Tmavě modrý

12. Naděje Pohladil dlaní sobí šálu, která je dala dohromady. Hřála, protože ji dal přímo na topení. Pod prsty však stále cítil vlhkost, kterou do sebe nasála v hustém dešti. "Nech si ji." Otočí se na muže stojícího ve dveřích, zabaleného do teplé deky. Pustil ho do koupelny, aby se zahřál proudem teplé vody. Čaj už měl připravený na stole. Na talířek přidal pár kousků cukroví. "Cože?" Chápe slova, nedochází mu však význam. Úsměv. Mrknutí. "Bude ti slušet víc než mě. A navíc… může za to právě ona." "Chceš něco svádět na šálu se sobem?" Usměje se, přesto však jemnou pleteninu nepouští.

11. Změny Za okny byla tma. Lampy přestaly před nějakou dobou svítit. Blesky byly jediným světlem, které osvětlovaly postavy spěchající po ulici, aby se vyhnuli největšímu dešti. Stál skrytý ve stínu za záclonou a vyhlížel jedinou postavu, kterou by poznal i v té největší tmě. Srdce se rozbuší, když jej zahlédne. Změnila se spousta věcí. Tmavý svět byl najednou zářivý a probarvený směsicí barev. Takovou silou ho zasáhly pocity, o kterých myslel, že už nikdy nezažije. Probere ho, když mu zmizí z očí, jak silueta přidá v kroku. Provazy vody smáčí tělo zahalené do zimního kabátu. Bude zkřehlý. Postaví vodu na čaj.

10. Pravda Zabere nějakou dobu, než se jejich rty oddělí. Polibek je horký a sladko slaný. Jeden se cpal brambůrky, druhý čokoládovými bonbony. Dlaně se spojí, prsty propletou. Stále jsou blízko u sebe. Ani jednomu to nevadí. Přes látky oděvů se jejich těla dotýkají. Zkoumavě si hledí do očí, hledají nevyřčené otázky a odpovědi. Život je složitý, ale tady byla odpověď jasná. Otázky nebyly potřeba. Znovu se políbí. Tentokrát procítěněji. Tatam je prvotní rozpačitost z neznámého. Okusit zakázané ovoce. Tohle ovoce bylo příliš sladké, aby mohlo být zakázané. "Nejsi gay? To nevadí, já vlastně taky ne." Ve dvou párech očí pobaveně blýskne.

9. Lež Stáli proti sobě. Jeden dlaň přitisknutou na své rty, druhý na tvář. Nedostal facku, jen vyděšeně hleděl na muže před sebou. Netušil, co má dělat. Tak proč se ho pokusil políbit? Kdyby nic z toho nepodniknul, nemuseli se dostat do téhle situace. "Nejsem gay." Dvě prostá slova, která měla říct všechno. Oči a horkost v tvářích však tvrdily opak, proto slovům nevěřil. Uměl číst v lidských tvářích a On to věděl. Nakonec se rtů dotknul ten spiklenecký úsměv. Pouze se mu mihl v zorném poli. Víc už neviděl. Pouze cítil. Horké rty se přitiskly k těm jeho v horlivém polibku.

8. Snílek Věděl, že by si neměl vyskakovat. Že by neměl nic zkoušet. Nemohl si pomoct ve svém chování vůči muži se sobí šálou. Přitahoval ho. Měl mít pohled upřený na obrazovku a sledovat film. On místo toho s hlavou natočenou směrem k druhé osobě, ujídal brambůrky a sledoval muže před sebou. Věděl, že o něm ví. Uculoval se, ale nepodíval se jeho směrem. Byla to snad tichá pobídka k tomu, aby pokračoval? Snad náznak? Netušil, ale usmíval se, když se i druhé rty usmály něčemu ve filmu. Co by se stalo, kdyby se naklonil a ty rty políbil? Zlobil by se?

7. Pohlednice Ze schránky na něj vypadla pohlednice. Zprvu nechápal, co to má být, ale sotva zahlédl název města, došlo mu to. Ani nedoufal, že by jejich setkání při předávce soba mohlo mít dohru. Nyní se však zdálo, že se prohlubuje to, co započali. Píše, že množství sněhu, jež bylo vyobrazeno na fotografii, by si přál mít i u nich doma, což je spíš nesplnitelný sen, než možnost reality. Rád bych tě znovu viděl. Pohladí písmena vrytá do papíru. Usměje se. I on. Raději obrátí pohlednici a zahledí se na obrázek. Vyobrazení místa, kde se jeho sob nacházel. Tam se nikdy nepodívá.

