Tmavě modrý

22. Kapitola Potkali se s Patrikem podle domluvy a zašli do malé zastrčené kavárničky, takže v ní byli skoro sami. Zalezli si k malému stolečku v zadní části, a dokud jim servírka nepřinesla objednávku, nepromluvili. Samuel chtěl, ale Patrik se celou dobu tvářil jako boží umučení. "Tak o co jde?" Spustí na něj zvědavě. Určitě to nebude jen tak, že se Patrik takhle tváří. Na to se znali až moc dobře. "Cos prosím tě podělal tak moc, že se teď tváříš, jako kdyby ti někdo ukradl nejmilejší hračku?" Z pohledu, který po něm Patrik vrhne, si nic nedělá. "Víš, jak jsem chtěl… no… to se Zikmundem a Filipem…" Samuel přimhouří oči. "Myslíš to, jak jsi chtěl záměrně rozbít vztah, který zřejmě do té doby tikal pravidelně jako švýcarské hodinky?" Patrik přikývne. "Ano? Tak co se stalo? Už ti na to přišli a poslali na tebe na zastrašení bandu nějakých goril?" zatváří se pochybovačně, ale přejede Patrika zkoumavým pohledem. "Tak to nebude. Měl bys

Dalo by se říct, že právě čtete bonus k povídce, která ještě nespatřila světlo světa. Barvy duhy 2/2 Když se najednou ozve se zachroptění a o chvíli později pod jeho rukama tělo procitne, je to pro něj doslova odměna. Nechtěl ani přemýšlet nad tím, jak by rodičům chlapce vysvětloval, že někde pochybil. Vysvětlení, že to nedělal dlouho , by rozhodně nestačilo. Okamžitě mu pomůže na bok, když zjistí, že je opravdu při vědomí a teď už jen kašle vodu pryč ze svého těla. V dáli uslyší houkat sanitku. Otočí se na malého chlapce, který jako by mu rozuměl beze slov. Sice mu vůbec nedojde, jak toho chlapce mohlo napadnout, aby jim šel naproti, ale už teď sledoval chlapecká záda, jak běží k písčité cestě. "Eriku?!" Zvedne hlavu od prohlížení chlapce k záchranáři, který vyskočil ze sanity a oslovil ho. "Alexi?" Usměje se na svého bývalého kolegu. Už se několik let neviděli. "Co tady vyvádíš, chlape?" "Ale… běhal jsem a najednou mě odchytil tady ten chlapec…&qu

Po velmi dlouhé době tu máme jednorázovku s úplně novými postavami. Zároveň to můžete brát jako jakýsi prolog ke krátké povídce, která možná přijde. Tak schválně, najde se někdo, kdo odhalí souvislosti v ději a názvu? Barvy duhy Ulicemi malého města se ozýval smích a křik dívek prchajících před chlapci s pomlázkami. Jako každý rok na Velikonoční pondělí. Za oknem malého domku na okraji jedné z ulic pozorovat dění zpoza záclony mladý muž. Chtěl se ujistit, že až půjde se svým čtyřnohým kamarádem ven, že v blízkosti domu nikdo nebude. Ale veškerý rej se odehrával až na druhé straně, což mu zcela vyhovovalo. Oblékne se do mikiny, vklouzne do tenisek a připne své chlupaté obludce vodítko. "Tak pojď. Projdeme se a zase zalezeme, než se to tu uklidní." Podrbe ho na hlavě a otevře dveře. Klíče zachrastí, když zamyká. Rychlými kroky přejde po úzkém chodníčku až na jeho samotný konec, aby se ztratil v lese. Nechtěl se s nikým potkat. Byl sice chráněný svým pohlavím, ale nepotřeboval s

21. Kapitola "Patriku, podívej se. Budeš ten projekt muset dokončit sám. Já už teď vážně nemám čas se ti věnovat. Je to tak moc složité pochopit? Mám teď naprosto jiné starosti. Navíc už zbývá jen minimum práce. Věřím, že to dokážeš zvládnout sám. Samozřejmě ti to potom zkontroluji, ale aktivní účast už po mě chtít nemůžeš." Potkali se v nákupním centru mezi regály s potravinami a Filip to chtěl vyřešit ihned. Nedávalo mu to spát, tak s tím začal už tady, místo aby Patrika dotáhl na nějaké klidné místo a v klidu mu to vysvětlil. "Ale Filipe… co se sakra stalo..? Šlo nám to přece tak dobře. Přeci mě neopustíš v tom nejlepším, když tě zrovna potřebuju?'" Patrik tu změnu nechápal. Myslel si, že jim to klapalo skvěle… a Filip ho teď chtěl takhle jednoduše odkopnout? "To přece nejde…" Zamračí se. Filip zavrtí hlavou. "Jde to. Jsem tvůj kantor, ne kamarád. Tohle celé zašlo moc daleko. Vůbec se to nemělo stát. Ta hranice mezi námi neměla být překročena d

