Tmavě modrý

4. Kapitola Zamkne dveře baru, dnešní kšeft má bezpečně uschovaný a může jít konečně spát. Otočí se na Kryštofa, který tam stále je. Ruce zabořené hluboko do kapes mikiny. I přes to, že s ním stále byl, už nekomunikoval tolik jako před tím, než ho poslal na záchodky. Zdál se mu zadumaný. Zajímalo by ho, na co myslel. "No… tak asi díky za pomoc." Usměje se. Díky jeho pomoci skončil o dost dřív. To nemohl popírat. Kryštof zvedne překvapeně hlavu, ale jen pokývá. Vlastně to nakonec nebylo tak hrozné… když to překonal. Jenže nejdřív musel přijít Matyáš a ukázat mu, že to opravdu nebolí, jen je to nechutné. Ale zvyknout se dá asi na všechno. "Zajímavá zkušenost." řekne nakonec. Matyáš se pousměje. "Takže… máš teď něco v plánu? Kromě sprchy? Jsem doma sám… jen se psem…" Rozhodne se ho pozvat k sobě. Zaslouží si to, no ne? A Kryštof byl dost inteligentní na to, aby nedělal romantické závěry. Překvapí ho Kryštofovo zakroucení hlavou. "Dneska ne, třeba jindy…&

3. Kapitola Seděl na pohovce vedle Filipa, který se decentně opíral svým ramenem o jeho a společně se věnovali ještě teplé pizze. Trochu se vzpamatoval ze spánku a po rychlé sprše se cítil mnohem líp i psychicky. Filip byl jeho. Jeho přítel mu to dokazoval víc než vstřícně. I přesto si však sem tam neodpustil pohled na mladého kluka, který se raději věnoval své části večeře než jim dvěma. "Děkuju za večeři, ale teď bych už měl asi vážně jít. Už jsem tě zdržoval dlouho, Filipe." Ozve se najednou Patrik a Zikmund si uvědomí, že se zase ztratil někde v myšlenkách. Filip mávne rukou. "To nestálo za řeč, Patriku… jaképak obtěžování. Náhodou mě to bavilo. Určitě se mi ozvi, když s tím budeš mít zase nějaký problém." Váha jeho těla z pohovky zmizí, jak se zvedne. Zikmund ztratí svou oporu. Zahledí se na dlaň, která zachytí Patrikův loket, jak ho jde vyprovodit ke dveřím. Ne, neměl by ve všem vidět nějaké podněty. Vždyť on se taky lidí normálně dotýkal. Začínal být vážně pa

Děkuji za vaše komentáře u první kapitoly. Strašně mě potěšily. Jediné, co k tomu řeknu: někdo z vás má pravdu. :D Doufám, že vás pojetí této povídky zaujme a alespoň trochu polechtá na vašich mlsných jazýčcích. 2. kapitola Páteční večer byl jako dělaný pro pracovní večírky. Všichni se skvěle bavili, protože před nimi byl víkend a sem tam se uzavřel i nějaký výhodný obchod. Dnes večer se však cítil příliš dobře na to, aby vyhledával obchodníky. Seděl se svou skleničkou nealkoholického pití na kožené sedačce a bavil se se svými přáteli. Jen se mu začínal nepozdávat směr jejich rozhovoru. "Já ti nevím, Zigi, ale opravdu jsi si jistý tím, že tě Filip nemá jen na peníze? Podívej, jak skvěle se baví s ostatními… neměl by být spíš u tebe?" Zikmund se s těmi slovy podívá před sebe, kde ví, že je jeho Filip. A věděl, že si skvěle rozumí se spoustou přítomných lidí tady. Proč by mu měl zakazovat komunikaci s nimi? Pokrčí rameny. "Když si mají o čem povídat, tak proč bych mu to mě

Věnováno nejbližšímu, na kterého jsme čekali až se vrátí z Bosny, Kosova i Afghánistánu. Věřím, že by mé vyjádření pochopil. Važte si těch, které máte. - doubble drabble - Myslel si, že už ho nemůže nic překvapit. Mýlil se. Čekal na rozhodnutí teamu. Pozornost byla upřená na jediného hráče, který předvedl svůj talent. Ale za dveřmi se pozornost obracela na jiného. Otočil se za míčem, aby ho chytil. Nechápavě se ohlédl za tím, kdo mu jej hodil. Strnul, když spatřil toho, jenž devatenáct měsíců vídal jen na fotografiích. Míč neomylně chytí do svých dlaní, ale mysl už je dávno jinde. Nesplnitelné přání bylo najednou splněné. Dělila je tělocvična. Tetování na šíji jako důkaz. Tichý slib navždy. Novináři kolem nich nestíhali mačkat spouště. Myslel si, že jsou tu kvůli němu. Byli tu kvůli nim. "Jsem doma." Smál se na něj. V očích štěstí, ve tváři radost. V ruce čepici, na sobě uniformu. Tak jak ho pustili. Byl zpátky. Nevěřil tomu. Vypadalo to jako hloupý žert, ale jeho smích byl t

