Tmavě modrý

Tenhle adventní kalendář se vymkl víc, než je zdrávo. S dobou psaní bych se dokázala smířit, ale nakonec se z toho stala spíš bonboniéra plná laciné čokolády, která obsahem cukru škrábe v krku. Takže se omlouvám všem, kteří čekali tradiční spád. To jsem na Vánoce neplánovala, ale ani tenhle slaďák... co už, člověk míní, plány se mění... Tímto bych ráda ukončila konečně starý rok a začala novým. Děkuji všem za přízeň. Vážím si Vás víc než si myslíte. 24. Anděl svázaný soby Na vteřinu sledoval potůček vody v trávě, která se prodírala tajícím sněhem. Sluneční paprsky vytvářely krajinu pohádkovější, než jakou se zdála být. A tam, pod jedním z kvetoucích stromů stál ten, kvůli kterému sem nyní přišel. Dovolil si na chvíli se zastavit a sledovat siluetu mužského těla. Slunce z něj dělalo nadpřirozenou bytost. Kdyby měl křídla, řekl by, že je anděl. Byl anděl i bez křídel. Pousměje se, když přijde blíž a všimne si šály, která to všechno způsobila. Byla jeho, ale nosili ji oba. Stala se talism...

Upozornění: nevhodné pro cukrovkáře! 23. Barvy "Jsi jako duha." Prsty se jemně dotkly čerstvě oholené tváře. Laskavé oči se zahleděly do druhých, na rtech se usadil úsměv. "Prosím?" vydechne zmateně. Pohled zaklesnutý do druhého. Jemu stačila jediná barva. Hlavně nikdy neztratit z dohledu jeho oči. "Když jsem tě poznal, byl jsi v tmavém… tajemný a zahloubaný." Prsty se dotkne lemu košile, kterou měl muž na sobě. "Rozjasňuješ se stejně rychle, jako se mi otvíráš." Není to výčitka. Potěšené vyznání. Zardí se. Horkost stoupne do jeho tváří. Pobavený úsměv a letmý polibek na tvář. "Barvy ti sluší." "Víš, co znamená růžová?" Podívá se na něj. "Moji lásku."

22. Snídaně "Dal by sis ještě něco?" ženský hlas protne cinkání hrnečků a žvýkání všech přítomných. Všechny pohledy se stočí jejím směrem. A potom zpátky. Jako na tenisovém zápase. "Děkuji, už mám všeho dostatek." Usmějí se na ženu zářivé duhovky. Miluje ho. Za to, jaký je. Jak vždy dokáže najít vhodnou a laskavou odpověď pro kohokoliv. Vyhledá pod stolem jeho dlaň a stiskne ji. Ještě mu to neřekl. Činy jistě vypovídají své a mají větší váhu, ale slyšet to… Doma snad ještě nezažil, aby byla takhle klidná snídaně. Četl to v otcových očích. Jen jsme se báli, aby ses nespálil. Věřil jim.

21. Vánice Okna dávno zasypaly sněhové vločky. Ještě několikrát však odrhnul závěs, aby se ujistil, že to tak není. Za okny řádila sněhová vánice. Co chvíli jím projel záchvěv strachu. Měl špatný pocit. Byl sám. Jediný zdroj světla mu poskytovala malá baterka v ruce. Nikdy neměl takové počasí rád. Vyvolávalo v něm úzkost… ale byl dospělý… copak to mohl říct nahlas? Trhne sebou, když k němu dolehne ostrý zvuk houkačky. Sesune se na pohovku, hlavu hluboce skloněnou. Možná na okamžik upadl do mikrospánku, každopádně v nestřeženou chvíli přeslechl rachot klíče v zámku. Kolem ramen ho obejmou známé paže. "Nejsi sám. Už nikdy."

20. Strasti s dárky "To je opravdu… pěkné." Hlesne po delší odmlce, když hledá vhodná slova. "Asexuální." Jednoduché konstatování z úst druhého muže zní pobaveně. Štíhlé prsty mu z rukou vytáhnou pár barevných pletených ponožek. "Každopádně je to velice originální dárek." Zazubí se. "Co tam máme dál?" Zamrká. Velmi výstižné, ale jak k tomu měl přijít on? Jak si to měl vysvětlit? Byla to nějaká recese? Možná ano. Po druhé za pár hodin byl rád, že jsou nyní sami. "Choutkám se přeci meze nekladou." Zavrní mu starší muž do ucha. Smíchem vyprsknou zároveň. Vesele rozmáchne rukama. "Víc už vědět nechci. Příští rok zakazuji dárky."

