Tmavě modrý

Je to tady... Mohla by to být idylka jako vyšitá z Harlekýnek, ale proč to nechat tak suché, že? Voldy odlítá na Jupiter, tak se stavte, podáváme plynové martini s meteoritem. 13. Kapitola Uvelebený v posteli se jen tak poflakuje, hodiny ukazují deset hodin a čtyřicet sedm minut. Už je to několik let co spal takhle dlouho. Vlastně od té doby, co pracuje. Skrz balkónové dveře mu do pokoje proudí chladný vzduch. Obloha je zatažená, vypadá, že se každou chvíli rozprší. A nebude to jen malý deštík, protože v dáli hřmí. Zajímavé, bouřky většinou chodí večer. Vstane z postele, přehodí přes nahou pokožku volné tričko, aby moc nepobuřoval, vyjde na balkón, ruka automaticky uchopí cigaretu z krabičky, zapalovač naučeně škrtne. Opře se o zábradlí a pokukuje po dění pod ním. Starší osazenstvo sousedů je uvelebeno pod rostlými stromy, které je kryjí před slunečními paprsky, nyní tak akorát před poletujícími drobnými kapkami, které se snášejí z nebe. Podívá se vzhůru. Obloha se na něj mračí. Proved

Tak... NASA mne ještě nenašla (JÁ se nedám tak snadno, MUHAHA), proto vám přináším další kapitolu již dnes. Poděkujte Kloboučníkovi a Šklíbovi. 12. kapitola Rozhostí se mezi nimi ticho, které by se dalo krájet. Zikmundovi v hlavě šrotuje, možná by se mu z ní i kouřilo, kdyby to bylo fyziologicky možné. Přemýšlí, co má říct. Celou dobu si to tajně přál a najednou, když je před to postaven, neví, co dělat. "No, ehm-, takže si myslíš, že…" zadrhne se mu dech. "Že jsi gay?" Lukáš pomalu přikývne. "Já si tím nejsem jistý jen… Cítím k tobě větší sympatie než k mnohým ženám. Nemohl bych být třeba jen, Zigosexuál?" Ten naprosto nevinný oddaný úsměv by Zikmunda složil do kolen, kdyby stál. Místo toho se rozesměje. Lukáš zůstane užasle koukat s otevřenými ústy, protože takhle ho smát ještě neviděl ani neslyšel. Po malé chvíli se k němu přidá. Takovou kravinu mohl vymyslet jen on… "Myslím Luky, že by sis měl ujasnit pár věcí… Trávíš semnou hodně času… Staráš se

Já žiju! To jste rádi, co? Pár věcí mne naštvalo, pár zaměstnalo a tak jsem se blokla a dopsala těch pár slov až nyní. Tak se nezlobte... Věnováno vám všem, kteří jste komentovali minulou kapitolu, jmenovat to snad nemusím ne? Však Vy-Víte. Moc vám děkuji, neuvědomujete si, co takový komentář pro mne znamená 11. Kapitola Pohled do zrcadla ho trochu vyděsí, jedna ošetřená záděrka praskla a nyní mu po tváři stéká kapička krve, proplétaje se mezi utvářejícím se strupem. Vyplázne na sebe jazyk, napustí vanu. Pomalu se svléká, nějak mu tělo říká, že dnes moc rychlých pohybů dělat nebude moci. Zapluje pod teplou hladinu, nechá se vodou obejmout až po krk. Unaveně opře hlavu o hranu vany. Dojde mu, že to je dávno zpátky, co si takhle naposledy užíval ve vaně. Naučil se rychlé sprchování. Asi vážně není tak zdravý, jak by měl být. Zavře oči. * Lukáš mezitím kmitá po kuchyni, aby se s ní seznámil a osvojil si, co kde najde. Našel mraženou zeleninu, pečivo pár dní staré, nějaké sýry, salámy, tě

10. Kapitola Ťuk, ťuk. Oči se zmateně otevřou, hlava se zvedne. Pomalu zaostří přes rozbité brýle na policistu stojícího za oknem vozidla. Když policista zahlédne, že je při vědomí, zabere za kliku dveří, povolí skoro sama, protože Zikmund po ní sáhne ve stejnou chvíli. "Dobrý den, pane. Víte, že stojíte na zákazu stání?" "J-já… Promiňte…" hlas se mu zadrhne v hrdle. "Udělalo se mi špatně. Najednou mě začalo píchat na hrudi a potom se mi zatmělo před očima." Policistův výraz se změní. Alkohol z toho muže necítí. Vypadá spíš, že jel do práce. "Můžete si vystoupit, prosím?" Zikmund kývne, ale není si jistý, jestli to zvládne. Nohy má jako z rosolu a nechtějí ho poslouchat. Co má dělat? Ruce se roztřesou neovladatelným třesem, rty mu ztuhnou. Policista sleduje, jak muž před ním bledne. Pokud není zdrogovaný asi mu vážně není dobře. "Zůstaňte sedět, zavoláme vám doktora." Zikmund ho matně sleduje ve zpětném zrcátku, jak se vybavuje se svým

