Život v oblacích - 3. Kapitola

Nebojte se, o některé scény nepřijdete. Víte, že já miluju retrospektivu. :)

Život v oblacích - 3. Kapitola

---

Matyáš zvědavě nakoukne do palubního seznamu cestujících a očima hledá jen jedno jméno. Vlastně příjmení.

Lawrence Scott. Zvedne pohled k muži, který se právě usadil na své místo. Uculí se, když mu na mysli vyvstane česká obdoba tohoto jména. Vavřinec. Nikoho s tím jménem neznal a i tak se mu asi víc líbilo v anglické verzi. Lawrence. Čím asi byl? Překvapeně zalapá po dechu, když mu pohled padne na zemi státního občanství. To snad nebylo ani možné, taková náhoda?

Dosud s ním přeci mluvil anglicky… plácne se do čela. Pracoval v zahraničních aerolinkách, ani v nejmenším by ho nenapadlo hledat v letadle svůj mateřský jazyk. Kromě Kateřiny, samozřejmě. Ale když nastupoval do společnosti, měl jiné starosti než jazyk. Ve společnosti ještě doma mluvili všichni česky. Až v letadle přesedlali na angličtinu. I piloti nebyli stejného občanství. Ale teď se zdálo, že už i pan Scott. Možná je to jen náhoda. Třeba hodně cestuje a republika je nějakým středobodem, kde si zažádal o občanství? Mohla to být pravda. Stejně však nehodlal přecházet k mateřskému jazyku. Bylo by to neprofesionální.

"Maty, jsi v pohodě? Nějak jsi ztuhnul. Měl by ses jít podívat na ty děti a připoutat je. Za chvíli startujeme."

Matyáš se vzpamatuje, sotva se vedle něj objeví Katy. Otočí se kolem něj s úsměvem. Ona se své práci dokázala dokonale věnovat a ještě vnímat i jeho. Byl vděčný za to, že stále pracoval s ní, i když si uvědomoval, že jejich cesty se zřejmě brzy rozdělí. "Ne, jsem v pohodě, jen jsem se zamyslel." Usměje se na ni omluvně. "Hned jdu na to."

…

"Máte všechno, pane? Můžu vám nabídnout deku, polštářek nebo něco podobného?" Matyáš se zastaví s dekami v náruči u tajemného muže a tázavě se na něj zadívá.

"Ne, děkuji." Odmítne ho mávnutím paže. Skoro k němu ani nezvedne pohled od tabletu, na kterém cosi vytvářel. Matyáš raději přejde svoje překvapení z té reakce. Ten muž pracoval. Toho muže neznal. Tak co si myslel? Zase chtěl vymýšlet nějaké přátelské scénáře? Neměl by být tak naivní.

"Mohla bych vás o něco poprosit?" ozve se o sedadlo blíž žena s dvěma dětmi.

Okamžitě nasadí svůj obvyklý úsměv. "Samozřejmě, cokoliv, co bude v našich silách."

…

"Dnes jsi nějaký zamlklý. Děje se něco?" Katy byla všímavá vůči všem. Neuniklo jí snad nic.

Matyáš zavrtí hlavou. "Jsem v pohodě, vážně." Usměje se na ni a soustředěně se vrátí k mytí vozíku, na kterém rozvážel po letadle jídlo.

"Vypadáš trochu bledě. Dej si trochu cukru." Nabídne mu plechovku s kolou. Taková první pomoc.

"Chceš podpořit mou hyperaktivitu?" Zasměje se pobaveně Matyáš, ale nabízený nápoj přijme.

…

"Matthewe?"

Matyáš se nad tím neobvyklým oslovením okamžitě otočí. Střetne se pohledem se zářivě zeleným. "Máte nějaké přání, pane Scotte?"

"Jak jste zjistil mé jméno?" usměje se na stevarda muž vlídně a nevypadá vůbec naštvaně, jak by si Matyáš představoval, že bude.

Trochu se nad tou otázkou, ale stejně zarazí. Rozhodně ji nečekal. Do tváří se mu nažene horkost. "Oh, omlouvám se, pane. Z palubního seznamu pasažérů."

