Tmavě modrý

*prosím fanfáry* Je za námi další povídka. Vkládání začalo v červenci, a i když to měla být prázdninová povídka, její obsah se protáhl až sem, do posledního října. Chtěla bych poděkovat všem, kteří tuto povídku vytrvale komentovali - já myslím, že vy víte. Také bych chtěla poděkovat yellow a Voldyho Keksíkovi za to, že mě podrželi při finálním dopisování, protože to opravdu nebylo lehké. Tahle povídka je něčím jiná než ostatní. Nejen tím koncem, který není plný HappyEnd, ale je tam naděje... ta naděje, kterou bychom neměli nikdy nechat uniknout. V této povídce je poslání. Moc mě těší fakt, že minimálně jeden člověk hledal na internetu informace o cannisterapii (my víme, že ano?). O něco takového mi šlo. Nejen o obsah, abych se vypsala, ale proložila jsem tím vlastní pocity z běžných věcí, které se dějí kolem nás, a které tak jednoduše přehlížíme. Vím, že úvody moc lidí nečte a rovnou se vrháte na čtení obsahu článku, i tak Vám patří mé velké DÍKY, za to, že jste tu pro mě tím, že o sob

Po konci přijde Epilog. Najdou se ještě jeho čtenáři? 32. Kapitola Vojta mlčky poslouchal Eliotův příběh. Tu část, kterou nikdy ani zmínkou nenaznačil. Vůbec si nedokázal představit, jak bylo možné, že něco tak silného v sobě takovým způsobem dokázal ututlat. Z Eliotových slov pochopil, že to trvalo už dlouho. Nechápal, jak mohl chodit po světě a dávno se z toho nezbláznit. V něm by to asi vřelo… jenže… Eliot byl jiný, soustředěný na to, co dělal a zbytek si nechával pro sebe. Poslouchal, jak mu vyprávěl o tom, že to on, Vojta, v něm vyvolal všechny ty pocity znovu. Probudil v něm to, co se snažil odsunout. Zrovna jeho životní příběh, který dostal do ruky Eliot, aby ho dál psal. A dařilo se mu popsat opravdu hodně stran. Několik desítek kapitol plných pokroků, i když malých. Kolikrát si člověk musel tím nepříjemným projít, aby došel smíření? *** Nechápal, proč ho nakonec Eliot vytáhl ven. Nechápal ani důvod, proč stáli před branou do psychiatrické léčebny. Chtěl ho tam vzít? Nebo se je

Všichni, co čtete mé povídky, víte, že tahle je něčím výjimečná. Bude výjimečná i svým koncem. Pořád ještě to konec není, i když už kávu vypil a teď se pustil do sušenek. :-) Jinak jsem si dala "předsevzetí", že tuto povídku dokončím do konce října, tak jsem na sebe zvědavá. 31. Kapitola Eliot nechápavě hleděl na Vojtu a v hlavě přemítal, kam by měl tenhle rozhovor vést. Nebyl si jistý, jestli vůbec chtěl vědět rozuzlení, i když věděl, že to bylo nevyhnutelné. "Bude to znít strašně sobecky, když řeknu to, co chci. A taky ti tím ublížím, i když nechci." Povzdychne si Vojta. Nedokáže se Eliotovi podívat do očí. Nezvládl by tu tíhu Eliotova pohledu, který mu vždycky viděl až do žaludku. Ale vím, že kdybych to neudělal, tak bychom se oba zbytečně trápili." Napřímí se. "A to já nechci." Dospělý muž sedící na židli naproti němu, na něj hleděl s očekáváním. Oči sice zářily, ale už ne radostí a štěstím. Vojta věděl, že Eliot nebyl hloupý. Určitě už si dokázal

Omluva je zase na místě, ale asi jste si všimli, že cca od úterý-čtvrtek to tu poslední dobou nežije, i když dřív to bývalo zvykem. Odpověď je jednoduchá. Jsem v druhé práci, ze které přicházím většinou vyčerpaná ze své mozkové kapacity - co se myšlení týče. Stehy už jsou pryč, takže pohyb mám volnější a tak hurá na to psaní tedy... Prosím, omluvte překlepy, dnes mi to opravdu jde. A betu jsem v noci nesehnala, později opravím. Je to tady. Konec se blíží velmi rychle. Už zasedl ke stolu a popíjí svou kávu. :-) Slibuju, že konec bude dobrý, jen ne podle představ všech. Konec je jen jeden. A je to logický konec. :-) 30. Kapitola Vojta si nedokázal v hlavě ani představit, co by se s ním dělo, kdyby potkal někoho, kdo ho zaujme. Eliot ho zaujal. Ale Lukáš ho přímo očaroval. Nechápal to. Viděl ho přeci jen tak krátce. A po všech těch útrapách by měl být spíš obezřetný. Jenže jeho tělo si dělalo co chtělo. Nepřemýšlel nad tím, co by dělal, kdyby chtěl mít vztah. Ale bezprostřední chování Luk

