Čas chtít 2/3

"Nechápu, proč smrtijedi pokračují v těch útocích. Je jich méně než kolik… dvacet? Všechny ostatní jsme pochytali a Voldemort je mrtvý," postěžoval si Harry, když sebou plácl na Snapeův gauč.

Snape mu podal skleničku brandy a se svou vlastní se posadil do křesla naproti gauči. "Voldemort se už jednou po smrti vrátil a byl pak silnější než předtím. Doufají, že se opět vrátí a chtějí pokračovat v jeho práci, aby s nimi byl po svém návratu spokojený."

---

"Ale tentokrát se nevrátí. Zabili jsme ho. Už nemá žádné viteály. A jeho tělo jsme spálili a popel rozházeli po celém světě," odporoval Harry.

Snape usrkl své brandy. "My to víme, ale zbytek světa detaily o Voldemortově smrti nezná."

Harry si přitiskl dlaň na čelo a jemně třel vyvýšenou klikatou jizvu. "Asi ano. Aspoň že my víme, že se nikdy nevrátí."

Snape kývl a znovu se napil. "Jak to jde se Samanthou?" zeptal se.

"Dobře. Je…" Harry vystřelil nahoru. "Do hajzlu! Dneska je naše dvouleté výročí!" Vytáhl z kapsy vzkaz, teď už zcela zmačkaný, a zasténal. "Úplně jsem zapomněl na to, že máme rezervaci na večeři. A ani jsem jí nenechal vzkaz."

Snape pozvedl obočí. "Jak nečekané, že na takovou věc zapomeneš."

"Jdi se vycpat," odsekl Harry popuzeně. Odložil skleničku a nabral si plnou hrst letaxu. "Uvidíme se zítra," řekl než se odletaxoval do svého bytu. Ten byl temný, všechna světla byla zhasnutá. Šel do ložnice a váhavě se pokusil otevřít dveře. Byly zamčené. Zamračil se. Mohl by je snadno odemknout jednoduchým kouzlem, ale byl dostatečně chytrý na to, aby pochopil narážku. Neodemkl je, místo toho přešel k pohovce a připravil se na nepohodlný spánek.

"Harry, probuď se."

Harry zasténal, protáhl se… a spadl z gauče. Dopadl na podlahu s bolestivým bouchnutím. "Auuu…," promnul si loket, posadil se a mžoural na Samanthu. Byla plně oblečená, stála nad ním se zvednutým obočím a překříženýma rukama. "Ehm, dobré ráno," řekl opatrně.

"Kde jsi byl včera v noci?" zeptala se.

"Omlouvám se. Měl jsem na starost pravděpodobný útok na mudlovskou rodinu jedné ze Snapeových studentek, takže jsme šli k ní domů a prakticky tam celou noc čekali, než jsme si uvědomili, že to byl falešný poplach. A pak jsme se vrátili ke Snapeovi na skleničku a já, ehm, jsem zapomněl, ale vzpomněl jsem si a přišel jsem domů, ale dveře byly zamčené!" vysvětloval kvapně.

"Zase Snape? Další útok smrtijedů?" odsekávala Samantha.

Harry sklonil hlavu v přikývnutí.

"Už to konečně vzdej! Válka je za námi, Harry. Už nemusíš bojovat! Myslela jsem, že se snažíš o založení toho sirotčince, ale místo toho jsi celou noc pryč se Snapem!"

"Nedělám to každou noc," protestoval Harry. "A pracuji na tom sirotčinci. Ale tam venku jsou stále smrtijedi a…"

"A nic neudělají!" odporovala mu Samantha hlasitě. "Je to za námi! Konec! Nemůžou nikoho zranit, aniž by byli chyceni a oni to vědí! Nechávají nás na pokoji. Už nejsou nebezpeční."

Harrymu se vztekle zablesklo v očích. "Nejsou nebezpeční? Podívala ses poslední dobou na Ginny? A co všechny ty děti, ty zneužívané, které vídáš každý den v práci? Ty, za které bojuji! Lucius a Draco Malfoyovi jsou stále na svobodě se zbývajícími smrtijedy a plánují útoky! Jsou stejně tak nebezpeční, jako byli, když byl Voldemort naživu!"

"Jsi tak…posedlý! Vím, že válka lidí mění, a chci tě milovat, Harry, ale ty mi to tak ztěžuješ! Občas…občas si myslím, že miluješ Snapea víc než mě!"