Pozvednuté obočí. "To mě vskutku nenapadlo. Znáte všechny pasažéry jejich jmény?"

"Zdaleka ne všechny, pane." Jen to vaše znám. Pousměje se Matyáš, ale svou myšlenku už nahlas neřekne.

"Lawrence."

Matyáš překvapeně zalapá po dechu, když se před ním objeví natažená paže a na rtech vřelý úsměv.

"Vstal bych, ale slyšel jste pilota. Říkal, že zatím nemáme vstávat ze sedadel." Omluvně pobavený úsměv Matyáše přivede ještě víc do rozpaků. Trochu roztřeseně přijme dlaň a lehce ji stiskne. Věděl, jak se má stisknout ruka. Žádná leklá ryba ani příliš velký stisk. "Matthias." Řekne svou obdobu křestního jména, i když Lawrence už ji znal. Sotva však svou ruku stáhne, uvědomí si, že to byla přesně ta paže, o které si myslel, že tomu muži nemůže ani patřit.

Přistihne se. Nehne ani brvou. Ani trochu si nepřipadá nějak zhnusený ani nepociťuje potřebu se nad tím pozastavit. Byla to součást tajemného muže, který ho nenechal v klidu spát.

Na rtech se mu usadí přiblblý úsměv. "Jen seďte. Co řekne pilot, to by se mělo dodržet."

***

Až v hotelovém pokoji měl možnost přemýšlet nad událostmi posledního letu. Opravdu se oficiálně seznámil s panem Scottem? Vlastně… Lawrencem. Bylo to tak divné. Zvláštní. Nedokázal to přesně pojmenovat.

Plácne sebou zády do načechraných polštářů a zahledí se na béžový strop. Nerozuměl tomu. Jistě. Otázku sexuality si vyřešil už dávno před lety, v tom to nebylo. Bylo to v tajemství muže, který cestoval s jejich společností. Bylo to o pohledu, kterým ho častoval. Tak tajemný a přitom laskavý. Až na tu chvíli, kdy jej odbyl. To laskavý zrovna nebyl. Ale pracoval a byl do toho zabraný, to by mu Matyáš dokázal odpustit. Proč by mu měl vlastně odpouštět?

Myslel na spojení tajemného pohledu, záhady zraněné paže a nic neříkajícího chování neustále, když se mu vybavila vzpomínka na něj. Nebylo v tom snad ani nic sexuálního. Jen ta aura kolem něj přitahovala jeho pozornost. A on potřeboval vědět odpověď na svoji otázku. Proč to tak bylo?

***

První volný den v cizím městě nechal Matyáše konečně volně vydechnout a nadechnout se vzduchu dobrodružství… a zahraničního smogu. Uchechtne se svým myšlenkám. Přiletěli večer, a i když se do postele dostal až kolem půlnoci, dopřál si vydatný spánek. A teď stál na zápraží hotelu a nevěděl, kterým směrem se vydá. Najednou měl tolik volnosti, že nevěděl, co si s ní počít. Za těch pár týdnů si tak nějak zvykl delší volno prospat nebo věnovat zápiskům a v klidu relaxovat na hotelu. Tentokrát však pojal návštěvu města jako výzvu.

"Matthiasi? Já bych vás v tom civilu ani nepoznal."

Matyáš sebou neprofesionálně cukne leknutím. Kdo by ho v téhle končině mohl znát jménem? Jenže ten hlas… s úsměvem se otočí na vysokého muže oblečeného do padnoucího obleku, i když košili měl ležérně rozhalenou. V ruce držel aktovku, zřejmě plnou pracovních záležitostí.

"To víte, společnost nedovoluje džíny ani tričko." Pousměje se. "Pane Lawrenci." Hlavou lehce naznačí pozdrav, aby nebyl příliš neslušný. Zvolil jen tmavé džíny, bílé tričko a přes něj černé sportovní sako. Vypadal slušně, nebudil tím příliš pozornosti a cítil se dobře. To měl být účel pohodlného oblečení. "Nečekal bych, že se potkáme… jinde než v letadle." dodá ještě.

