Silvestrovské okouzlení {2/2}

Krásný Nový rok všem, moji mílí čtenáři. Ať už ho slavíte jakkoliv - všeho s (M)mírou

Chci vám na konci tohoto roku poděkovat za vaše milé komentáře, které mi pomáhají v dalším psaní. Je jen mojí touhou, abyste tu byli stále... Což já neovlivním. Všechno je na Vás. A já Vás všechny miluji. Ráda vás tady zase uvidím, děkuji vám :-*

Váš Voldy

Silvestrovské okouzlení {2/2}

---

Vypadá to, že se čas kolem nich zastavil v momentě, kdy se jejich rty spojily. Dva páry očí jsou zavřené, stisk na oděvu nepovolil ani o kousek, jen volné ruce se propletly s vlasy toho druhého.

Jenže čas reality je neúprosný, jakýsi veselý člověk do nich vrazí a s vyřehtaným sorry, se spakuje zase někam pryč. A je to jen dobře, protože Vincent se cítí, že by mu pěkně od plic vynadal do hlupáků. Takhle kazit úžasnou chvíli. Jako by je něco neviditelného tahalo k sobě.

Pomalu se od sebe oddálí, Vincent si s odkašláním upraví pomuchlanou košili, která se nacházela ve spárech Markových prstů.

Dav lidí, který se mezitím vyhrnul ven, aby se podívali na ohňostroj, který zapalují lidé v okolí, trochu uvolní nejen tlak vzduchu, ale i atmosféru.

"No, to bychom měli…" řekne vzpamatovaný Marek. "Víš, jak se to říká… Jak na nový rok…"

"Tím naznačuješ co?" skočí mu Vincent do řeči, v ruce drží jednu z umytých sklenic, aby jí vyleštil, ale spíš je to jen utajení třesoucích se rukou.

"No já nevím… tím by se dalo naznačit cokoliv," a opětovně se zazubí.

Vincent se raději pohledem odvrátí, protože ho to irituje na jednu stranu a na tu druhou by ho chtěl zase políbit. Sakra!

"Jsi vždycky takhle zdrženlivý?" optá se Marek nevinně, ale při pohledu na Vincenta se mu chce smát.

"Jsi vždycky takhle otravný?"

Smích dolehne až k jeho uším.

"Dobře… máš bod. Ne, nejsem, ale nemůžu za to, že se mi líbíš," nevinné zamrkání.

"Úžasný…"

"Já tobě ne?" nahodí smutný pohled alá kocour ze Shreka.

"Nejsem si jistý…" odpoví vyhýbavě. "mám tu práci…"

"Dobrá výmluva, to bych mohl říct taky."

"A proč to neřekneš?"

"Asi si stojíš na uších, ale před chvílí jsem ti řekl, že se mi líbíš…"

"Jak víš, že jsem gay?"

"No dobře… nebudu ti lhát. Znám někoho, kdo zná tebe… a když se ten někdo dozvěděl, že se mi líbíš…"

"Aha, takže ti to prostě řekl."

"Vlastně ano, tak to bylo, jsi bystrý," popíchne ho.

"A můžu vědět, kdo přesně byl ten zrádce?"

"To bohužel ne, přislíbil jsem, že se neprořeknu ani za nic. Protože bych to nemusel přežít… byla to výhružka ve smyslu: stáhnu tě z kůže."

"Smůla, že mě by to nevadilo. Dokonce bych si koupil lístek do první řady."

"Mučednickej úchyle!"

"O úchylech tady mluví ten pravej," zasměje se Vincent, položí vyleštěnou sklenici, vezme druhou. Jenže to by se Marek nesměl natáhnout přes pult a už vůbec by si ho nesměl přitáhnout za stejné místo na košili k sobě. Jejich nosy se o sebe otřou než se bez rozpaků Marek přitiskne na Vincentovy rty.

Nejdřív jen tak zkušebně přejede jazykem přes ten horní, polaská dolní… rty se od sebe oddálí, ihned mezi ně vpluje svým jazykem. Uchvátí ho do svých spárů.

Nepáře se s tím, druhou rukou odstraní veškeré sklo, které Vincent třímá. Jenže poslepu se dělají věci hůř, takže narazí rukou na něco měkkého, ale zároveň i tvrdého. Zalapá po dechu, na okamžik se odtáhne, aby pohlédl na Vincentovy zavřené oči, které se před ním snaží skrýt. Jenže červené tvářičky ho prozrazují. Šlo to až takhle rychle?

