Tmavě modrý

6. Kapitola Viktor využil boxovací pytel jako záminku pro zbavení se přebytečné energie. Od zvedání činek přešel pomalu k pytli. Většinou to tak dělal. Činky ho lehce unavily a pytel potom nedostal tolik zabrat. Téhle práci škodilo, když byl člověk přemotivovaný. Zavánělo to problémy a o ty Viktor nestál. Zastaví se v pohybu a otočí se na Valentýna. Už si zvykl, že počáteční rozhovory a smích byly jen zástěrka před pravým Valentýnem. Ten skutečný se totiž tak moc nebavil. Vlastně vůbec, pokud se nejednalo o pracovní věci. Viktor ho dokázal pochopit. Chtěl se ukázat v jiném světle. Alespoň měl takový pocit. "Nic se neděje, jen obvyklé věci." Pokrčí rameny a obrátí se zpět proti boxovacímu pytli. Bůhví proč mu na to Valentýn neskočí. Viktor byl čitelný jako kniha. I když se snažil zakrýt svoje pocity, tak se mu to nedařilo. Alespoň ne před Valentýnem. A že měl Valentýn v tomhle dost zkušeností. Sám se bránil lidem, takže poznal kohokoliv s podobným úsmyslem. "Ať už ti ten

5. Kapitola Valentýn se zahledí na Viktora. Seděli vedle sebe v helikoptéře a dosud byl každý zahloubán do svých myšlenek. Dnes nesloužili sami. Lítali s nimi rovnou i zdravotník s dalším lékařem, ale ti dva byli někde zašití ve skladu s materiálem a doplňovali si potřebné vybavení do brašen. Podle jejich slov létali Valentýn s Viktorem s hodně chabou výbavou. Oba se tomu jen smáli. Oni měli všeho dostatek. Došla mu symbolika Viktorovy otázky. Na okamžik se zahledí před sebe, když si vzpomene na své rodiče. "Ano, mám." Viktor si všiml prstýnku na Valentýnově ruce. Byl vyvedený velmi jednoduše. Snubní? "A děti?" zeptá se zvědavě. Kdo ví proč, Valentýna ta otázka rozesměje. Jeho smích protne jinak tichou helikoptéru. "Mám bratra. To je moje rodina. Připadám ti snad jako tatík od rodiny?" Pozvedne ironicky obočí. Viktor zavrtí hlavou. Nasadí omluvný úsměv. "Vlastně ne, promiň. Hloupá otázka." Stejně tak polkne i další otázky. Bylo to divné. Viděli s

Sic erat in fatis Flashback {1} Déšť byl jako vysvobození. Lidé se před studenými kapkami schovávali. Ulice byly najednou prázdné. Nerozdělal deštník, který svíral v ruce. Prsty měl bílé, jak bylo sevření křečovité. On zůstal stát na místě. Bezradný, co si počít. Jeho srdce bylo prázdné a duše bolela. Ten pocit byl nepopsatelný. Neexistoval lék na duši. Nebe plakalo za něj. Nepřemýšlel nad tím, co bude. Byly tady myšlenky na to, co se dělo nyní. Vydechne. Nastaví tvář nebi, aby smísilo své slzy s jeho. Nechtěl ukázat svou porážku veřejně, proto mu déšť nevadil. Nikdo ho nedokázal pochopit. Po tolika dnech v temnotě… po dnech, kdy ztrácel veškerou naději na záchranu. Po dnech plných bolesti přišlo vysvobození a další rána. Byl sám. Tady, na konci světa. Uzavřel se do sebe. Lékaři dokázali opravit tělo. Fungovalo skvěle. Jako švýcarské hodinky. Po všem, co se stalo, to nemohlo být dokonalejší. Všichni byli spokojení. Až na něj a jeho psychiatra. Ten muž mu chtěl předepsat léky, aby mu po

3. Kapitola Viktor koutkem oka sledoval Valentýna vedle sebe. Díky tmavému štítu na přilbě, který zakrýval i jeho tmavé brýle, byl naprosto schovaný před pohledem druhého muže, takže mohl bez obav šmírovat. Očekával, že se vyskytnou nějaké protesty k jeho řízení, k čemukoliv, co zmáčkl nebo udělal špatně, ale nepřišlo ani jedno slůvko. Valentýn si hlídal své povinnosti a na klíně stíhal doplňovat zápis o letu do speciální tabulky. "Proč na mě pořád koukáš? Máš malý výhled?" Valentýn se pohodlně opře do sedadla. Rty zkroutí pobavený úšklebek. Viktor sebou trhne. Tak tohle nečekal. Stáhne svůj pohled zpátky před sebe. "Modrý anděl hlásí svou pozici…" začne do vysílačky vyjmenovávat přesné souřadnice, aby vzápětí dostal pokyny k pokračování na aktuální letové hodině. "Říkal jsem si, jestli se nebojíš. Nový pilot, sedíš tu se mnou poprvé…" řekne nakonec. Valentýna to prohlášení pobaví ještě víc. "Viktore, jsi pilot. S tím papírem bys nemohl mávat jen tak.

