Tmavě modrý

Kapitola 3 Nancy vlak měl přijet o půl druhé. Victoria nervózně čekala na nádraží v Penrithu, aby ji vyzvedla. Možná se obávala, že přítomnost nejlepší kamarádky by jí mohla připomenout velký svět, který opustila, a vyvolat v ní pochyby. Možná předpokládala, že bude kárána nebo přesvědčována, aby se vrátila - nebo souzena kvůli své zvláštní… společnosti. Na druhou stranu, proč by se kvůli tomu poslednímu měla stydět? Toho bastarda sem ani nezavolala, ani nepozvala. Každopádně k čertu s ním. Dnes ráno ji opět vytočil, když se neukázal na snídani. Když pro něj Victoria šla, našla dveře přístavby zamčené. Klepala a nic. Kam zmizel? Má pro něj vařit oběd nebo ne? Nebylo to kvůli tomu, že ho den předtím přivedla do rozpaků, že ne? Nevypadal jako ten typ, co by měl problém s rozpaky… Nemohl nadobro beze slova odjet, nebo mohl? "Nechala jsi nás v pěkné kaši, kámoško!" Blonďaté tornádo ji téměř srazilo k zemi a obkroužil ji. Victoria vyprskla smíchy. Všechny její obavy byly zapomenu

Karin, děkuji za komentáře. Nepředpokládám, že by se tu našlo mnoho fanoušků této povídky, proto mám z každého komentáře o to větší radost. Victoria strávila zbytek dne různými drobnými domácími pracemi. Několikrát jela na svém starém kole do obchodu - poprvé nakoupit nějaké čerstvé potraviny, pak pro pár žárovek, aby mohla vyměnit ty prasklé… Nakonec se rozhodla si celý proces zefektivnit a obejít dům a pozemky, aby mohla sestavit ucelený seznam. Po chvíli se ocitla před garáží, kterou okupoval profesorům Ford Focus. Ten bastard se ani nezeptal. Jako by mu to tu patřilo. Když ho míjela cestou k pečlivě srovnaným dřevěným a papírovým krabicím, nakopla lesklý námořnicky modrý kov. Její odplata byla malicherná, ale uspokojující. Některé z krabic obsahovaly sáčky se semínky rostlin, jejichž exotická jména nedokázala Victoria ani vyslovit a pomůcky neznámého, ale nejspíš zahradnického využití. Odložila další krabici s babiččinými zahradnickými poklady a s triumfálním výkřikem našla malířsk

Druhá část kapitoly. "Víte," prohlásila Victoria a zkoumavě v rukách otáčela levný plastový zapalovač, "mohla jste si ho nechat." "Omlouvám se, ale vypadala jste tak zoufale, že jsem si myslela, že nutně potřebujete zachránit a tohle bylo první, co mě napadlo," usmála se Emma. Měla takový hřejivý a odzbrojující úsměv, že si Victoria přála, aby ji objala a řekla jí, že všechno bude v pořádku. Věřila by jí. "Děkuji," usmála se slabě. "Jsou tak… a dnešek je tak…" Emma mávla rukou. "Není třeba to vysvětlovat, také mám rodinu." "Takže jste univerzitní profesorka. Také učíte kulturní studia?" "Anglickou literaturu 19. století." "Doopravdy? Miluji Dickense." "Vaše babička nemohla Dickense vystát," zasmála se Emma. "Ano." Victoria vybuchla smíchy. "Viktoriánští sirotci a slumy by mě nemohly zajímat míň." "Netoužím stýkat se s vykradači hrobů, kapsáři a jim podobnými!&quo

První kapitola nové slibované povídky, jejíž autorkou je skvělá zaboraviti. Doprovodné koláže jsou dílem zaboraviti. Kapitola rozdělena do dvou článků. " Lexie!" Na šňůře na prádlo se jako růžová plachta třepetala šála. Magie, pomyslela si. Babiččina zahrada je obrovská a šála zakrývá celou její polovinu. Natáhla krk a pokoušela se nakouknout za chvějící se okraj. "Lexie, říkala jsem ti, pojď dovnitř. Hned!" Překvapená křikem vypískne a přeskočí přes práh. Když babička mluvila tímhle tónem, bylo lepší se s ní nehádat. Bum… bum… staré hodiny v hale ji pozdravily hlubokým zvoněním. Devět, deset… více než do deseti neumí počítat, takže je to deset a jedna. Což znamená, že je čas je natáhnout - babička to dělá každý den, když odbije deset a jedna. Ale babička je venku na zahradě a mluví s nějakým mužem. Nevypadá to, že by se měla v nejbližší době vrátit. Trochu se na ni bojí zavolat. Vždyť je potřeba jenom strčit ten malý klíček do těch dírek, tady a tady a otočit jím,