Tmavě modrý

Možná mě jednou osvítí a já si po sobě začnu kapitoly opravovat víc než jen proletěním pohledem... pevně v to věřím, protože vy u toho musíte asi zcela trpět. 16. Kapitola Max se opravdu snažil, aby se Vojta necítil nijak nepříjemně. Nakonec ho musel shledat velmi příjemným společníkem. Jenže to nevyvracelo fakt, že mu začínal chybět Eliot a jeho všudypřítomný tajuplný úsměv. Navíc se Max přiznal, že mu Eliot nevysvětlil, jak s ním procvičovat jednotlivé hlásky a sám s tím neměl zkušenosti, protože přeci cvičil psy a proto mu poskytoval pouze tu canisterapeutickou a rehabilitační část. Jenže když se Eliot objevil ve dveřích společně s Berry a štěňaty, která za těch pár dní nějak vyrostla, zaplavil ho pocit opravdového štěstí, aniž by mu nějak víc rozuměl. "Ahoj Vojto." Zachraptí Eliot a omluvně se na něj podívá. "Omlouvám se, ještě nejsem úplně fit, ale už to není nakažlivé." Odkašle si. Kašel a chrapot se ho držel jako klíště, které nebyl schopné vytočit. Ale už se

Přijde mi, že v pondělí naběhnu na mimozemský režim a můj raketoplán přistává vždy až v pátek. Tak se nezlobte, pokouším se vzchopit a srovnat si psací i vkládací režim. Tato kapitola je věnována Tamias za odchycené počítadlo a její skromné přání. 15. Kapitola Ležel na boku, paži položenou na Montyho těle, prsty se probíral jeho srstí a se zavřenýma očima poslouchal Maxův melodický hlas, když mu předčítal z knihy. Vlastně ani nevnímal, co Max čte, soustředil se jen na ten hlas. Tak kontrolovaný. Bez zachvění nebo jakékoli známky nervozity četl. Četl jako by Vojta vůbec nebyl v místnosti. Byl pohodlně usazený v křesle, které normálně okupoval Eliot. Pootevře oči, aby na Maxe pohlédnul. Byl tak ležérní a klidný… Naprostý Eliotův opak. Eliot byl taky klidný, ale z jeho očí prýštilo odhodlání s ním stát po boku a bojovat. Byl ztělesněním něčeho, co nutilo každého vstát a udělat vše po jeho, aby mu přinesl radost do očí. Černá a bílá… Ale oba si byli velmi podobní. Oba měli rádi psy. Věnova

14. Kapitola Vojta zaraženě hledí na muže, který před ním stojí, usmívá se a čeká na jeho reakci. Jenže on se nezmůže na nic jiného, než na zírání. A to mu ta písmenka celkem šla… Max?! Kdo je sakra Max? Musí na něj hledět opravdu nevěřícně, protože muž před ním se pohne a udělá pár kroků k němu. Černý pes na vodítku ho poslušně následuje. "Eliot musel zůstat doma, protože ho ta nemoc opravdu dostala. Stará se o něj moje sestra. Je taky doktorka…" Sestra? Doktorka? Vojta je zmatený jako už dlouho ne. Možná byl takhle zmatený naposledy, když se probral z narkózy. To si nevybavoval ani svoje jméno, ale tohle… zmínil se Eliot někdy o tom, zda měl třeba přítelkyni? Že na něj někdo doma čekal? "…a tak mě požádal, aby za něj dneska zaskočil." Usměje se na něj. Vojta zmateně zamrká. Zatímco se ztratil ve svých myšlenkách, unikl mu důvod Maxovy přítomnosti. Objeví se před ním paže. "Ještě jednou, jsem Max a tohle je Monty." Poukáže na svého společníka. "Elio

Třináctka je pro spoustu lidí špatným číslem. Já se třináctého narodila. Bylo to špatné? :-))) U kluků bude třináctá kapitola ve znamení odhalování a změn. Přijměte prosím mou pokornou omluvu za tuto vůbec ne klasickou odmlku mezi jednotlivými kapitolami. Návrat do práce nebyl tak hladký, jak bych si po dovolené představovala - vůbec se mi tam nechtělo a potom se mi už nechtělo ani zapínat počítač, natož otvírat blog. Ale vracím se do svých kolejí a rozepisuji se. Moje svědomí to velmi oceňuje. Už jen aby přestalo hloupnout připojení k internetu. Bavte se. 13. Kapitola Roztíral po pokožce masážní olej příjemně vonící květinami. Přivřenýma očima sledoval své prsty, jak se pohybovaly, kde měly stisknout trochu víc a kde naopak zjemnit. Masíroval mlčky, nechtěl narušit Vojtovu relaxační chvilku. Usmíval se sám pro sebe a byl rád, že měl Vojta zavřené oči. Berry by ho nikdy neprozradila. Mrkne jejím směrem. Spala s dvojčaty na rozložené dece kousek od křesla, ve kterém tady trávil nejvíc č

Tak jsem po svém částečném návratu domů zjistila, že nastavení nefungovalo tak, jak by mělo. Přitom na druhém blogu automatické přidávání funguje jako hodinky. No, co už. Přináším Vám tedy další kapitolu až dnes a doufám, že jste nade mnou nezanevřeli. Teď už by to mělo být lepší. Bavte se. 12. Kapitola Eliot se probere s trhnutím. Nepříjemné bodnutí v krční páteři ho dostatečně probere, aby si uvědomil, že za okny už je světlo a on sedí zkřivený jako paragraf na nepohodlné židli. Proč se nepřesunul alespoň do křesla? Zmoženě vydechne. Přejede pohledem po místnosti. Pohled na Vojtovu postel mu vyčaruje úsměv na rtech. Štěňata se v noci musela pěkně vrtět, když donutili Vojtu, aby se otočil na bok. Ležel k němu čelem, oči zavřené, zdálo se, že spal. Paži přehozenou přes dva chlupaté uzlíky, které se k sobě tiskli. Berry ležela mezi nimi na zemi, sledovala ho pohledem ze země a její výraz byl netečný. Jen se líně protáhla, když se zvedl, aby si prokřupal namoženou páteř. Tiše přejde k po