Tmavě modrý

21. Vánice Okna dávno zasypaly sněhové vločky. Ještě několikrát však odrhnul závěs, aby se ujistil, že to tak není. Za okny řádila sněhová vánice. Co chvíli jím projel záchvěv strachu. Měl špatný pocit. Byl sám. Jediný zdroj světla mu poskytovala malá baterka v ruce. Nikdy neměl takové počasí rád. Vyvolávalo v něm úzkost… ale byl dospělý… copak to mohl říct nahlas? Trhne sebou, když k němu dolehne ostrý zvuk houkačky. Sesune se na pohovku, hlavu hluboce skloněnou. Možná na okamžik upadl do mikrospánku, každopádně v nestřeženou chvíli přeslechl rachot klíče v zámku. Kolem ramen ho obejmou známé paže. "Nejsi sám. Už nikdy."

20. Strasti s dárky "To je opravdu… pěkné." Hlesne po delší odmlce, když hledá vhodná slova. "Asexuální." Jednoduché konstatování z úst druhého muže zní pobaveně. Štíhlé prsty mu z rukou vytáhnou pár barevných pletených ponožek. "Každopádně je to velice originální dárek." Zazubí se. "Co tam máme dál?" Zamrká. Velmi výstižné, ale jak k tomu měl přijít on? Jak si to měl vysvětlit? Byla to nějaká recese? Možná ano. Po druhé za pár hodin byl rád, že jsou nyní sami. "Choutkám se přeci meze nekladou." Zavrní mu starší muž do ucha. Smíchem vyprsknou zároveň. Vesele rozmáchne rukama. "Víc už vědět nechci. Příští rok zakazuji dárky."

19. Štědrý den Na stolku v obývacím pokoji stály použité sklenice. Dárky ležely pod rozsvíceným stromkem. Sotva se zavřely za jeho rodinou dveře, zapadli spolu do ložnice. V tu chvíli byl rád, že jim zajistil pokoj v nedalekém hotelu. Jak bylo možné, že je rodina tak snadno přijala? Jako by to bylo… normální. Ta myšlenka ho zarazí. "Děje se něco?" Ztuhnutí těla neuniklo vnímavému partnerovi, který ho dosud intenzivně obšťastňoval. "Nechápu to…" Jako by v něm četl jako v otevřené knize. Dostane jednoduchou odpověď. "Nemusíš chápat. Je to tak." Dárky v tu chvíli nebyly potřeba. Nejcennější jsou činy. "Tohle byl opravdu Štědrý den".

18. Jiný než ostatní Byt byl ztichlý, zatímco zdobil vánoční strom, líbilo se mu to. Klid a pohoda, tak, jak si ji představoval. V kuchyni slyšel cinkání hrnečků a vůně připravovaného kakaa se linula až k němu. "Nakonec jsem rád, že se nám je podařilo přemluvit k penzionu." Ozve se mu za zády pobaveně. " Tvá rodina umí být opravdu živá. Je to… pravý opak tebe." Usměje se mile a lehce si ho stáhne k sobě na klín, když se přes něj natáhne pro další z ozdob. "Říkal jsem ti to… tajfun. Nevěřil si." Vtiskne mu omluvný polibek na tvář. "Příště už budu." Přislíbí.

17. Mistr úniku "Zlato, kde jsi?" Kolem jeho skrýše prošel muž, v jehož náruči chtěl strávit zbytek svého života. Nemohl se však prozradit, pokud chtěl být ještě nějakou chvíli ukrytý před příbuznými. Hlava mu hučela z všeobecného ševelení. Všichni kolem něj běhali, pochvalovali, vyzvídali... jako by byl v jejich rodině odjakživa. Byl by lepším synem. A to ho poznali před pár hodinami. Nadšení jeho rodiny se nedalo skrývat ani jen tak přejít. Kroky se znovu přiblíží, když se v jeho zorném poli objeví tmavé džínsy, které spolu vybírali. Usměje se. Jemné zaskřípání dvířek od šatníku. "Tady jsi." Vítězný úsměv. Chtěl, aby ho našel.

Moje výkecy Vás nejspíš nezajímají, proto říkám jen... Omlouvám se. V povídce dojde k malému přeházení. :) 16. Přežít Stříbrný automobil zastavil pod okny bytového domu. Za jedním oknem skrytým částečně záclonou postával mladý muž, který to auto poznal již od zatáčky, když se tam objevilo. Srdce se mu nekontrolovatelně rozbušilo. Dech se zadrhával v hrdle. Měl by mu dát vědět, že už jsou tady, ale nedokázal pohnout končetinami. Místo toho se mu však kolem pasu omotaly paže, na rameni ucítil lehkou zátěž brady, kterou tak rád líbal. Zaryla se mu do citlivé klíční kosti a jeho to probudilo z šoku. "Bude to v pořádku, uvidíš." Ujišťoval ho vlídný hlas. "My to musíme přežít." Zachraptí roztřeseně. "Přežijeme. To slibuji."

