Tmavě modrý

Začít znovu {3} "Sám jsi rozhodl, kde chceš bydlet, Louisi." Tak dlouho neřekl jeho jméno nahlas. "Nenutil jsem tě odcházet." Pocítí zvláštní emoci uvnitř sebe. Jako by se v něm něco uvolňovalo. Tíha, která mu celou dobu ležela na prsou. "Ne, nenutil." zavrtí Louis hlavou a omluvně se na Matyáše podívá. "Těch deset let strašně uteklo." Ten názor nemůže Matyáš sdílet. Pro něj to bylo peklo. Minimálně první roky. Potom se dostal do stavu zvláštní citové apatie na téma Louis. Až dlouho poté o něm byl schopný mluvit normálně, aniž by se mu u toho klepal hlas emocemi, které cítil. "Když myslíš." Ozve se vyzvánění telefonu. Matyáš má mobil zapnutý pouze na vibrace. Od rána zvuk ještě nezapnul, takže to nebyl jeho. Louis vedle něj začne prohledávat kapsy, aby našel zvonící mobil. "Promiň, manažer." Pousměje se a zvedne se, aby o pár kroků ustoupil od lavičky. Matyáš hledí na vzdalující se záda a uvědomuje si, že ten člověk už k němu...

Je to až trapné... po takové době... ale je to tady. Omlouvám se za to. Uvidíme, kam mě vítr dovane. Začít znovu {2} Melodie vznikající pod obratnými prsty se změní a Matyáše to vytrhne ze vzpomínek. Nechce přemýšlet nad tím, co ho k neznámému pianistovi přitahuje. Jako by to byl magnet minulosti, kterou sdílel se stejně nadaným hudebníkem. Nevědomky otočí zlatým kroužkem na svém prsteníčku. Myslel si, že už se přes to přenesl, ale nejspíš tomu tak nebylo. Nerozešli se s Louisem ve zlém. Nikdy neměl důvod se na něj zlobit, i když to v začátku mohlo vypadat jinak. A zlobil se, jenže postupem času zjistil, že to nebyl vztek, co ho tak ničilo. "Jsi tak šokovaný, že se ani nehýbeš?" Ozve se vedle Matyáše melodický hlas. S mrknutím upře svůj pohled na obrýleného muže před sebou. Na rtech má stále ten známý úsměv. A potom brýle zmizí a on má možnost si muže prohlédnout. Dívá se do pronikavých očí, které mu pohled laskavě oplácí. Mohl by říct, že se v nich doslova utápěl. Nechápal t...

Už je to dlouho, co jsem vydala nějakou povídku. Ráda bych se Vám omluvila za svou neaktivitu, ale nevím jak. Není to tak, že bych nechtěla psát, ale pracovní život je diametrálně odlišný od studentského... Snad se tu najde ještě někdo, komu udělá moje povídka radost. Jsem stále tady a nekončím. :-) Začít znovu {1} Městský park rozkvetl do barev duhy zasázených květin. Tmavovlasý muž oděný do tmavého obleku procházel tím místem každý všední den již několik let v kuse. Zastavil se u stánku s kávou, kde mu usměvavá servírka automaticky podávala jeho kávu. Nemusel ani čekat, už s ním počítala. Přijal ji s úsměvem a předal ji hotovost, na kterou nechtěl nikdy vrátit. S přáním hezkého dne vyrazil dál. Po stezce lemované stromy, jejich větve postupně odhalovaly letošní listy v zářivě zelené barvě. Líbil se mu ten pohled, jak každý den byl vždy stejný a zároveň jiný v závislosti na ročním období. Ten den však bylo něco jinak. Něco narušilo jeho rozjímání. Vlastně to byl spíš někdo. Mladý muž ...