Schůzka v Devonu Slunce vyšlo již před několika hodinami, a přesto byl Severus stále unavený. Nebyl si jistý, co to způsobilo - nedělal nic namáhavého. Všechna rána byla v zásadě stejná - Severus se vzbudil a čekal v místnosti, ve které spal, dokud si pro něj pán nepřišel, přesně jak mu pán řekl. Pak klečel vedle pánovy židle, zatímco ten jedl své cereálie - mudlovské cereálie. Severus pil vodu a lektvar, které pro něj byly namíchané v jeho misce. Byl to vyživující lektvar, jak věděl. Pořád přemílal, proč ho pán tím lektvarem krmí a nedává mu místo něj jídlo - byl totiž mnohem dražší než jídlo. Možná to byl trest - držet ho po zbytek života na lektvaru, který mu dodá nezbytné výživové prvky, aby se pro něj jídlo stalo luxusem, který mu bude dopřán jen velmi zřídka. Důsledkům z toho plynoucích nedokázal porozumět, aniž by se musel ptát, a otázky nebyly něco, co chtěl využívat. S výjimkou vzácných příležitostí. Po zbytek dopoledne si mladý pán Teddy hrál na podlaze, obvykle s pánem. Poto

6. Přátelství Double-drabble Překvapení . Vykřikl poťouchlý šotek v jeho podvědomí. On, kolektivem odstrkovaný člověk, seděl v přelidněné kavárně u zastrčeného stolečku, popíjel horkou čokoládu a bavil se s mužem, jemuž patřila sobí šála. "Ty toho moc nenamluvíš, viď?" Rozpačitý úsměv, němé zavrtění hlavou. "Moc ne." Zachraptí. Hlas jako by si vypůjčil. Sklopí pohled ke své čokoládě, i když by se raději utápěl v pohledu čokoládových očí. Poprvé zalituje toho, že už nemusí viset pohledem na rtech ostatních, aby viděl, co říkají. Díval by se na něj jako na svatý obrázek. Kdyby se na něj díval, neunikl by mu úsměv, který mu byl věnován. "Nepůjdeme raději ven? Nemám rád davy lidí." Pohled vystřelí vzhůru. Ta slova přece nevycházela z jeho úst. Četl mu myšlenky? Souhlasné přikývnutí. Nijak to nekomentuje. Vyskládá na stůl drobné za čokoládu a zvedne se i se svým kelímkem. Venku jako by vítr odvál jeho stud. Napřímí se, vždyť i on měl právo na pobavení se. Uvoln

5. Otázky Pokukoval kolem sebe. Soba sevřeného v prstech. Hebký materiál ho uklidňoval. Vyhlížel muže, jenž odpověděl na jeho inzerát v novinách. Nevěřil, že by si z něj někdo dělal legraci. Jak by mohl dotyčný vědět, že se sob ztratil v knihkupectví? Svitne naděje, když zahlédne tmavý kabát. Stejný, jako měl tajemný sobí muž s čokoládovým pohledem a sladkým úsměvem. Na co myslel? Sevře rty, když si uvědomí, že ten muž není on. Má vlastní šálu. Přijde? Nezapomněl? Nezapomněl. Vynořil se z davu lidí jako bůh. Úsměv na rtech. Pohled neomylně mířil na něj, sedícího u stolku mohl přehlédnout. Nepřehlédnul. Co teď?

Pokud nechcete komentovat, klikněte prosím na hvězdičky. Děkuji. 4. Dopis Vrznutí pohyblivého víka schránky ho vytrhne ze začtení. Zrovna rozečetl další kapitolu a nechtěl se od příběhu odtrhnout. Ovšem… jemu nechodila pošta nijak často. Většinu zpráv dostával elektronicky. A pohledy s přáním Veselých Vánoc nečekal. Kroky neomylně míří k bezpečně zavřeným dveřím. Schránka přidělaná na dveřích je nehybná. Snad by ho nekousla? Ponoří prsty do jejích útrob a zaloví. Dopis. Bílá obálka. Příliš tenká, aby v ní byl dlouhý text. Nemýlí se. Jednoduchý vzkaz na lístku papíru. Zahledí se na neznámé písmo. Neznal nikoho s krasopisem. Slova začnou dávat smysl. Hledá se pletený sob z knihkupectví. Z druhé strany adresa.