Vztek Now I will let my demons out... In my hour of darkness they will come again; Fear, hate, frustration, desperation. I'll answer with my rage...* "Tak jaký to bylo?" Harry sebou trhl, když mu Ginny zašeptala do ucha. "Co jaký bylo?" zeptal se překvapeně a sledoval, jak si Ronova sestra posunula talíř se snídaní a sedla si vedle něj. Bylo pondělní ráno. "No, však víš…" zamrkala na něj vědoucně. "Prostě kam ses to plížil takhle oháklej. Určitě ne leštit Snapeovi kotlíky." 'Těsně vedle…' pomyslel si Harry a proti jeho vůli ho to pobavilo. 'I když jsem leštil něco jiného…" "Usmíváš se. To znamená, že to bylo doopravdy… 'zajímavé'," zahihňala se Ginny. "Asi tak 'zajímavé', jako sobotní večer pro tebe," odpověděl tiše. Dívka zrudla a po chvíli oba vybuchli smíchem. "Kdyby nás tak slyšel Ron," zamumlala Nebelvírka tiše, lapaje po dechu. Harry sklouzl pohledem na kamaráda, který seděl

Ještě stíhám půlnoc... 15. Noční můra Díval se do těch hlubin a hledal vhodná slova, kterými by odpověděl. Mysl ho však zrazovala. Nebyl schopný přemýšlet, když mu byl tak blízko. Očarovaný vůní i přítomností mohutného těla. Stačilo, aby sklouzl pohledem na pokožku krku, lehce vystouplý ohryzek a kůži mizející pod látkou trička, a měl jasno. Tohle byl ten muž, na kterého celý život čekal. "Přijede moje rodina. Neptali se. Prostě se objeví u dveří mého bytu a budou tady." Vydechne a připadá si jako po uběhnutí maratonu. "Je to zlé?" Neujde mu mírná obava v hlase. Pousměje se. "Mnohem horší… je to noční můra." Přinejmenším tajfun .

14. Přijedou na svátky Pozoroval všeříkající slova na složeném listu papíru, který našel v obálce, kterou mu před chvíli předal pošťák. Proč musel podepisovat, že převzal takový vzkaz? Chtěli se ujistit, že se neztratí . Jako roky předtím. Zase . V hlavě se mu rozbliká červená kontrolka. Nebydlel teď přece sám. Letos se mu hodilo ještě míň než roky předtím, aby někdo z rodiny přijel na Vánoce. A teď měli přijet všichni. Srdce se panicky rozbuší. Chtěli Vánoce strávit spolu. Jak mu to vysvětlí? Přijde o něj? O své rodině nemluvil. Spíš se k tomu ještě nedostali. Kolem pasu ho obejmou silné paže. "Děje se něco?"

Tak jsem zpět... doufám! Abych to nevypisovala sem, odkazuji Vás na: Aktuální dění u Voldyho 13. Deprese Natahoval prsty k muži, který spal kousek od něj. Tvář uvolněnou spánkem, rty lehce pootevřené. Nechtěl ho budit, měl náročný den v práci, říkal mu to. Hladil konečky prstů chloupky rašící na bradě i tvářích a připitoměle se usmíval do šera pokoje. Uvnitř ho však svíral podivně prázdný pocit. Cítil, že na něj jde nepříjemná deprese, která jej za poslední dny nepotkala, když byl s ním… Řasy se lehce zachvějí. Dech se změní. Lehké zavrtění pozorovaného objektu. Už ví, proč na něj šla deprese. Neviděl chvíli do hlubokých očí, které se na něj vždy dívaly s laskavostí a syrovou láskou.

"Noční můry" Severus ponořil hadr do vody se saponátem a poté ho zakroutil, aby z něj dostal přebytečnou vodu. Schody, na rozdíl od většiny podlah v pánově domě, které byly pokryté kobercem, byly dřevěné. Dříve toho rána pán poznamenal, jak špinavé jsou a hned po snídani poslal Severuse, aby je umyl. Byla to první práce, kterou mu pán zadal. Ano, pán mu přikazoval, co má dělat, jako to pánové dělávají, už nějakou dobu, ale přímo Severusovi nepřikázal, aby pro něj pracoval. Byla to úleva mít něco na práci - možná se ve svém tréninku dostal dál, než si uvědomoval. Jedna věc byla jistá - jeho majitel byl jiný, než všichni jeho předchozí majitelé. Tento pán ho vůbec netrestal, pokud jste nepočítali pálení na čele. Pokaždé, když Severus udělal něco špatně, což upřímně bylo docela často, jediné, co pán řekl, bylo 'nedělej si s tím starosti'. To byl samozřejmě nejenom příkaz, který Severusovi ulevil, ale také způsobil, že uvažoval… jak má být Severus vycvičen, když ne pomocí