Tmavě modrý

Kapitola 6 "No?" přemohla ji konečně zvědavost. Už se dostali přibližně tři sta metrů od mramorového kolosu budovy městské rady, ale profesor stále mlčel. Tázavě povytáhl obočí. "Mel+Vic?" "Ach, to." Profesor se ušklíbl a zabořil ruce do kapes džínů. "Přemýšlej o tom." "Jestli mi to nechceš říct, nebo jestli to nevíš…" "Victorie, jsem univerzitní profesor." "No ne!" zalapala po dechu výsměšně. "To není možné! Proč jsi to neřekl? Dobře, jdu domů." "Věř mi," uklidňoval ji trpělivě a chytil ji za loket, aby jí zabránil, aby se k němu otočila záda. "Poznám, když student ví odpověď na otázku, ale je příliš líný na to, aby se nad tím zamyslel. Tak nějak mám pocit, že na tvém vzdělání se nešetřilo a přinejmenším víš, že v roce 1842 v této zemi vládla královna Victoria. Připomeň mi, jak se královna Victoria jmenovala?" "Velmi vtipné." Pokrčila rameny. Profesor se s ní nehádal. "Do

Kapitola 5 Po hodině bezmyšlenkovitého pohrávání si se štětcem, Victoria sklidila malířský stojan. Její myšlenky se odmítaly soustředit na větve jabloně a tvrdohlavě se vracely k Williamu Lambovi. Procházela se zahradou. Zastavila se u hromady dřeva, kde se zamyšleně dotkla sluncem nahřátých špalíků. Avšak neměla příliš času se zaobírat způsobem, jakým se její nezvaný host vplížil do jejího života, protože ji z toho náhle vytrhl řev silného motoru, který se ozval od brány. Ten byl následován několika uši trhajícími zatroubeními a najednou byla zahrada plná hlasitých hlasů. Oběhla dům a chytila se za srdce - cizí lidé v zelených montérkách vynášeli z babiččina skleníku sudy a květináče se zvadlými uschlými stonky a listy, strhávaly ze zdí přilnavé liány břečťanu, vyndávali rozbité sklo z rámů… Doběhla k mladému blonďákovi s tabletem v ruce, který stál kousek stranou od ostatních a zatřásla jím. "Co se tu sakra děje? Co to děláte?" Zmatený muž jí ukázal tablet. "Ehm, vyřiz

Kapitola 4 "Mohu se tě na něco zeptat?" Victoria se na něj podívala koutkem oka. Pomalu šlapala nádhernou krajinou a cítila se velmi vyrovnaně. Profesor kráčel vedle ní a rozhlížel se po okolí. Země na jedné straně silnice se zvedala v kopec a na druhé straně se táhla jako smaragdově zelený koberec. "Jen do toho." "Proč jsi tady?" "Jaká hluboká filozofická otázka! Profesora klasiky v sobě nezapřeš." "Velmi vtipné. Proč se nevrátíš do Londýna? Když jsem se bavil s tvými příbuznými, slyšel jsou toho spoustu o tvém talentu a schopnostech, které ses rozhodla pohřbít v Lake District. Je to tu velmi krásné, o tom se hádat nebudu, ale pro mladou ženu… Pokud tedy nechceš následovat kroky své tety Sofie?" Povzdechla si a zahleděla se do dálky. "Vždy jsem dělala, co po mně chtěli." "Oni?" "Mamka. Taťka. Nevlastní otec. Strýček Leopold. Strýček Bill. Děda." "A co jsi chtěla ty ?" Victoria se zhluboka nadech