Tmavě modrý

Předposlední kapitola Dědictví.

Po několika týdnech se mi konečně podařilo přihlásit do administrace blogu, takže vkládám další kapitolu. Samozřejmě že se neukázal na snídani. Také neměla chuť k jídlu. Ani nebyla překvapená, když našla garáž prázdnou. Jen pokrčila rameny, ztěžka si povzdechla a pomalu se vydala zpět do domu. Srdce se jí trochu svíralo. Dveře do přístavby byly otevřené. Teď už je nikdy nezamykal. Po chvilkovém váhání vystoupala Victoria po schodech a vstoupila. Doposud tam nikdy nevkročila za profesorovy nepřítomnosti. Pohladila jeho laptop, zamračila se na nepořádně ustlané jednolůžko, trhla sebou a špičkami prstů zvedla okoralý ohryzek od jablka - William Lamb nebýval takhle nepořádný. Jednou zmínila, že nemusí umývat nádobí ihned po jídle a profesor jí pouhým pohledem dal najevo, že jde o princip. Na pomačkaném přehozu na posteli ležel černý zápisník - ten samý zápisník, do kterého vždy profesor něco s vážným výrazem škrábal - a Victoria nemohla odolat a nenakouknout do něj. Otevřela ho na náhodné

Kapitola 6 "No?" přemohla ji konečně zvědavost. Už se dostali přibližně tři sta metrů od mramorového kolosu budovy městské rady, ale profesor stále mlčel. Tázavě povytáhl obočí. "Mel+Vic?" "Ach, to." Profesor se ušklíbl a zabořil ruce do kapes džínů. "Přemýšlej o tom." "Jestli mi to nechceš říct, nebo jestli to nevíš…" "Victorie, jsem univerzitní profesor." "No ne!" zalapala po dechu výsměšně. "To není možné! Proč jsi to neřekl? Dobře, jdu domů." "Věř mi," uklidňoval ji trpělivě a chytil ji za loket, aby jí zabránil, aby se k němu otočila záda. "Poznám, když student ví odpověď na otázku, ale je příliš líný na to, aby se nad tím zamyslel. Tak nějak mám pocit, že na tvém vzdělání se nešetřilo a přinejmenším víš, že v roce 1842 v této zemi vládla královna Victoria. Připomeň mi, jak se královna Victoria jmenovala?" "Velmi vtipné." Pokrčila rameny. Profesor se s ní nehádal. "Do

Kapitola 5 Po hodině bezmyšlenkovitého pohrávání si se štětcem, Victoria sklidila malířský stojan. Její myšlenky se odmítaly soustředit na větve jabloně a tvrdohlavě se vracely k Williamu Lambovi. Procházela se zahradou. Zastavila se u hromady dřeva, kde se zamyšleně dotkla sluncem nahřátých špalíků. Avšak neměla příliš času se zaobírat způsobem, jakým se její nezvaný host vplížil do jejího života, protože ji z toho náhle vytrhl řev silného motoru, který se ozval od brány. Ten byl následován několika uši trhajícími zatroubeními a najednou byla zahrada plná hlasitých hlasů. Oběhla dům a chytila se za srdce - cizí lidé v zelených montérkách vynášeli z babiččina skleníku sudy a květináče se zvadlými uschlými stonky a listy, strhávaly ze zdí přilnavé liány břečťanu, vyndávali rozbité sklo z rámů… Doběhla k mladému blonďákovi s tabletem v ruce, který stál kousek stranou od ostatních a zatřásla jím. "Co se tu sakra děje? Co to děláte?" Zmatený muž jí ukázal tablet. "Ehm, vyřiz

Kapitola 4 "Mohu se tě na něco zeptat?" Victoria se na něj podívala koutkem oka. Pomalu šlapala nádhernou krajinou a cítila se velmi vyrovnaně. Profesor kráčel vedle ní a rozhlížel se po okolí. Země na jedné straně silnice se zvedala v kopec a na druhé straně se táhla jako smaragdově zelený koberec. "Jen do toho." "Proč jsi tady?" "Jaká hluboká filozofická otázka! Profesora klasiky v sobě nezapřeš." "Velmi vtipné. Proč se nevrátíš do Londýna? Když jsem se bavil s tvými příbuznými, slyšel jsou toho spoustu o tvém talentu a schopnostech, které ses rozhodla pohřbít v Lake District. Je to tu velmi krásné, o tom se hádat nebudu, ale pro mladou ženu… Pokud tedy nechceš následovat kroky své tety Sofie?" Povzdechla si a zahleděla se do dálky. "Vždy jsem dělala, co po mně chtěli." "Oni?" "Mamka. Taťka. Nevlastní otec. Strýček Leopold. Strýček Bill. Děda." "A co jsi chtěla ty ?" Victoria se zhluboka nadech

Kapitola 3 Nancy vlak měl přijet o půl druhé. Victoria nervózně čekala na nádraží v Penrithu, aby ji vyzvedla. Možná se obávala, že přítomnost nejlepší kamarádky by jí mohla připomenout velký svět, který opustila, a vyvolat v ní pochyby. Možná předpokládala, že bude kárána nebo přesvědčována, aby se vrátila - nebo souzena kvůli své zvláštní… společnosti. Na druhou stranu, proč by se kvůli tomu poslednímu měla stydět? Toho bastarda sem ani nezavolala, ani nepozvala. Každopádně k čertu s ním. Dnes ráno ji opět vytočil, když se neukázal na snídani. Když pro něj Victoria šla, našla dveře přístavby zamčené. Klepala a nic. Kam zmizel? Má pro něj vařit oběd nebo ne? Nebylo to kvůli tomu, že ho den předtím přivedla do rozpaků, že ne? Nevypadal jako ten typ, co by měl problém s rozpaky… Nemohl nadobro beze slova odjet, nebo mohl? "Nechala jsi nás v pěkné kaši, kámoško!" Blonďaté tornádo ji téměř srazilo k zemi a obkroužil ji. Victoria vyprskla smíchy. Všechny její obavy byly zapomenu