Prosím ne, nezabíjejte mne. 9. Kapitola Chladné, zamračené ráno ho zastihne schouleného v ušáku, který si pořídil do ložnice. Počasí si hraje s jeho city, když se projevuje na stejných vlnách jako je jeho nálada. Zasmušeně se zvedne. Hodiny na budíku ukazují půl šesté. Tak akurát čas, jít se připravit do práce. Automaticky prochází bytem a chystá si věci, které bude potřebovat. Svačinu zasune do kapsy u notebooku, hrneček s kávou už čeká na botníku, aby si ho odnesl do auta. Jaké je překvapení, když se při obouvání otevřou dveře vedlejšího bytu a v nich se objeví Lukáš. Oblečený ve sportovní košili a kraťasech, na zádech se mu houpe sportovní batoh nacpaný k prasknutí. "Ahoj. Jak se máme?" nahodí konverzační téma jako by se nic nestalo. Jako by v noci nečekal dlouho na balkóně, než zahlédne nějaký pohyb, který by ho pustil dovnitř. Nakonec to vzdal. Balkónové dveře byly zavřené stejně jako okna. Boucháním by vzbudil celý dům a o to nestál. Ani jeho matka netušila, že se navšt

yellow: neboj, krvelačná nebudu, jen jsem si přichystala jiné trápení *lepí si ústa izolepou*, ale nebojte se, už to bude jen lepší ;) Věnuji Ilay. 9. Kapitola Zručně otevře dveře vedoucí do Vítkova pokoje. V ruce drží talíř s polévkou, příbor má i s ubrouskem zasunutý v kapse od kalhot. "Můžu?" Tiše vstoupí, aniž by čekal na odezvu. Vítek sedí na posteli a nečinně zírá do prázdna zdi. "Tady máš polévku, co vařila tvá mamka tak se nemusíš bát, že bych tě chtěl otrávit, ale víš, že jed na krysy se ve vodě rozpouští?" Utrousí do napjaté atmosféry. Nevyvolá to sice záchvat smíchu, ale nepatrné zvednutí koutků tam bylo. "Do kuchyně dojít umím." "To vím taky, ale ty bys nepřišel, vím to. Pokud sis nevšiml, včera jsi nevylezl celý den. Nevím, co zamýšlíš, ale tohle rozhodně není dobré." "Hraješ si na mého psychologa?" úšklebek zničí Kaziho dobrou náladu. "Ne. Mysli si co chceš, Vítku. Dělám to kvůli tvé mamce, protože je tak ochotná a ho

Já... Nevím co píšu... Věnuji yellow. 8. Kapitola Z polospánku ho vytrhlo zadunění lidského těla o podlahu a následné ticho. Co to? Opatrně v tichosti vyšel na chodbu. Vítek nebyl nikde v dohledu. Zaťuká na dveře pokoje. Uvědomuje si, že je momentálně na něj Vítek pěkně dopálený a tentokrát by tu ránu pěstí mohl schytat do obličeje, ale byl ochoten to riziko podstoupit jen aby se ujistil, že se mu nic nestalo, protože ta rána nebyla nijak příjemná. "Vítku? Jsi v pohodě?" žádná odezva. Vezme za kliku, nádech výdech, než vstoupí, přimhouří oči, aby spatřil Vítkovo tělo bezvládně ležet na zemi. Jakékoliv obavy jdou stranou. Přiklekne k němu, dvěma mířenými fackami dopadnou v pravidelnosti na bledé tváře, propleskne obličej. "Hej, no tak! Prober se!" Účinek se dostaví ihned, zmatené oči se rozevřou, mozek pomalu zpracovává momenty, které mu unikly. "Co se…" "Omdlel jsi. Stalo se ti něco? Nebouchl ses?" Vítek se pokusí posadit, což se mu nepodaří, pro