3. Inzerát Stačilo zadat jen pár písmenek. Netušil, jak těžké to bude. Slova mu nedělala problém. Měl jich plnou zásobu. Na jazyk mu nepřišla, na mysl však ano. Nikdy nic takového nedělal. Mlčky se zahledí na soba vyobrazeného v pletenině hebké šály. Na omak byla měkká a voněla. To byl zřejmě moment, kdy zapomněl otevřít ústa a použít slova. Najednou to bylo příliš těžké. Uměl to. Už ano. Hleděl na blikající kurzor a snažil se vymyslet správnou formulaci. Sob se mu vysmíval. Měl se pohnout. Doběhnout toho muže. Zavolat za ním. Neměl by teď takový problém vymyslet inzerát. Pletený sob ztratil majitele.

Ztracená šála Nákupní centrum. V době Vánoc útočiště mnoha lidí. Nechápal jednání se spoustou dárků. Nestačila maličkost? Nejlépe správně darovaná? Mezi regály s knihami na konci uličky se ocitl sám. Alespoň si to myslel. "Všude lidi, to je invaze mimozemšťanů." Otočí se za hlasem, zda jsou slova věnovaná jemu. Jsou. Nikdo jiný zde není. Ani rozhlas ohlašující slevy nemá takový hlas. Jsou tu jen oni dva. Hnědé oči na něj upírají laskavý pohled. "Budete tu knihu číst? Rád bych se taky podíval." Úsměv. Žádné rozpaky. Slova jsou mířená zpříma. Překvapí ho, jaká lehkost se nachází v tom hlase. Jak přirozeně zní. Nevěří tomu, že by se chtěl dotyčný podívat na stejnou knihu, kterou právě držel v ruce. Nebyl to přece hit Vánoc. Proč by si vybral stejnou knihu? Náhoda? Na to už nevěřil. Hnědé duhovky ho však nenechají v klidu. Kniha vymění studené dlaně za horké. "Děkuji, já si ji rovnou vezmu." Úsměv a lehké mávnutí rukou držící knihu. Už nestihne nic říct. Celou

Pozdě, ale i tak přidávám. Postupně vložím i předešlé dny, abychom se dostali na stávající. Témata jsem si dala, tak se nechte překvapit a přijďte otvírat okýnka. Buďte trpěliví. A děkuji těm, kteří mě u minulého článku podpořili. První okýnko našeho adventního kalendáře. Adventní čas Pondělí. Kdo měl rád pondělí? A proč se říkalo, že pondělí je začátkem týdne? Každému mohl týden začínat v jiný den. Jemu kupříkladu začínal v pátek. Proč by měl týden začínat depresivně v pondělí, navíc prací? Když začínal v pátek, začínal volnem. Odpočinek a relaxace přinesla ovoce do středu týdne, kdy člověk příjemně naladěný vcházel do práce. Tak to mělo být. Jen jeden měsíc v roce však bylo jinak. Nezáleželo na typu dne, ale na datu. Množství lidí v ulicích se najednou znásobilo. Nezáleželo na tom, že bylo sychravo a vlezlý mrazík strkal drápky pod kabáty. Byl totiž adventní čas.

Tentokrát jsme si to s Klari vyměnily - ona překládala, já betovala. :) Takže kapitola s názvem Narozeniny je tu. Look into my eyes - you will see What you mean to me You know it's true Everything I do - I do it for you* Harry zvedl dlouhou, sametem potaženou černou krabičku a otevřel ji. Vevnitř bylo elegantní nové pero lesknoucí se ve světle svíčky stříbrem. Nápis na něm vyrytý byl tak malinký, že si ho mohl všimnout jen někdo, kdo věděl, kam se podívat. Harry vzal pero do ruky a přiblížil ho k očím, aby se ujistil, že slovo "Harry" je na správném místě - přesně na špičce hrotu - a bude zcela neviditelné, jakmile se špička namočí v kalamáři. Harry se pro sebe usmál - nemohl se dočkat pohledu na Snapeovu tvář v okamžiku, kdy zjistí, jakým způsobem je pero očarované. Rychle uložil dárek zpět do krabičky a převázal ho stříbrnou stuhou. Poté otevřel svůj kufr a vyndal z něj sadu oblečení. Koupil ji včera v Prasinkách speciálně pro tuto příležitost. Vše, co dosud vlastnil, b