Konec přemýšlení, vrhne se zpátky na ty sladké rtíky, aby je mohl dál líbat.

"Nerada vás obtěžuji, ale… Vinci, chtěla bych jít už domů. Je po půlnoci," ozve se Vincentovi za zády.

Marcela má již kuchyň uklizenou, déle než do půlnoci nevaří nikdy. Jenže její šéf je v jistém okouzlení.

Rudý ve tvářích se k ní otočí, doufá, že počáteční vzrušení z toho všeho není vidět. To by mu tak scházelo… jenže veselé ohníčky v jejích očích ho ujistí v tom, že je to celkem nepřehlédnutelné. "J-jasně Marci, klidně už běžte… já to tady s holkama zvládnu..." prohrábne si vlasy ve snaze se trochu uklidnit. Není možné, aby s ním Marek, naprosto neznámý člověk, dělal něco takového.

Nebo je?

Sotva se Marcela s veselým úsměvem ztratí z jeho dohledu, už se obrací zpátky k Markovi.

"Musím tě zklamat, ale jsem celkem zaneprázdněný. Dnes tady budu určitě tak do čtyř… takže pokud ti jde o onu určitou věc, nemyslím si, že by se ti vyplatilo čekat…"

Řekni, že ano…

"A já si zase myslím, že mám času dost a klidně si počkám…"

Ten zpropadený zářivý úsměv, jak z reklamy na zubní pastu, ho bude pronásledovat ještě dlouho potom. Pomyslí si Vinc.

"Jak tedy chceš…"

Potom už se mu nevěnuje. Někteří zákazníci se totiž vrátili na svá místa a jeho zase čeká ten frmol v míchání všelijakých koktejlů, drinků a dalších kombinací.

V půl druhé ráno je podnik skoro prázdný. Letos se lidi oddělali skutečně brzy. Zběžným propočtem kasy ale zjistí, že to na tržbě není vůbec znát. Na jednom stole spokojeně chrupká jakási dvojice, před kterou leží prázdná lahev od vína.

Asi je probudí a postupně vypakuje všechny ven. I on by mohl jít domů a něco dřív. Pohledem zabloudí k Markovi, který ukořistil jeden z jeho časopisů, které měl pod pultem, aby ukrátil volnou chvíli. Občas mrkne do mobilu, zda nepřehlídl nepřijatý hovor nebo zprávu, ale jinak si ho nevšímá. Alespoň ne tak, jako to dělal před dvěma hodinami.

…

Možná mu dnes štěstí přeje, protože poslední slavící se odeberou ve čtvrt na tři pryč. Projde záchody, zamkne dveře, kdyby se sem chtěl dobývat někdo i v tuhle hodinu a propustí servírky domů. Marek zůstává sedět na baru, kde usrkává dávno zteplalou kolu.

"Chceš s něčím pomoct?" otočí se k němu, když zaslechne obracení židliček.

"V pohodě… tohle dělám vždycky."

"Proč tu jsi vůbec sám? To nemáš lidi?"

"Mám, ale barman mi omarodil a tak jsem ho sem nechtěl tahat…"

"Jasně, to chápu…" seskočí ze židličky, chopí se židle. "Ty umejvej, já to obrátím."

"Nemusíš mi pomáhat…"

"Já vím, že ne. Prostě chci," mrkne na něj.

Když jsou všechny židle nahoře, následuje zpátky k baru, kde Vincent začal počítat kasu.

"Chceš mě vykrást?" ostražitý úsměv.

"Nemyslíš, že kdybych to chtěl udělat, nesnažil bych se s tebou seznámit, nelíbal bych tě, ale spíš bych si počkal venku před barem a potom tě ve tmě přepadl?"

"Třeba se mě snažíš zmást, abych tě nepodezříval…"

"Jsi vždycky takhle ostražitý?"

"Jsem majitel, musím být."

"Pravda… na jak dlouho to ještě vidíš?"

"Deset minut a můžu jít. Chvátáš?"

"Ani ne… to jen, že brzo bude riziko toho, že mě zavolají… je Silvestr…"

"Já vím, nezapomněl jsem. Možná to zdržuji, abych s tebou nikam nemusel…"

"To mě nenapadlo… zdržuješ to?"

