Tmavě modrý

Už je to dlouho, co jsem vydala nějakou povídku. Ráda bych se Vám omluvila za svou neaktivitu, ale nevím jak. Není to tak, že bych nechtěla psát, ale pracovní život je diametrálně odlišný od studentského... Snad se tu najde ještě někdo, komu udělá moje povídka radost. Jsem stále tady a nekončím. :-) Začít znovu {1} Městský park rozkvetl do barev duhy zasázených květin. Tmavovlasý muž oděný do tmavého obleku procházel tím místem každý všední den již několik let v kuse. Zastavil se u stánku s kávou, kde mu usměvavá servírka automaticky podávala jeho kávu. Nemusel ani čekat, už s ním počítala. Přijal ji s úsměvem a předal ji hotovost, na kterou nechtěl nikdy vrátit. S přáním hezkého dne vyrazil dál. Po stezce lemované stromy, jejich větve postupně odhalovaly letošní listy v zářivě zelené barvě. Líbil se mu ten pohled, jak každý den byl vždy stejný a zároveň jiný v závislosti na ročním období. Ten den však bylo něco jinak. Něco narušilo jeho rozjímání. Vlastně to byl spíš někdo. Mladý muž

Překvapivá kontrola Severus začal rychle hltat jídlo, které dostal. Přestože bylo zelené, slizké a divně smrdělo, byla to bezesporu známka, že si pán buď doopravdy myslí, že je Severusovi toto jídlo dovoleno, nebo chce, aby si Severus myslel, že si to pán myslí. Už to musely být týdny, co měl dovolenou pouze ovesnou kaši, ale poslední tři dny dostával zelenou směs. Vypadalo to jako zbytky toho, co občas jedl pán Teddy - dětského jídla. Ale pokud chtěl pán dát Severusovi to samé jídlo, které dával pánovi Teddymu, tak to bylo úžasné. "Promiň, že je to všechno s příchutí brokolice," omlouval se opět pán. "Teddymu nechutná a já se pokouším zlikvidovat všechny sklenice, které máme, abychom nemuseli kupovat další, protože Teddy už s tímhle skončil. Ale kdybychom měli víc příchutí, mohl by sis vybrat, řekl bych… ale víš co? Nic z toho už jsi nevyzvracel, takže možná už bys nemusel jíst jen tohle. Možná bychom večer mohli udělat bramborovou kaši. Nebo míchaná vejce. Nebo pečené