8. Kapitola "Já… promiň, nechtěl jsem slídit… Jen mě zaujaly ty desky." Lukáš se snaží koktavě vymyslet nějakou smysluplnou odpověď, je si vědom toho, že je tohle dost rapidní zásah do soukromí, do kterého bez Zikmundova svolení neměl co lézt. "Jestli si to chceš prohlédnout až do konce, prosím, pak vypadni." Zaleze do kuchyně, kde za sebou třískne dveřmi. Sesune se na židli. Tak takhle vypadá konec čeho? Přátelství? Kéž by to pro něj bylo přátelství… Ozve se nesmělé zaklepání na dveře. Potom se pootevřou na škvírku, chvíli vyčká, a když zjistí, že nebudou lítat žádné kusy nádobí, tak se odhodlá vejít za Zikmundem. Najde ho sedícího zhrouceně na židli. "Zigi, já… Nevadí mi, že máš přítele. Vždyť je to normální… Alespoň pro některé lidi… Já to tak beru… No tak…" přiklekne si k němu, aby mu alespoň trochu viděl do tváře. "Netvař se takhle." Dlaní zachytí tu jeho, palcem přejede přes její hřbet. "Nezlob se, nechtěl jsem ti šmejdit, ale asi sám

Je to krátké, ale je. Uříznutí bylo nutné. 7. Kapitola Vyčkal tiše u sebe v pokoji, než se šum v tom vedlejším uklidnil. Tiché kroky ho vedly k onomu inkriminovanému pokoji, k jehož dveřím se ten večer už Vítek nevrátil. Postřehl ho jen, jak si v kuchyni natáčí vodu a potom se zavřel v pokoji. Zachmuří se, když spatří tu hromadu tyčí, šroubků a matic. Bude muset být hodně potichu. Vezme papíry přiložené ke strojům, pohledem prozkoumá. Fajn, nejdřív si to musí roztřídit a potom seskládat. Takže to máme, rotoped, veslovací stroj? Ten musel stát peněz. Prohlédne si načrtnutou konstrukci. Tak to vidím na menší ponocování. Po několika hodinách, kdy měl uši našponované při sebemenším šustnutí v bytě, se postaví ke dveřím, aby pohledem zhodnotil svojí práci. Z rukou si opráší pomyslný prach. Práce je hotova. Ušklíbne se, je mu jasné, že jakmile to Vítek zjistí, tak ho minimálně zabije. Musí si připravit nějaké pádné argumenty, aby se mohl bránit. Vleze do koupelny, aby se omyl. Myslel si, že

Odkazy na weby: Originální; FF Amater FF-mirraella Minde-real Taria Harry Potter Kalamity Jane Merope (HP i original) Patoložka Elysejský klíč od Alice Sweet dreams - Until Proven (HP/SS) Labyrintem - Kámen manželství (HP/SS) Fantasmagorium (SS/???) Archea Majuar (HP/SS překlady a originální tvorba) Sitara (překlady HP/SS) Dlouhodobě nefunkční: Cambiare / Madurare (HP/SS) Giuiditta Bering (Taming Riki/original) Nyce-oH (original) Odkaz na neslashovou povídku od cim: Ikony dalších blogů:

7. Kapitola Zikmund se nepříjemně ošije, ještě nikdy se nikomu takhle nezpovídal. Čím má začít? Co když se to bude Lukášovi zdát jako hloupost? Co když se mu bude smát? Nervozita, zmatek i strach se mu honí nejen v hlavě, ale ovládne ho zimnice. Lukáš si toho očividně všimne hned, protože vstane a přede k němu, lehce mu položí ruku kolem ramen, tak, jako by se nic nedělo. Tiché: "Chceš si lehnout?" Dvě osobnosti se uvnitř něj mlátí, ta jedna mu chce všechno vykecat, ta druhá si chce lehnout a zachumlat se do teplého objetí, tak dlouho s nikým nespal v jedné posteli. Ne v objetí. Nakonec vyhraje ta půlka, která si chce lehnout, pomalu přikývne. Lukáš ho pozoruje, jak se ukládá, posune se v posteli tak, aby utvořil místo i pro něj, gestem ruky mu Zikmund naznačí, aby se také položil. Položí hlavu na druhý polštář, který v posteli najde, dekou Zikmunda zachumlá do tepla. "Je to lepší?" mrknutí víček mu je dostatečnou odpovědí, usměje se, je to jako se starat o malé dít