19. Štědrý den Na stolku v obývacím pokoji stály použité sklenice. Dárky ležely pod rozsvíceným stromkem. Sotva se zavřely za jeho rodinou dveře, zapadli spolu do ložnice. V tu chvíli byl rád, že jim zajistil pokoj v nedalekém hotelu. Jak bylo možné, že je rodina tak snadno přijala? Jako by to bylo… normální. Ta myšlenka ho zarazí. "Děje se něco?" Ztuhnutí těla neuniklo vnímavému partnerovi, který ho dosud intenzivně obšťastňoval. "Nechápu to…" Jako by v něm četl jako v otevřené knize. Dostane jednoduchou odpověď. "Nemusíš chápat. Je to tak." Dárky v tu chvíli nebyly potřeba. Nejcennější jsou činy. "Tohle byl opravdu Štědrý den".

18. Jiný než ostatní Byt byl ztichlý, zatímco zdobil vánoční strom, líbilo se mu to. Klid a pohoda, tak, jak si ji představoval. V kuchyni slyšel cinkání hrnečků a vůně připravovaného kakaa se linula až k němu. "Nakonec jsem rád, že se nám je podařilo přemluvit k penzionu." Ozve se mu za zády pobaveně. " Tvá rodina umí být opravdu živá. Je to… pravý opak tebe." Usměje se mile a lehce si ho stáhne k sobě na klín, když se přes něj natáhne pro další z ozdob. "Říkal jsem ti to… tajfun. Nevěřil si." Vtiskne mu omluvný polibek na tvář. "Příště už budu." Přislíbí.

17. Mistr úniku "Zlato, kde jsi?" Kolem jeho skrýše prošel muž, v jehož náruči chtěl strávit zbytek svého života. Nemohl se však prozradit, pokud chtěl být ještě nějakou chvíli ukrytý před příbuznými. Hlava mu hučela z všeobecného ševelení. Všichni kolem něj běhali, pochvalovali, vyzvídali... jako by byl v jejich rodině odjakživa. Byl by lepším synem. A to ho poznali před pár hodinami. Nadšení jeho rodiny se nedalo skrývat ani jen tak přejít. Kroky se znovu přiblíží, když se v jeho zorném poli objeví tmavé džínsy, které spolu vybírali. Usměje se. Jemné zaskřípání dvířek od šatníku. "Tady jsi." Vítězný úsměv. Chtěl, aby ho našel.

Moje výkecy Vás nejspíš nezajímají, proto říkám jen... Omlouvám se. V povídce dojde k malému přeházení. :) 16. Přežít Stříbrný automobil zastavil pod okny bytového domu. Za jedním oknem skrytým částečně záclonou postával mladý muž, který to auto poznal již od zatáčky, když se tam objevilo. Srdce se mu nekontrolovatelně rozbušilo. Dech se zadrhával v hrdle. Měl by mu dát vědět, že už jsou tady, ale nedokázal pohnout končetinami. Místo toho se mu však kolem pasu omotaly paže, na rameni ucítil lehkou zátěž brady, kterou tak rád líbal. Zaryla se mu do citlivé klíční kosti a jeho to probudilo z šoku. "Bude to v pořádku, uvidíš." Ujišťoval ho vlídný hlas. "My to musíme přežít." Zachraptí roztřeseně. "Přežijeme. To slibuji."

Ještě stíhám půlnoc... 15. Noční můra Díval se do těch hlubin a hledal vhodná slova, kterými by odpověděl. Mysl ho však zrazovala. Nebyl schopný přemýšlet, když mu byl tak blízko. Očarovaný vůní i přítomností mohutného těla. Stačilo, aby sklouzl pohledem na pokožku krku, lehce vystouplý ohryzek a kůži mizející pod látkou trička, a měl jasno. Tohle byl ten muž, na kterého celý život čekal. "Přijede moje rodina. Neptali se. Prostě se objeví u dveří mého bytu a budou tady." Vydechne a připadá si jako po uběhnutí maratonu. "Je to zlé?" Neujde mu mírná obava v hlase. Pousměje se. "Mnohem horší… je to noční můra." Přinejmenším tajfun .

