Tmavě modrý

Kdo si všimnul nového vzhledu, hned objasním... Začala nám (mě) Tour de France. A jelikož je jubilejní 100. ročník, tak jsem neodolala, abych nenapsala malý bonus k Srdci Cyklisty. Malý proto, že se ZASE zvrhnul. Ach jo. Já už asi nebudu říkat, že píšu bonus. To už je hodné další kapitolovky... Musím tedy rozdělit na pár částí, ale ujišťuji vás, že i tahle, kterou vám předkládám, je dvojnásobně dlouhá oproti normálu. Co se týče toho bonusu... Na začátku vám ukážu, že ani jejich harmonický vztah nemusí být tak růžový, jak jsme si ho namalovali, ale nebojte se. Všechno dobře dopadne - růžoví poníci a růžoví hadi a růžový Voldy. Druhou část přinesu později. :) "Adri, neviděl jsi můj trikot?" Daniel strčí hlavu do obývacího pokoje, kde najde svého přítele u nějaké knihy. Spíš bichle. Nohy pohodlně vyložené na konferenčním stolku. Adrián se na něj vědoucně zahledí. "Přece jsem ti říkal, že jsem ti ho včera přemáchnul. Visí na balkoně na šňůře." Kývne bradou k balkónové

Za beta děkujeme Alex. 1. Kapitola Konec září… začátek vysokoškolského semestru… Kolem patnácti patrového panelového domu se stahovala mračna bouřky. Scéna ze spodu vypadala trochu jako vystřižená z hororu. Tmavé mraky plné vody se pomalu stahovaly kolem města v kruzích a zakrývaly poslední paprsky slunce, dokud je nepohltily úplně. Budova žila svým životem. Obydlena několika stovkami studentů, snášela jejich povyky bez známek poškození. Jen vrchní omítka byla již oprýskaná. Začátek školního roku přinášel novou vlnu studentů prvního ročníku, kteří se rozhodli studovat na místních univerzitách a aby nemuseli jezdit dálky domů, zabydleli se právě tady. Školy postupně budovaly další prostory, protože studentů jako by přibývalo. Nebo se těm starým jen nechtělo stěhovat se zase někam jinam a tak si místo drželi pro sebe. Malá kancelář v přízemí poskytovala útočiště pro nově příchozí, kteří se řadili do nekontrolovaného chumlu, jak se každý snažil dostat svoje místo v pokoji první. "A v

Ahojte všichni, kteří sem ještě chodíte a stále čtete. Ráda bych vás upozornila na jednu věc. V tomto a možná i dalších pár dílech, se budeme vracet v čase z Alexova do Michalova života. Takže abyste nebyli překvapení, že Alex už má Vánoce a Michal teprve říjen. Kapitolu bych jmenovitě věnovala Sung, Nyce-oH, keishatko a Pret. Za jejich minulé komentáře. A pro ty, které už Zachránce nebaví: asi vám brzo odhalím první kapitolu toho čehosi, co se mi pokoušelo vznikat pod rukama ve volném čase... 24. Kapitola Prosinec, Alex Neměl nejmenší tušení, jak se dopracoval k pondělnímu ránu, aby v tuhle chvíli stál před vstupní branou kasáren, kde mu Felix vyřizoval navštívenku, aby měl tuhle návštěvu bez problémů. Možná by bylo lepší, kdyby si přiznal, že v tuhle chvíli má opravdu strach. Byl pro něj trochu nezvyk vidět Felixe v zelených maskáčích, protože ve službě měl jen jednobarevnou zelenou kombinézu. Dostal na svojí košili visačku a byl propuštěn. Nepouštěl se do hovoru s Felixem a jakýmsi

23. Kapitola "Robinovi už je lépe?" otočí se Alex na Romana od jednoho z kufrů, do kterých pěchuje nové vybavení. Byly to už dva týdny od doby, kdy zjistili pravou diagnózu a on si raději vzal volno, aby mohl léky vstřebávat bez obtíží. "Je v pohodě, říkal, že dnes už přijde, až půjde z kontroly. Nebylo mu po těch lécích ani špatně. Za což jsem rád." "To je skvělý, už mi tady docela chybí. Ty mě nerušíš při řízení." "Ty jsi pako, Alexi, fakt, že jo." Do garáže přijede sportovní auto. "A jéje, vypadá to, že máš návštěvu. To jste si koupili stejný auto schválně?" zasměje se Roman, když černá Audi zaparkuje vedle zrcadlově stejné. "Shoda náhod." "No jasně, to ti tak budu věřit. Tak hodně štěstí, ty Rómeo." Drcne ho do ramene a se smíchem hodí bágl do sanity, aby vyklidil pole. Alex odloží obvazy a s úsměvem přejde k Felixovi, který se ležérně opře o kapotu auta. Na sobě má džíny a modré tričko a Alex si uvědomí, že mu

Nějak jsem se rozjela a nedokázala jsem se zastavit včas, takže si užívejte o skoro stránku delší kapitolu. :D Jelikož je ve zmaení světlých chvilek, vzpomínek i trochy té akce, věnovala bych jí všem komentujícím. Jste opravdu úžasní a já vás prostě všechny do jedoho zbožňuju. Snad se vám to bude líbit a i dnes mě pohostíte nějakými pěknými. Děkuji! 22. Kapitola Očima přejede krabičky s léky, které má Robin vyskládané na nočním stolečku. Z několika z nich jsou vytažené příbalové letáky, které byly zpátky poskládány jinak, než určil stroj, když je do krabičky skládal. Robin klidně oddechuje, takže se pro ně natáhne. Prozkoumá názvy, něco mu říkají. Širokospektrá antibiotika? Na co? Ledová ruka se dotkne jeho zápěstí. Trhne sebou. Zapomněl na to, že se Robin má lehké spaní a že jeho usednutí na postel ho mohlo klidně zbudit. "Řekneš mi, proč máš antibiotika?" hlesne. Pokud je nasazená léčba, tak by už to mohli vědět ne? To ví i on a nepotřebuje k tomu ani diplom. "Mám něja