Vinc jen zakroutí hlavou, chce ho. A to, co nejdřív.

Nevyjdou ani ze dveří baru a už se na sebe vrhají.

"Vinci? Chceš jít ke mně? Mám volný byt…" vyhekne udýchaně Marek, když se na moment odtrhnou, aby načerpali trochu čerstvého vzduchu do plic.

…

Dunění basů z hlasité hudby pomalu odeznívá i v jejich hlavách.

Naproti tomu se jim mozek dostává do varu, když se polibky prohlubují a mění na příliš žhavé, než aby to bylo něco nezávazného.

Výtah hororově zavrže, když se rozjede do vyšších pater. Ani jemu se už dnes nechce pracovat. Vlastně už několik let… ale nikdo nepřišel, aby mu pomohl.

Svršky se rozepínají skoro samy dopředu. Dva knoflíčky od černé košile uletí někam do neznáma, zip kalhot druhého je už dávno rozepnutý, ruce se dobývají do poklopce, chtějí cítit víc.

Zasténání se ztratí v zavrzání zastaveného výtahu. Vypadnou z jeho prostoru, rachocení klíčů, pohuhňávání, když se samou dychtivostí nemůže trefit.

Dveře se za nimi s bouchnutím zavřou, nedbají sousedů, jenž jsou pořád vzhůru. Ať se podívají.

Rozepnuté svršky jdou k zemi, stejně tak veškerá soudnost. Veškerá slušnost.

Touha a vášeň přebírají velení.

Vinc poklekne před tím mužem, aby mu stáhl rozepnuté kalhoty, aby se mohl podívat na probuzeného a roztepaného aktéra dnešní noci. Hra rtů však netrvá dlouho. Je dotažen do ložnice, kde je hozen na neustlané rozložité letiště. Zabořený do peřin se nechá svléknout. Na břiše zastudí průhledná tubička s barevným gelem. Pokojem zavoní jahody.

Rychlá, ale důsledná příprava ho nemine. Sténá slastí pod doteky prstů i rtů, které se ho snaží odpoutat od nevítané bolesti.

Živočišné teplo až příliš rychle vtahuje dovnitř.

Stejně rychle jako přišla vášeň, přichází i vyvrcholení. Pár přesně mířených přírazů po poznání jemné anatomie. Stahující se svaly a horké polibky.

Duální mléčná tekutina se rozlije po snědém bříšku, poslední sten.

Výměna posledních polibků v odeznívající rozkoši.

Mobil ležící v kapse u kalhot se společně s pagerem umístěným v kapse u bundy rozezvučí nepříjemným zvukem míseným s vyzváněcím tónem.

"Jako na zavolanou… že si dali na čas…" zavrčí Marek. Právě prožil jeden z nejžhavějších sexů vůbec a má od toho ďábla odejít? Teď?

Vincent na něj upře zmatený pohled. Co se to děje?

"Musím jít. Volají mě… klidně tu zůstaň, umej se, najez se… jako doma. Věřím ti." Vtiskne polibek na tvář, začne se spěšně oblékat do modrého oblečení se zářivými pruhy. "Přijdu brzo, počkej tu na mě, prosím," zaškemrá jako dítě, co chce cukrátko.

Ještě pořád zmatený Vincent jen přikývne. Svalí se do peřin, zatímco za Markem se zaklapnou dveře.

Prací unavené oči se zavřou, divokým sexem zmožené tělo to s radostí přijme.

…

Rachocení klíčů v zámku do zamlklého bytu nevěští nic dobrého.

Marek ze sebe hned mezi dveřmi strhá zakrvácené oblečení, zvratkům se vyhnul včas.

Byt je ztichlý, oblečení, které se válelo po zemi, když odcházel, už je pryč. Povzdychne si. Takže takhle to končí?

Ložnice je prázdná, postel ustlaná. Za roztaženými žaluziemi sem prosvítají první paprsky slunce.

Přejde do kuchyně, aby uhasil žízeň.

Zarazí se pohledem na stůl. Zářivě žlutý papír, který má u tiskárny v obýváku, na něj přímo řve.

Zavolej mi, budu se těšit…

I tady, umírá naděje poslední.