"Jdu zrovna z jednání, kvůli kterému jsem sem přiletěl." Poklepe prsty na aktovku, jak Matyáš předpokládal. "Život připravuje nečekané náhody. Už jste tu někdy byl? Nechcete zajít na kávu? Vím tady o jedné vynikající kavárně."

Matyáš zrozpačití. Zavrtí hlavou. "Nebyl. Zrovna jsem přemýšlel, kterým směrem vyrazím, ale nechci vás okrádat o čas. Určitě si rád odpočinete…"

Lawrence mu věnuje pobavený pohled. "Kdybyste mě okrádal o čas, zval bych vás? Pojďte. Vypadáte jako ztracené kotě. Ukážu vám pár zajímavých míst. Ještě byste se ztratil a až by po vás vyhlásili pátrání, nedostal bych se zpátky do práce."

Jak to říkal? Ztracené kotě? Na kotě se sice necítil, ztraceně trochu ano. Trochu nevěřícně se zahledí na Lawrencův pobavený úsměv. "Vážně bych nerad…"

"Ale jděte. Rád strávím čas v příjemné společnosti. A tohle místo stojí za vidění i jinak než z okna hotelového pokoje. Kolik máte času?" Ten pobavený hlas zní najednou tak neodbytně. Z tohohle boje určitě Matyáš nevyjde jako vítěz.

Lehce rezignovaně zvedne ruku, aby se podíval na ciferník náramkových hodinek. "Do sedmi hodin musím opustit hotel. V devět třicet letíme."

"Takže zase spolu? Alespoň mi to díky vám neuletí." Zasměje se uvolněně a Matyášovi ten zvuk přijde jako hudba. Neuměl si představit, že by tak tajemný muž dokázal z hrdla vyloudit takový zvuk. Ne, rozhodně mu plán o společně stráveném dni nevadí.

***

"Matyáši? Myslím, že od příštího měsíce si polepšíš." Mrkne na něj Katy tajemně, ale víc se tváří, že neprozradí. Místo toho pohlédne do zrcadla nad kuchyňským umyvadlem, aby si upravila pramen vlasů, který se uvolnil z jinak dokonalého drdolu.

A on jen zmateně zvedne pohled od táců s jídlem, které zrovna kontroloval, aby jich měli na let dostatek. "Cože?"

"Ale… dostaly se ke mně zvěsti, že jsi dobrý, šikovný a učenlivý a tvoří se ti za zády nabídka na mezinárodní lety do Ameriky a Austrálie." Mrkne na něj Katy. "Ale nic nevíš."

"Jak to… jak ses to doslechla?"

"Jsem zastupující vedoucí stevardů a letušek, Matyáši." Cvrnkne ho pobaveně do čela. "Což znamená, že jsem u rozhodování."

"Není dneska prvního dubna?" zapochybuje. Samozřejmě. Mezinárodní lety směrem do Ameriky byly snem snad každého. O to větší luxus byl, pokud se člověk dokázal propracovat do business třídy, kde cestovali ti nejvlivnější.

"Není a nekoukej na mě tak nevěřícně. Jsi dobrý, byla by tě škoda na krátké lety."

Její slova ho opravdu překvapila. I tak mu to však nedá. "No a… ty tam nechceš?" zeptá se zvědavě.

"Baví mě být školitelem. A na dlouhé lety už jsem moc stará. Takhle se víc dostanu domů, jestli to chápeš."

Matyáš to chápe. Po čase si člověk uvědomí, že ho ta práce baví, ale něco mu chybí. Slyšel o tom už hodně příběhů. Většinou chyběla rodina. Jeho se to zatím netýkalo, ale nezavrhoval tu myšlenku. Nikdo netušil, co všechno se může přihodit nebo co může člověk zažít a koho potkat. Byla to složitá cesta životem, jejíž osud nikdo neznal.

Zatetelí se potěšením. Mezinárodní lety do Ameriky. Přesně to chtěl!