Mrzí mne ta prodleva, ale v neděli jsme s Naginim slavili utajované narozeniny, v pondělí jsem byla úplně grogy a včera jsem místo psaní běhala po městě. Tak až dnes. I když to čekání mi ukázalo návrat zbloudilých duší, snad nepřijde vaše zklamání. Díky za vaše komentáře. :-) 20. Kapitola Bylo jen otázku času, kdy se Leo s Kryštofem potkají. Na ulici se klidně mohli míjet, ale ve škole se záměrně vyhýbat nemohli. Byť byla budova dostatečně velká, byly hodiny, kdy se v pauzách míjeli na chodbách nebo se jejich ročníky střídali ve třídách. Jenže dokud se Kryštof necítil nejlíp, do školy nechodil. Proto teď, zachumlaný do mikiny, aby nebyly vidět stále viditelné modřiny, obezřetně pozoroval svoje okolí. Modřina na obličeji kolem očí vybledla do žluto hnědé a už vypadal jen hloupě, ne jako z hororu. Svou paži si tisknul k tělu. Byla stále k ničemu. "Ahoj Kryštofe." Zvedne pohled k člověku, který jej oslovil a pousměje se. Mávne na pozdrav zpátky. Někteří spolužáci respektovali je

Dnes bych ráda věnovala yellow, za skvělý dárek. :-) A jinak děkuji všem, kteří sem chodí, čtou a komentují. Myslím na vás a snažím se vás neochudit, tyhle mezery mi hlodají svědomí, ale znáte to... člověk míní... 19. Kapitola Přistiženě se přikrčí v očekávání následného hněvu. Není gay? Marek není gay. Co to proboha udělal? Proč se musel chovat tak unáhleně a nepřemýšlel? Přeci to nechtěl uspěchat. Vyděšeně se podívá do Markových očí. Ale nechápe jeho chování. Proč se tak poťouchle uculuje, když není gay? Měl by ho teď přece zmlátit do hranaté kuličky a jít se mu za to pomstít někam veřejně. Dělají to tak přece všichni. Ale Marek nebyl všichni. Ale nebyl ani na kluky. Vydechne. Začínal se chovat jako idiot, ne jako dospělý člověk. Nadechne se a chce něco říct, ale nedokáže ze sebe vydolovat ani slovo. Zůstane na Marka jen zmateně zírat. "Same?" Podívá se na něj Marek s pozdviženým obočím. Nechápal, proč se tak najednou zatvářil až příliš tragicky. Copak je masový vrah? Doj

18. Kapitola Vztáhl ruku ke dveřím pokoje a chtěl zaklepat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Spustí paži podél těla a bezradně zůstane hledět na tmavé dřevo dveří. Co by mu vlastně říkal? Neměl nejmenší tušení, jak by se měl omluvit za… měl se vůbec za co omlouvat? No, možná by se hodilo alespoň poděkování… Povzdychne si a otočí se, aby prošel chodbou a vyběhnul ven z budovy. Neměl na to a vlastně to ani nechtěl udělat. Kdyby do něj Matyáš neustále neryl, co se Kryštofa týče… on vlastně neryl. Jen se o něm pořád zmiňoval a v něm hlodal nějaký červíček. Nechá to být. Už to byla celkem doba. Alespoň mu tak těch pár týdnů přišlo. Už to byla stará záležitost. *** "Ahoj mami." Objeví se za zády své matky v nemocnici. Chtěla po něm přinést pár věcí, takže se tu ukázal ihned po cestě ze školy, aby sem potom nemusel zacházet. "S tím lekáním lidí bys měl přestat, Same. Jinak ahoj." Pokárá ho a zároveň se usměje. "Čekala jsem tě až později." "Jdu rovnou

Cesty vlakem a autobusem dokážou být inspirativní... skoro jsem ani nevystoupila... Děkuji za vaše povzbudivé komentáře. Přemýšlela jsem o délce této povídky a popravdě netuším kolik dílů ještě... takže budeme překvapení všichni. A prosím... kdyby to bylo nějak... já nevím... o ničem nebo naopak moc, zastavte mě. Ještě jednou díky. 17. Kapitola Filip přecházel společným bytem a dával dohromady věci, které by se mohly Zikmundovi v nemocnici hodit. Nějaké drobnosti a čisté oblečení. Znal svého přítele, takže nebylo pochyb o tom, že hned jak se probere a zjistí, že není umytý a oholený, bude mít problém. Usměje se svým myšlenkám a vzápětí posmutní. Byl vážně tak zaslepený, že se mu teď vybavovaly věci, které bral během každého dne jako samozřejmost? Mobil, který našel zapadlý mezi polstrováním gauče, měl stále v kapse. Dávno zapípal, když se vybil. Ale i tak ho nevytáhnul. Proto teď hledal nabíječku. Měl pocit, že jí naposledy viděl v ložnici, takže jeho kroky vedly tam, ale na první pohl