Tahle kapitola mě totálně odrovnala. Proto jsem do ní musela připsat i něco pozitivnějšího. Strávila jsem u psaní dvojnásobně dlouhou dobu než obvykle, protože přes slzy se pěkně blbě kouká. Snad to chytlo jen mě a vy to ve zdraví přežijete. Přeci jen... tohle je moje srdcovka. Jinak časově je tohle mimořádné vydání. 21. Kapitola Zámek cvakne, když v něm otočí klíčem, aby měl jistotu, že nikdo nepovolaný nepřijde. I když bydleli sami dva. Byt je ztichlý. Robin zřejmě ještě stále spí. Skočil jen do večerky pro pečivo, aby nemuseli ráno nikam běžet, protože je čekala služba. Odloží tašku s nákupem v chodbě a tiše nakoukne do jejich ložnice, aby se mu potvrdilo jeho mínění. Přejde k posteli, aby přetáhnul odkopanou přikrývku přes spící tělo. Pousměje se nad tím pohledem, který se mu naskytne. Robin ve spánku vypadá jako mimino a ne jako ta lékařská autorita, kterou zaujímá při výjezdech. Tak aby ho neprobudil, se dotkne bledé tváře a jemně ji pohladí. Najednou se cítí strašně pod psa. Ví,

Když jsem tak nad Zachráncem přemýšlela, uvědomila jsem si, že už nebude trvat dlouho a bude konec i tomuto dílu. Je hrozné, jak to letí. Moje postavy si žijí vlastním životem a běží hvězdnou rychlostí napřed. Doufám, že se Vám příběh stále líbí a dojdete semnou až do konce, který snad bude... dle vašich přání. :) 20. Kapitola Ležel na rehabilitačním stole a nechával sebou kroutit do všech světových stran. Po uvolnění ve vířivce následovalo tohle protahování nohou a vlastně celého těla. Ležel tam skoro bez duše a nechával sebou manipulovat. Vystřelení bolesti už přestal i počítat. Silný impulz mu vždy projel páteří až do mozku, kde se zakousnul vedle toho posledního a nechtěl ustoupit, dokud nepřišel další. "S těmi bolestmi bychom měli něco udělat. Doktoři říkali, že jsi měl přijít na nějaké větší vyšetření, Michale? Co mi k tomu povíš, hm?" promluvila na něj najednou rehabilitační sestra Markéta, se kterou si potykal snad hned. "Co bych k tomu měl říkat? Já svojí naději

Jelikož mám dobrou náladu (a světe div se, dala jsem se do úklidu svého pokoje), přináším vám další kapitolu už dnes, i když měla být až zítra. Snad se nebudete moc zlobit? :D 19. Kapitola Alex překvapeně zvedne pohled. "Koho?" ale vzhledem k okolnostem tématu, které právě řeší. Málem se o něj pokusí mdloby. "Vlastně on… s ním jsem měl to jednání. Dost mi pomohl a ještě mě vytáhnul ze spárů nechutného hotelu, který mě spíš děsil, než abych se v něm mohl v klidu vyspat, takže jsem mohl zůstat u něj v pokoji na jednom statku, kde jsme řešili obchodní věci." Sklopí pohled. Říkat to a přiznávat se nahlas… už ví, jak se před pár okamžiky cítil Alex. Možná … "Podvedli jsme oba, Alexi. Potom, cos mi oznámil, že ti přišlo vyjádření, jsem už neměl sílu odolávat a toužit po tobě. Začal jsem o nás přemýšlet a přišel na spoustu věcí. Vlastně jsi to už vystihl ty. Teď mi to možná nevadilo, ale čekání na tebe… to není pro mě. Nezlob se na mě za to. Prostě už se to stalo a já

Věnuji všem minule komentujícím. :) Děkuji Vám. :) Máte povolení mě proklínat v komentářích! :D 18. Kapitola Cesta po dálnici mu z Německa ubíhala rychle. Berlín je krásné město. I statek, na kterém nakonec bydlel, byl krásný. Xitt odpočíval na zadním sedadle a nechal ho, aby mohl přemýšlet. Rodiče už věděli, že se jejich syn má vrátit dnes večer. Bylo už celkem pozdě a než se přiblíží k domovu, uběhne ještě nějaká ta hodina a oni už budou jistě spát, dělali by si starosti, kdo se jim dobývá do domu. I přes to, že přestávku dělat nechtěl, zastaví se na odpočívadle, kde i restaurace. Nechá Xitta, aby se vyvenčil, a zamíří do občerstvení pro jeden mastný hamburger, aby si po pěti dnech luxusního jídla zkazil rozmazlený žaludek. Bylo mu těžko. Sousta mu těžkla v ústech s každým kousnutím. Seděl tam a zíral před sebe, až najednou nebyl schopný ani polknout. "Pojď, Xitte, je čas jet dál." Zabalí to jídlo zpátky do papírového sáčku a hodí ho do batohu. Pozdraví a vyjede raději ven.