4. Kapitola Neměl tušení, proč nakonec Viktora v jeho odchodu zastavil zavoláním jeho jména a nakonec ho pozval na menší seznamovací posezení do známého baru záchranných složek. Kontakty se tam sháněly jedna radost. Ale on normálně společnost nevyhledával. Jenže měl pocit, že Viktorovi by to pomohlo, aby se trochu uvolnil. Viděl na něm, jak je napjatý. On sám by se měl začít zapojovat do společenského života. Slyšel už tolikrát slova výčitek, že nikam nechodí, ale on to k životu nepotřeboval. Stačil mu jeho klid. Na co se měl opíjet do němoty? Viktor ho překvapil, když si také objednal nealko nápoj. A o chvíli později, když se vracel z toalety, potkal toho nejmíň pravděpodobného člověka, kterého by tady čekal. Alexe poznal jako čerstvé štěně u záchranky, když Valentýn přistál s helikoptérou u místa nehody a Alex neskrýval svůj zájem. Byli spolu chvíli v kontaktu, Alex byl lačný po informacích, jak se co nejlépe k letecké dostat, ale později komunikace nějakým způsobem vyšuměla. Valentý

2. Kapitola "Prosím absolventy ročníku, aby nastoupili." Dav studentů oděných do uniforem poslechne tiché zvolání. Nad jejich hlavami do mikrofonu pronesou něco podobného, jen ve vojenské jazykové hantýrce, aby to mělo jistou úroveň. Vykročili všichni pravou nohou. Celá rota se pohybovala jako celek. Učili se to dlouhé měsíce svého studia. Kázeň a oddanost slibu, který budou za malou chvíli skládat. První část už měli za sebou. Probíhala bez přítomnosti rodiny. Valentýnovy oči přejedou pohledem dav lidí usazených na židlích před nimi. Různobarevnost oděvů by mu v normálním případě vzala i dech, ale návštěvníci si nejspíš uvědomovali nutnost společenského oděvu, takže barva byla kombinovaná s klasickou černou. Pánové to měli v tomto případě jednodušší. Neuniklo mu několik plačících maminek a babiček. Hrdí otcové stáli s vypnutými hrudníky a snad někteří vzpomínali na to, jak před lety stáli na místě svých synů a dcer. Svou rodinu vidět nemohl. Starší bratr se omluvil, protože

Sic erat in fatis Tak určil osud Helikoptéra s lehkostí přistála na velkém písmenu H vyrobeném v rychlosti jen několika tahy těžké boty v hlíně. Prach byl rozvířen náhlým poryvem, což všem přítomným připomnělo, jak dlouho již nepršelo. Sotva se za čelním sklem zvedl pilotův palec, rozběhlo se ke stroji několik lidí. Všichni oděni do světlých maskáčů. Na pažích jednotný znak, ale ne všechny nesly stejnou národní vlajku. Tady pracovali všichni spolu. Jako jeden tým. Bystré oči pilota, skryté za černým štítem přilby, prohlížely okolí zatímco se za jeho zády konala předávka raněného. Ve sluchátkách zachrastí, když se jejich komunikace propojí. "Můžeme vyrazit." "Rozumím. Všichni jsou na místě?" Zvedne sluneční clonu a ohlédne se za sebe, aby zkontroloval všechny členy svého týmu. Ozve se souhlasné přitakání a on se znovu chopí kniplu. Nemohli zde zůstávat příliš dlouho. Byli příliš snadným cílem. Ohlušující rána mu přijde vzdálená. Čas se na okamžik zastaví, než přítom

1. Kapitola "Vítej v našem týmu, Viktore." Oslovený přijme s mírným úsměvem na rtech nabízenou dlaň a stiskne ji. Miloš, který to tu měl celé na starosti, mu nabídl tykání sotva vešel do dveří jeho kanceláře. Ihned byl poučen o tom, že v týmech vládne přátelská atmosféra a všichni si tu tykají. I přes hodnosti se tu všichni berou jako sobě rovni. To se mu líbilo. Toto místo se mělo stát jeho novým místem pro život. *** "Všichni zranění schopní chůze se přesunou do jídelny, ostatní zůstávají ležet. Pomoc je tu za okamžik." Rozhodný hlas dolehl k Viktorovým uším jako něco velmi vzdáleného. V hlavě mu hučelo děsivým způsobem. Zmateně mrkal kolem sebe, jedno si však uvědomoval velice dobře. Své kolegy, svůj tým, už nikdy neuvidí. Natáhne paži, aby dosáhl na nehybné tělo svého kolegy. Tep… nahmatal tep. Srdce se mu rozbuší, pulz začne tepat ve spáncích. Adrenalin se vyplaví do krve. Musí mu pomoct. Polovina helikoptéry byla zdemolovaná výbuchem. Do nosu ho udeřil zápach

Kapitola 79 - Smělý Sklad Kratochvilných kouzelnických kejklí bylo nebezpečné místo. Severus si nebyl jistý, kdo si myslel, že je dobrý nápad skladovat výbušniny vedle kamen na dřevo. "Už jsi hotový?" Do skladu přišel pán George, a na tváři se mu leskly krůpěje potu. "Téměř." Severus přisunul krabici ke zdi. Jeho záda při tom protestovala a ruce ještě víc. Nikdy nebyl příliš svalnatý, ale v období předtím, než ho koupil pán, přišel o svou sílu. Již nebyl zvyklý zvedat a přesouvat nic většího než Teddyho. Toho rána Severus zaletaxoval pánovi Georgeovi a nabídl mu pomoc v obchodě. Pán George byl z toho nápadu nadšený a vypadalo to, že pánovi je to jedno. Posledních pár dní to vypadalo, že je mu všechno jedno. "Mám dole dýňový džus," nabídl mu pán George. "Avšak pokud bys měl pocit, že bys chtěl něco trochu silnějšího, nebyl bych proti tomu, abychom zašli naproti přes ulici do té nové hospody, co právě otevřela." Nevzpomínal si, kdy naposledy pil al