Harry ztuhl. Jeho mysl zcela vypnula s výjimkou jedné myšlenky. Snapea? Miluje Snapea? Miluje Snapea? Snapea? Přinutil tu myšlenku zmizet. Nebude o tom přemýšlet. Zvedl se, stěží kontroloval svůj vztek. Jedna jeho část, malá část, se chtěla Samanthě omluvit, říct jí, že ji miluje. Věděl, že by měl. Tak to prostě chodí. Čeká se od něj, že se omluví, řekne ji, že ji miluje a všechno bude v pořádku. Tak fungují normální vztahy. Chtěl být normální. Chtěl normální vztah. Chtěl…co nemůže mít.

A někde hluboko v sobě to vždy věděl.

Trochu svěsil ramena. "Omlouvám se. Nemůžu to udělat…přímo teď. Je mi to líto." Zatímco na něj bez výrazu koukala, došel ke krbu, nabral si hrst prášku a hodil ho do ohně. Zvolal místo určení a vystoupil u Snapea.

Místnost byla temná, ale Harry dokázal najít cestu do Snapeovy ložnice. Pokoušel si vzpomenout, kdy byl alarm nastaven tak, aby ignoroval jeho přítomnost. Už to musí být docela doba, ale Harry si nemohl vybavit, jestli to bylo před Voldemortovou porážkou nebo až po ní. Jenom věděl, že Snape mu natolik důvěřoval a nebyl mu natolik na obtíž, že nechal alarm, aby ho ignoroval.

To byl důvod, proč Snape stále spal, když Harry tiše vstoupil do jeho ložnice. Harry nedělal žádný hluk, když přistupoval k velké posteli. Snape hluboce spal, ale Harry věděl, že i kdyby začal jenom jinak dýchat, Snape by se okamžitě probudil. Ten muž byl člověk s nejlehčím spaním, jakého znal. Zjistil to na jejich první dlouhé misi, když se střídali ve spaní.

Přesto všechno však Snape ve spánku vypadal velmi klidně. Jistě, pořád má v obličeji ten slabý zamračený výraz, ale nemračí se nebo vztekle nezírá nebo… něco. Spánek je jediná doba, kdy Snape relaxuje a Harry měl podezření, že ho jen velmi málo lidí takhle vidělo.

Uvažoval, co by měl dělat. Byl v pokušení Snapea probudit, říct mu všechno o hádce, kterou měl právě se Samanthou, ale věděl, že Snapeovi je to jedno. Ve skutečnosti by ho to mohlo přimět k tomu, aby proti němu znovu nastavil ochrany. Rozhodl se, že budit ho je velmi špatný nápad.

Přemýšlel o hádce se Samanthou. Cítil se kvůli ní hrozně. Samantha si nezaslouží, aby se k ní takhle choval, ale prostě se mýlila, když přišlo na smrtijedy. Dokud budou venku, bude pořád válka. Není to velká válka, a jistě se moc často nedostane do Denního věštce, ale pořád je to válka. Samantha nechtěla nic jiného, než ignorovat problém, který smrtijedi představují. Je naivní… ale tak milá a hodná a jemná. Nezaslouží si, aby se k ní Harry takhle choval.

Harry si ji nezaslouží. Ale to mu nebránilo v tom, aby ji chtěl. Kdyby ten chtíč zkoumal hlouběji, věděl, že by našel nepěknou pravdu. Chtěl normalitu, kterou mu poskytovala. Každé ráno se probouzet s milující ženou vedle sebe, která je připravená usmát se na něj, když ji budí polibkem, něžně se s ním milovat - jako každý normální pár. Chodit ven, milovat se.

Až do doby, než se oženíš, budeš kolísat mezi dvěma lidmi, do kterých se zamiluješ. Jednoho z nich nebudeš chtít milovat; druhého si budeš myslet, že bys měl milovat, a tak budeš.

Ta slova ho už měsíce pronásledovala. Od doby, co se věci mezi ním a Samanthou začaly kazit a on začal trávit víc času se Snapem, aby se vyhnul problémům. Nechtěl věřit slovům, která mu řeklo jeho starší já před čtyřmi lety, protože kdyby jim věřil…vzal by si Snapea.

Nemiluji ho. Nenávidím ho. Pořád ho nenávidím. Přísahám, já ho nenávidím. Musím ho nenávidět, pomyslel si. A přesto… a přesto mívá občas sny, nejasné sny o tmavých mastných vlasech a vlajících hábitech a rukách, které jsou hrubší než Samanthiny, a o hlasu, který ho pokaždé vzbudí s erekcí. Nikdy se k těm snům nevracel. Přinutil se nikdy na ně nemyslet. Tak proč se nechává přemýšlet o nich právě teď?

Nechtěl si na tu otázku odpovídat. Rozhodl se vzbudit Snapea. Tiše, přestože věděl, že cokoliv udělá, muže poplaší, řekl, "Severusi."