Říkala jsem, že si dám volno? (HAHAHA) ... tak jo. První namlsávací kapitola je tady. A já se těším na vaše komentáře. Doufám, že se vám povídka bude líbit. Shoda jmen je čistě náhodná. Postavy jsou úplně nové. 1. Kapitola "... Takže jsem podepsal ten papír a on nestačil nic jiného, než zírat…" Zasměje se od srdce vysoký muž s lahví vody v ruce, když svému příteli v kuchyni vypráví dnešní zážitek z práce. "Zigi… ty jsi vážně vůl. Vůbec se nedivím, že to o tobě všichni říkají. Já bych s tebou obchodovat teda nechtěl." Zazubí se nazpět Filip a otočí se k pánvi, aby zamíchal masovou směs. "Co se dá dělat, někdo být musí, že jo." Přitočí se k Filipovi, aby mu vtiskl polibek na tvář a rukama ho objal kolem pasu. "Taky fakt… ale stejně jsem rád, že jsi pořád se mnou." Uculí se na něj přes rameno. "A běž se převléknout, za chvíli to bude hotové." Poukáže na skoro hotovou večeři. "Díky, jsi zlato. Dneska už bych vařit asi nezvládal."

Většinou mám u poslední kapitoly výkec... dnes bych řekla jen to, že jsem sloučila poslední tři kapitoly do jedné, aby dnes mohla být aktulka. Pročítala jsem to několikrát, mazala, dopisovala a došla jsem k závěru, že to takhle chci. Reklamace neberu... kritiku ano. Kladnou i zápornou. Děkuji všem, kteří tu byli s Poslední ránou a komentovali. Kapitolu věnuji všem, kteří u povídky zanechali komentář. Především si cením některých poznatků, případně povzbudivých slov, které jste mi věnovali. Vy určitě víte, koho myslím. Jste mi blízcí, i když vás neznám osobně, protože komentáře, které mohu číst, mě nabíjejí energií do dalšího psaní. Takže teď už snad jen říct... bavte se. 23. Kapitola - Poslední díl Seděl v malém kadeřnictví a čekal až na něj přijde řada. Přemýšlel tak různě o tom, co se kolem něj dělo a hledal nějaké kladné závěry. Bude ještě chvíli trvat než se dostane na řadu, takže si to mohl dovolit. *** Seděl zachumlaný do deky na pohovce a sledoval film jdoucí v televizi. Vůbec h

22. kapitola Jakub se pomalu přesunul nemocniční chodbou ke střeženému pokoji. Oblečený do kraťasů a mikiny by vypadal jako blázen, v tomhle ročním období. Ale díky tomu, že měl stále na ruce vyvedenou kanylku, kterou mu podávali léky a v mírném předklonu s rukou na břiše se pomalu ploužil, vypadal spíš jako nemocniční uprchlík. Před jednotkou intenzivní péče byli dva muži, kteří hlídali Alexův pokoj. Alexův otec zřejmě zapůsobil svým vlivem a vydupal si pro svého syna ochranku. Prohlédnou mu kapsy a pustí ho dovnitř. Už tady jednou byl a chtěl pustit dovnitř, ale nejdřív musel dostat svolení. A to teď měl. Cítil se sice líp, ale pořád to nebylo ono. A když pohlédl na spoustu hadiček a mladíka ležícího na posteli, obvázaného spoustou zářivě bílých obvazů, udělalo se mu špatně. Nedokázal si vůbec představit, co musel zažívat. Přejde trochu blíž. Byl ujištěný, že ho udržovali v umělém spánku i pár hodin po druhé operaci, kterou musel absolvovat. Přišlo mu tedy jako dobrý nápad, zajít se

Než se pustíte do čtení (vy-víte-koho-myslím), tak bych chtěla poděkovat za podporu, kterou jste mi věnovali... Mockrát vám děkuju. Vy si neuvědomujete, čím pro mě jste... Takže bych vám věnovala tuto kapitolu, i když je... sami uvidíte. A velká pochvala patří čtenářce Dasa , která mě veřejně odhalila. Čekala jsem, kdo se chytí na udičku. Skvělá práce. Gratuluji i těm, které ta spojitost napadla. Za beta a psychickou podporu děkuji Pretynce ♥ 21. Kapitola *** "Takže ho operují?" Víťa trochu roztržitě přikývne. "Ano… on… kromě poraněných očí měl pár ran i na zádech. Ten nůž nebyl velký, ale… i malá rána může způsobit velké škody." Jakub mlčky přikývne. To on dopadl ještě dobře. *** Pohled Alexe, únos *** Byl šokovaný zjištěním, když mu došlo, že jeho dosavadní přítel opravdu myslí vážně to, co řekl. Najednou ho držely dvě gorily za ruce a pevným stiskem mu nedovolovali se pohnout. Bude mu dělat zeď? Rukojmího? Nezacházeli s ním zrovna jemně. A kdykoliv se pohnul, dos