14. Přijedou na svátky Pozoroval všeříkající slova na složeném listu papíru, který našel v obálce, kterou mu před chvíli předal pošťák. Proč musel podepisovat, že převzal takový vzkaz? Chtěli se ujistit, že se neztratí . Jako roky předtím. Zase . V hlavě se mu rozbliká červená kontrolka. Nebydlel teď přece sám. Letos se mu hodilo ještě míň než roky předtím, aby někdo z rodiny přijel na Vánoce. A teď měli přijet všichni. Srdce se panicky rozbuší. Chtěli Vánoce strávit spolu. Jak mu to vysvětlí? Přijde o něj? O své rodině nemluvil. Spíš se k tomu ještě nedostali. Kolem pasu ho obejmou silné paže. "Děje se něco?"

Tak jsem zpět... doufám! Abych to nevypisovala sem, odkazuji Vás na: Aktuální dění u Voldyho 13. Deprese Natahoval prsty k muži, který spal kousek od něj. Tvář uvolněnou spánkem, rty lehce pootevřené. Nechtěl ho budit, měl náročný den v práci, říkal mu to. Hladil konečky prstů chloupky rašící na bradě i tvářích a připitoměle se usmíval do šera pokoje. Uvnitř ho však svíral podivně prázdný pocit. Cítil, že na něj jde nepříjemná deprese, která jej za poslední dny nepotkala, když byl s ním… Řasy se lehce zachvějí. Dech se změní. Lehké zavrtění pozorovaného objektu. Už ví, proč na něj šla deprese. Neviděl chvíli do hlubokých očí, které se na něj vždy dívaly s laskavostí a syrovou láskou.

12. Naděje Pohladil dlaní sobí šálu, která je dala dohromady. Hřála, protože ji dal přímo na topení. Pod prsty však stále cítil vlhkost, kterou do sebe nasála v hustém dešti. "Nech si ji." Otočí se na muže stojícího ve dveřích, zabaleného do teplé deky. Pustil ho do koupelny, aby se zahřál proudem teplé vody. Čaj už měl připravený na stole. Na talířek přidal pár kousků cukroví. "Cože?" Chápe slova, nedochází mu však význam. Úsměv. Mrknutí. "Bude ti slušet víc než mě. A navíc… může za to právě ona." "Chceš něco svádět na šálu se sobem?" Usměje se, přesto však jemnou pleteninu nepouští.

11. Změny Za okny byla tma. Lampy přestaly před nějakou dobou svítit. Blesky byly jediným světlem, které osvětlovaly postavy spěchající po ulici, aby se vyhnuli největšímu dešti. Stál skrytý ve stínu za záclonou a vyhlížel jedinou postavu, kterou by poznal i v té největší tmě. Srdce se rozbuší, když jej zahlédne. Změnila se spousta věcí. Tmavý svět byl najednou zářivý a probarvený směsicí barev. Takovou silou ho zasáhly pocity, o kterých myslel, že už nikdy nezažije. Probere ho, když mu zmizí z očí, jak silueta přidá v kroku. Provazy vody smáčí tělo zahalené do zimního kabátu. Bude zkřehlý. Postaví vodu na čaj.

10. Pravda Zabere nějakou dobu, než se jejich rty oddělí. Polibek je horký a sladko slaný. Jeden se cpal brambůrky, druhý čokoládovými bonbony. Dlaně se spojí, prsty propletou. Stále jsou blízko u sebe. Ani jednomu to nevadí. Přes látky oděvů se jejich těla dotýkají. Zkoumavě si hledí do očí, hledají nevyřčené otázky a odpovědi. Život je složitý, ale tady byla odpověď jasná. Otázky nebyly potřeba. Znovu se políbí. Tentokrát procítěněji. Tatam je prvotní rozpačitost z neznámého. Okusit zakázané ovoce. Tohle ovoce bylo příliš sladké, aby mohlo být zakázané. "Nejsi gay? To nevadí, já vlastně taky ne." Ve dvou párech očí pobaveně blýskne.