Bylo to sotva zašeptání, ale Harry zcela ztuhl, jak Snape vystřelil z postele s hůlkou namířenou na něj. Muž několikrát zamrkal zíraje na Harryho, a pak hůlku pomalu sklonil. "Pottere, co tu děláš?"

"Pohádal jsem se se Samanthou. Potřeboval jsem se dostat pryč," připustil Harry.

"Je mi doopravdy jedno, proč jsi tu, v mých komnatách. Chci vědět, proč jsi tu, vedle mojí postele, místo toho, abys dělal hluk ve vedlejší místnosti, abys mě upozornil na svoji přítomnost," vyštěkl Snape.

Já ho nemiluji. "Promiň. Ehm… já nevím," odpověděl slabě - a byla to skoro pravda. Nebyl si jistý, proč se podvolil impulsu jít do Snapeovy ložnice.

"Výmluvný jako vždy, Pottere," komentoval to Snape jízlivě.

"Promiň," opakoval Harry unaveně. Nechtěl se se Snapem hádat. Chtěl prostě relaxovat. To mohl snadno, když byl se Snapem. Něco na tom, že na něj po každém slově štěkal, Harryho uvolňovalo. Bylo to příjemné, známé, a ze všeho nejdůležitější bylo… že se to nikdy neměnilo.

Snape si povzdechl a promnul si obličej. Pokynul ke dveřím. "Počkej tam na mě, než se převleču."

Harry kývl, krátce pohlédl na nahou hruď, kterou do té doby ignoroval a prchnul z pokoje.

Trvalo to jenom pár minut, než se Snape vynořil z ložnice a přes černé bavlněné pyžamové kalhoty měl přetažený černý hedvábný župan. Harry hádal, že pod ním má pravděpodobně stále nahou hruď, ale přinutil se neuvažovat o tom.

"Předpokládám, že nebyla nadšená, že ses vrátil domů pozdě," řekl Snape a naléval brandy do dvou sklenic. Jednu podal Harrymu, a pak se usadil do svého obvyklého křesla.

Harry se rozvalil na gauči a s povzdechem si opřel hlavu o opěradlo. "To je mírně řečeno."

"Vysvětlil jsi jí okolnosti?"

"Jo, řekl jsem jí o tom útoku smrtijedů."

"A jí se ta odpověď nelíbila," pronesl Snape věcně.

Harry zavrtěl hlavou, zadíval se na brandy a celou ji do sebe kopl. Skleničku postavil na nedaleký konferenční stolek. "Ne, řekla, že žiji minulostí. Že je po válce a já jsme posedlý a…"

"A?" pobídl ho Snape.

Harry zavrtěl hlavou. "To je jedno. Mýlí se, vím, že se mýlí, ale chci se jí omluvit."

"Nemáš se za co omlouvat, Pottere. Na rozdíl od těch idiotů bystrozorů, kteří si myslí, že když je Voldemort mrtvý, všechny jejich problémy jsou pryč, děláš svoji práci," vyštěkl Snape.

Harry se ušklíbl. "Je legrační, že mě bráníš. Pořád na mě štěkáš, ale přitom mě bráníš. Jak to dokážeš?" zeptal se zvědavě.

Snape sledoval prázdnou skleničku. "Myslím, že jsi to vypil příliš rychle, Pottere."

"Možná. Taky jsem nejedl. Možná, že mě to ovlivňuje, nebo možná konečně beru na vědomí věci, které jsem poslední čtyři roky s radostí ignoroval."

Při zmínce o čtyřech letech Snape viditelně ztuhl. Zeptal se: "Omluvil ses jí?"

Harry přijal změnu směru hovoru a zavrtěl hlavou. "Ne. No, přinejmenším ne za to. Šel jsem sem."

"Ach. Jsem si jistý, že to taky moc nepomůže. Nemá mě ráda," prohlásil Snape s kyselým zasmáním.

Harry vybuchl smíchy a lehl si na gauč. Opatrný, aby měl nohy přehozené přes opěrátko, než aby je položil na samotný gauč. "Jo, to je značně podhodnocené. Ale co, nikdo tě nemá rád," komentoval to suše.

"Vskutku," souhlasil Snape.

"Myslíš, že bych se jí měl omluvit? Možná se mýlí, ale je pro mě tak dobrá…" nedokončil.

Snape zůstal tak dlouho zticha, až se na něj Harry tázavě podíval. Snape si povzdechnul. "Pottere, nebudu ti dávat rady ohledně vztahů. Poradím ti v mnoha věcech, ale v téhle ne."

"Proč ne? Vždycky jsi tak dychtivý říkat lidem, co by měli dělat." Neřekl to blahosklonně, spíš rozpačitě.