Omlouvám se, nejsem teď ve své kůži... fakt, že jsem hodně unavená, sešitá a bez nápadu, se podepisuje tam, kde se mi to hodí nejméně - v místě, kde odpočívám, kde se vypisuji. Za chyby se fakt omlouvám, později napravím. 29. Kapitola "Eliote? Je všechno v pořádku?" Eliot se zastaví v chůzi, když ho Max osloví. Ohlédne se na svého dlouholetého kamaráda a kolegu, ke kterému měl velmi blízko. Pokusí se usmát, ale na rtech se objeví jen nepodařený úšklebek. "Jasně." "A proč tedy lžeš?" Úsměv a oči říkající: mě můžeš říct cokoliv. "Potřebuju volno, nutně." povzdychne si. Dělal všechno pro to, aby byli lidi kolem něj spokojení a sám na sebe si čas neudělal. "Vypadnout mimo civilizaci a vypnout. Už nedokážu být nezaujatý." Přizná se. Vojta na něj měl příliš velký vliv svou osobou. A bylo to víc a víc intenzivní. Max na Eliota hleděl zvláštním pohledem. V hlavě kalkuloval, jak moc vážné to s Eliotem bylo. Ale když se na něj podíval pečlivěji,

Ahojte všem, všichni, co čekáte na další kapitolu Vyryto v duši, se předem moc omlouvám. Původně měla dnes být, ale tenhle týden jen obíhám doktory, pracuji s doktory, dělám doktora... fůůůh... můj zdravotní stav není tenhle týden ideální a ještě se přidala únava... zasedla jsem k počítači a zjistila, že tu kapitolu prostě nedopíšu. Dopřejte mi pár hodin klidu a míru a já se pokusím dát to do kupy co nejdřív. Tentokrát ovšem bez slibů v nějaký termín. (Znáte mě, řeknu že to nejde, potom sednu a za chvíli je to tady...) Uvidíme. Děkuji za pochopení. Váš unavený, z práce vyšťavený a na těle bolavý, sešitý, Voldy

28. Kapitola Vojta nechal Eliota, aby mu tlačil vozík a on převzal otěže vodítek. Berry by ho ani nepotřebovala, ale Mali rozhodně ano. I když se chvílemi obával, že se to štěně na vodítku spíš udusí, než aby zkrotlo. Ani trochu se mu nelíbilo, že musí být připoutaný tak na krátko. Jestli se ho Berry pokusila uklidnit, udělala to lehkým secvaknutím čelistí u jeho ucha. "Tohle bude asistenční pes?" promluví Vojta, když se Mali znovu pokusí rozběhnout s takovou vervou, až musí Vojta opravdu sevřít stisk, aby se mu štěně nevytrhlo. Bylo až s podivem, jakou sílu mělo. Eliot se zasměje. "Těžko říct. Zatím ho mám vycvičit jen základní povely. Pes na asistenci musí mít výborný temperament, ale musí být klidný. Mali zatím nesplňuje tuhle podmínku, ale u štěňat je běžné, že se potřebují trochu vyblbnout. A temperamentní je už teď." usměje se. "Jak se vůbec stalo, že ho pojmenovali jako fenku? Myslím, že u takhle velkého psa… no… to to nepoznali?" otočí hlavu na Eli

Přijměte mou omluvu, ale byla jsem několik dní pracovně pryč a kapitolu jsem do odjezdu nestihla dokončit. :-) 27. Kapitola Po nedokonalém malování, kdy musel nanést několik vrstev, aby konečně nebyly vidět šmouhy, ho čekalo uklízení. A zatímco Vojta cvičil na svém těle, aby byl v pořádku, on pracoval druhou šichtu u něj v novém bytě. Barvy na zdech už byly zaschlé, podlahy se jen blýskaly, jak je naleštil. Stačilo jen nastěhovat nábytek, jenže to by sám nezvládl. Takže si na pomoc zavolal Maxe, který měl co nevidět přijet. Sotva se však zvedne ze země v koupelně, kam zrovna pokládal protiskluzové podložky, ozve se zvonek. Je úplně jiný, než má on, proto je to pro něj trochu nezvyk. "Ahoj, nejsi tu brzo?" mrkne Eliot na hodinky, když příchozímu otevírá dveře. "Říkal sis o pomoc, musel jsem vyrazit hned." Zazubí se na něj Max. "Ve skutečnosti byl jen slabý provoz, takže jsem to zvládl rychleji." Zvědavě se rozhlédne kolem sebe. Vypadalo to, že Eliot myslí V

"Doupě" Severus sklonil hlavu, když si ho pán znovu prohlédl. Jeho pán toho dne prošel mnohým - Severus doufal, že pán konečně skončil s jeho upravováním. Všechno to zušlechťování ho znervózňovalo - proč mu pán oholil hlavu a nenechal mu raději vlasy, aby ho za ně mohl tahat, jako většina Severusových pánů? Proč ho ještě jednou vykoupal (za předpokladu, že to nebylo proto, aby ho mučil, ale aby ho očistil? Severus byl mužem logiky a až doteď nebyl potěšený tím, jak se věci vyvíjely, protože nedávaly smysl. Všechno bylo stále zmatenější. Ať už šlo o cokoli. "Dobře, Severusi. Než půjdeme, chtěl bych ti připomenout pár věcí." Pán zvedl mladého pána Teddyho do náruče. "Nebude tam mnoho lidí - jen pan a paní Weasleyovi, Ron, Hermiona a my. Budou doopravdy nadšení, že tě vidí, ale pokusím se je uklidnit, aby tě nevyděsili." Proč by ho děsili? Pokud nejsou zapojeni v pánově plánu, budou fajn. Jediný problém, který se setkáním s nimi měl, byl ten, že pohled na jej