9. Lež Stáli proti sobě. Jeden dlaň přitisknutou na své rty, druhý na tvář. Nedostal facku, jen vyděšeně hleděl na muže před sebou. Netušil, co má dělat. Tak proč se ho pokusil políbit? Kdyby nic z toho nepodniknul, nemuseli se dostat do téhle situace. "Nejsem gay." Dvě prostá slova, která měla říct všechno. Oči a horkost v tvářích však tvrdily opak, proto slovům nevěřil. Uměl číst v lidských tvářích a On to věděl. Nakonec se rtů dotknul ten spiklenecký úsměv. Pouze se mu mihl v zorném poli. Víc už neviděl. Pouze cítil. Horké rty se přitiskly k těm jeho v horlivém polibku.

8. Snílek Věděl, že by si neměl vyskakovat. Že by neměl nic zkoušet. Nemohl si pomoct ve svém chování vůči muži se sobí šálou. Přitahoval ho. Měl mít pohled upřený na obrazovku a sledovat film. On místo toho s hlavou natočenou směrem k druhé osobě, ujídal brambůrky a sledoval muže před sebou. Věděl, že o něm ví. Uculoval se, ale nepodíval se jeho směrem. Byla to snad tichá pobídka k tomu, aby pokračoval? Snad náznak? Netušil, ale usmíval se, když se i druhé rty usmály něčemu ve filmu. Co by se stalo, kdyby se naklonil a ty rty políbil? Zlobil by se?

7. Pohlednice Ze schránky na něj vypadla pohlednice. Zprvu nechápal, co to má být, ale sotva zahlédl název města, došlo mu to. Ani nedoufal, že by jejich setkání při předávce soba mohlo mít dohru. Nyní se však zdálo, že se prohlubuje to, co započali. Píše, že množství sněhu, jež bylo vyobrazeno na fotografii, by si přál mít i u nich doma, což je spíš nesplnitelný sen, než možnost reality. Rád bych tě znovu viděl. Pohladí písmena vrytá do papíru. Usměje se. I on. Raději obrátí pohlednici a zahledí se na obrázek. Vyobrazení místa, kde se jeho sob nacházel. Tam se nikdy nepodívá.

6. Přátelství Double-drabble Překvapení . Vykřikl poťouchlý šotek v jeho podvědomí. On, kolektivem odstrkovaný člověk, seděl v přelidněné kavárně u zastrčeného stolečku, popíjel horkou čokoládu a bavil se s mužem, jemuž patřila sobí šála. "Ty toho moc nenamluvíš, viď?" Rozpačitý úsměv, němé zavrtění hlavou. "Moc ne." Zachraptí. Hlas jako by si vypůjčil. Sklopí pohled ke své čokoládě, i když by se raději utápěl v pohledu čokoládových očí. Poprvé zalituje toho, že už nemusí viset pohledem na rtech ostatních, aby viděl, co říkají. Díval by se na něj jako na svatý obrázek. Kdyby se na něj díval, neunikl by mu úsměv, který mu byl věnován. "Nepůjdeme raději ven? Nemám rád davy lidí." Pohled vystřelí vzhůru. Ta slova přece nevycházela z jeho úst. Četl mu myšlenky? Souhlasné přikývnutí. Nijak to nekomentuje. Vyskládá na stůl drobné za čokoládu a zvedne se i se svým kelímkem. Venku jako by vítr odvál jeho stud. Napřímí se, vždyť i on měl právo na pobavení se. Uvoln...

5. Otázky Pokukoval kolem sebe. Soba sevřeného v prstech. Hebký materiál ho uklidňoval. Vyhlížel muže, jenž odpověděl na jeho inzerát v novinách. Nevěřil, že by si z něj někdo dělal legraci. Jak by mohl dotyčný vědět, že se sob ztratil v knihkupectví? Svitne naděje, když zahlédne tmavý kabát. Stejný, jako měl tajemný sobí muž s čokoládovým pohledem a sladkým úsměvem. Na co myslel? Sevře rty, když si uvědomí, že ten muž není on. Má vlastní šálu. Přijde? Nezapomněl? Nezapomněl. Vynořil se z davu lidí jako bůh. Úsměv na rtech. Pohled neomylně mířil na něj, sedícího u stolku mohl přehlédnout. Nepřehlédnul. Co teď?