"To proto, že lidé jsou často nevzdělaní imbecilové nebo arogantní, naivní Nebelvíři."

Harry nadzvedl hlavu. "Vinnen podle obžaloby," řekl se smíchem.

"Obvykle piješ líp. Vždyť jsem ti sotva něco dal, Pottere," zavrčel Snape.

"Nejsem opilý. Dokonce ani přiopilý. Ale myslím, že přehodnocuji své životní možnosti."

"Nejsem si jistý, že je to moudré," odpověděl Snape suše.

"Hm. V tom můžeš mít pravdu. Takže měl bych se jí omluvit? Vrátit se a mít normální vztah? Mám pocit, že bych měl."

"Jestli ti instinkt říká, že by ses měl omluvit, tak bys asi měl. Tvůj instinkt, přestože ho často shledávám bláznivým, je většinu času neomylný," komentoval to Snape.

"Mm, ale druhá moje část si pamatuje, jak šťastný jsem byl," řekl Harry toužebně.

Snape se na něj podíval, jako by zkoumal nějaký neznámý lektvar.

Harry ho nevnímal a pokračoval. "Víš, byl jsem ženatý. A pravděpodobně bych ti to neměl říkat, ale došel jsem k závěru, že jestli ti to říkám teď, tak už jsem ti to pravděpodobně řekl tehdy, takže to vlastně nic neznamená. Měl jsem sirotčinec a sám jsem adoptoval nějaké děti, i když to byly problémové děti. Adoptoval jsem je, protože nikdo jiný by je nebyl schopen zvládnout, s výjimkou mě a…každopádně jsem byl šťastný. Viděl jsem svůj úsměv, byl jsem doopravdy šťastný, Snape."

"O čem to mluvíš?" zeptal se Snape a rostla v něm obava.

Harry k němu vzhlédl. "Tu noc, co jsi mě našel, kdy jsem neotvíral oči, jsem se vrátil z budoucnosti. Cestoval jsem deset let do budoucnosti, setkal se sám se sebou a zjistil jsem, že jsem šťastně ženatý, a že vedu sirotčinec a adoptoval jsem děti. Zjistil jsem, že jsem doopravdy šťastný."

"Viděl jsi svou budoucnost? Máš vůbec představu o tom, jak nebezpečné to je?" vyštěkl Snape. "Jo. Moje budoucí já mi řeklo, abych se v tom moc nevrtal, tak jsem se v tom většinu času nevrtal. Když jsem se tím zaobíral, tak jsem měl bolesti hlavy. Ale teď… zbývá mi šest let na to, abych to štěstí našel, jenom si nejsem jistý, jestli ho chci. Není to normální, pravděpodobně to způsobí spoustu problémů. Vím, jak se tomu můžu vyhnout, a vím, že bych se tomu měl chtít vyhnout, ale Merline, byl jsem tak šťastný," pronesl toužebně.

"Blábolíš nesmysly, Pottere. Mluv jasně," štěkl Snape.

Harry o tom přemýšlel, ale jediná věc, kterou mohl vymyslet, bylo, Nejsem normální. Chci být, ale nejsem. Nemůžu se vyhnout sám sobě. "Moje starší já mi řeklo, že až se vrátím do své doby, do doby před čtyřmi lety, první osoba, kterou uvidím, je ta, kterou si vezmu," řekl najednou.

Snape na něj chvíli prázdně zíral, a pak se mu rozšířily oči. Čelist se mu povolila natolik, že měl mírně pootevřené rty. Harry se přinutil nedívat se jinam, přinutil se setkat se s šokovaným pohledem. Pak, protože si nemohl pomoci, nechal svůj pohled putovat dolů k těm pootevřeným rtům, zatímco se mu do mysli vkrádaly dosud zakázané myšlenky…

"Vypadni."

Harryho pohled opět vyletěl vzhůru, aby se potkal se Snapeovým. "Co?" zeptal se hloupě.

"Vypadni. Hned, Pottere!" zařval Snape.

Harry při pohledu na jeho rozzuřený výraz vyskočil. "Omlouvám se," řekl okamžitě. "Neměl jsem ti to říkat. Omlouvám se. Chci říct, byla to lež, dobře? Jenom vtip. Haha, zábavné, že? Prosím, nebuď naštvaný. Nedokázal bych se s tím srovnat," blábolil Harry hloupě a snažil se udělat cokoli, aby se Snape uklidnil.

"Vypadni!" hulákal Snape. "Ty hloupý, idiotský kluku! Vypadni!"

Harry couval ke gauči a najednou měl pocit, že se rozbrečí. Nabral si letaxový prášek a vstoupil do ohniště vraceje se zpět do svého bytu.

************