5. Kapitola Zvonivý zvuk zvonku ho vytrhnul od práce na seminárce, kterou měl zítra odevzdávat, lámal si hlavu s jejím obsahem, protože se na ní totálně vypadnul a jeho knihovna zase nebyla tak obsáhlá, aby si poradil. První věc, která ho napadla, že zlíbá nohy tomu, kdo ho vysvobodil od té úmorné práce, načež mu došlo, kdo je ten vetřelec. Povzdech přejde přes vysušené rty. Je to tady, tak se seber. Ruka ve vlasech se snaží kočírovat rozcuch, který si způsobil, když nervózně svíral vlasy a okusoval tužku nad úpěnlivým přemýšlením. S rukou na klice od dveří se několikrát hluboce nadechne, aby uklidnil splašené srdce. S hlubokým výdechem otevře. "Ahoj." Kazimír s mírným úsměvem na tváři ve dveřích. Ve dveřích JEHO bytu! Slova se mu zadrhnou v krku, zmůže se na pouhé kývnutí. Kočíruje vražedný pohled, který mu vyvstal na mysli při spatření přátelského úsměvu. Otevře dveře, aby mohl Kazimír kolem něj projít. Ucítí závan osobitého parfému, zavře oči. Nádech, výdech. "Ukážu t

6. kapitola Zamračené počasí za okny univerzity ho otrávilo v momentě, kdy se začalo zatahovat, před malou chvílí se dokonce přidal i déšť. Na jeho kraťasy a tričko to bylo něco vhodného. Pokud nenastydne tak bude borec. A to bylo celou dobu tak krásně. Rozběhl se na zastávku trolejbusu, který měl každou chvíli jet, pokud už neujel. Spokojeně se oddychne, když trolejbus spatří v zátočině, má to akorát. Zadýchaný jako závodní kůň, naskočí do otevřených dveří. Otře do rukávu trička zpocené čelo. Až teprve teď si uvědomí známou postavu vedle sebe. Ohlédne se po skoro suchém Kazimírovi, ten se na něj smutně usměje, lehkým pohybem ruky mu nabídne suchou mikinu. Zůstane na něj zírat. Dělá si z něj legraci? Zakroutí hlavou, protáhne se trolejbusem do středu, aby vedle něj nemusel stát. Kazimír se zachmuří. Copak má lepru? To si nevšiml na přednáškách, že už to s klukama netáhne? Dokonce se posadil jinam. Jejich dotěrné volání ignoroval po jednom zakroucení hlavou. Přestali si ho všímat. Posle

4. Kapitola "Kazimírku, nemyslíš, že se na svůj věk chováte dost dětinsky?" Ušklíbne se, ale pořád má pocit, že mu prasknou půlky. Proč se jich tak bojí? Vždyť nejsou o nic lepší než on. Kazimír před ním zrudne. Ví moc dobře, že tohle oslovení nesnáší a taky si moc dobře uvědomuje, že kdyby Kazimír chtěl, tak mu jí tady pěkně natáhne za jeho drzost, ale nějak si stačil všimnout jeho nenadálé změny. Již dlouho nepřišel domů s modřinami, vždy to byl jen pomačkaný límec. Něco se děje. A něco mu říká, že v tom bude on. Podle očekávání se jeho tričko objeví ve svěráku pevné, z posilovny vypracované paže. "Co jsem ti říkal o tom Kazimírkovi?" Zamručí trochu jako naštvaný býk. Roztřesenou rukou se pokusí setřást to hříšné tělo ze sebe. Kdyby tak věděl. Nedali by mu pokoj, dokud by ho nedonutili svým smíchem skočit z mostu rovnou pod kola aut. Kazi se rozejde směrem k partě svých "přátel". Jak se jich má zbavit? Takhle Vítkovi nikdy nevysvětlí tu šikanu, co do dne

2. Kapitola Kazimír si všimne u školy, že se po něm Vítek dívá. Že by i on poznal tu změnu, kterou prochází? Přece ho nezná tak dobře, aby si všiml nějakého drobného rozpoložení. Odfrkne si nad svojí naivitou. Rozhodně je ale rád, že může být ve škole a ne doma, protože tam je to v momentální situaci víc než hrozné. Sice je ve svých dvaadvaceti letech pořád u rodičů, ale to jen z důvodu, že mu ještě nedali podnět se odstěhovat. Teď ho má. Hledání bytu začalo už před měsícem, ale nemůže si platit tak vysoký nájem z té ubohé brigády, kterou tady sehnal. Potřeboval by něco oborového, něco, co by mu dalo jak praxi, tak peníze. Ví, že je dost naivní, ale zkouší to pořád a tak se nevzdává ani té brigády… Ono, točení zmrzliny a dělání ovocných koktejlů v nákupním centru není moc přínosné, ale každá koruna se hodí. Nebo sehnat levnější byt. Batoh položí u své lavice, kterou v této třídě sdílí, je zajímavé, jak si i na vysoké škole každý vybral svojí lavici a prostě je to takové nepsané pravidl