Mezi dvěma světy - Část sedmá

Mezi dvěma světy

Část sedmá

---

Damián měl v knihovně pocit, že ho někdo sleduje. Tak intenzivní propalování ještě nezažil. Ohlédne se, aby zjistil, že na něj zírá dospělý muž. Dobře stavěný, všimne si ihned. Co ho však zaujme, jsou jeho oči.

Polkne.

Ta záře.

Před pár dny se mu stala zvláštní věc. Někdo se snažil ho přepadnout. Objevili si tam tři další muži, kteří mu pomáhali utéct. Ale scéna se najednou změnila a už to nebyli muži, ale andělé a dvě stvůry společně s démonem. Jak to poznal? Načteno měl spoustu mýtů. Jeho fantazie mohla vytvořit obrazy čehokoliv, ale tohle bylo tak reálné. Popravdě, vyděsilo ho to. Ale nakonec nad tím mávnul rukou. Byl to jen výplod jeho vyděšené mysli. Kdo by si nepřál, aby ho nepřišli zachránit andělé, že?

Znovu pohlédne muži do očí. Jenže on to nejspíš nebyl sen a výmysl. Tenhle muž měl až nápadně zbarvené oči. A kolem něj… jako by se světlo lámalo jinak. Nadechne se a zavře oči. Napočítá pomalu do deseti, ale když oči znovu otevře, muž tam pořád je. Stojí těsně u něj a něco mu říká.

"Cože?" vydechne zmateně, když mu dojde, že netuší, o čem muž mluví.

"Ptal jsem se, jestli bychom si nemohli promluvit někde mimo budovu." Zopakuje Midael trpělivě a znovu se usměje. Neměl budovy rád. Vstupoval do nich jen v nejnutnějších případech. Například jako byl tento, ale jinak měl raději louky a lesy.

"Omlouvám se, ale neznám vás, nikam s vámi nepůjdu." Zavrtí Damián hlavou, ale ví, že tomu muži to bude úplně jedno.

"Dlužím ti vysvětlení, Damiáne. Jestli chceš, pojď za mnou a poznáš mne. Jestli ne, už se nikdy neuvidíme. Ode mě ti nic nehrozí, slibuji."

Jestli ho mělo něco vyděsit, byl to fakt, že muž znal jeho jméno. Jenže to co viděl… a to chování. Naprosto klidné. Postoj uvolněný a svým způsobem vojenský. Nikdy neviděl člověka s takovým… byl to vůbec člověk? Polkne. Prohlédne si zářivé duhovky muže stojícího před ním. "Dobře, ale místo vyberu já."

…

"Jsem rád, že jsi mě zavedl na takové místo." Celou cestu šli mlčky. Midael držel s Damiánem krok, zatímco mladík procházel městem až na jeho samotný konec.

"Mám pocit, že jsem měl… nikdo nás tu nebude rušit."

Midael přikývne. I tak mohla působit andělská podstata. Přiznal by se, že trochu Damiánovy kroky ovlivnil, když v mysli vybíral místo, kam s ním má jít. Potřeboval mít klid a tohle místo ho dá oběma.

"Tak o co jde, že jsme museli jít mimo civilizaci a nešlo to vyřešit v knihovně? A jak ses vůbec dozvěděl, kde mě hledat? Jsi voyeur?"

Midael se zasměje. "Ne, Damiáne. Nic takového. Viděl jsi mě před pár dny pomáhat ti před démony. Vím, že víš, kdo jsem. Díval ses mi do očí. Jenže je pro tebe těžké uvěřit, že se něco takového může dít."

Damián zamrká. Takže to byla pravda. Žádný oční klam ani lom světla. Doopravdy před ním stál anděl? "Nemáš křídla, nevěřím ti." Zavrtí hlavou a ustoupí o několik kroků dozadu, jako by si chtěl udržet bezpečnou vzdálenost. Ale cosi uvnitř něj prahlo po odpovědi.

"Proto jsme tady. Dívej se." Midael se s ničím nezdržuje. Nemá smysl chodit kolem horké kaše. Tady bude nejlepší léčba šokem. Nechá zmizet oblečení, které si předtím odněkud vyčaroval, aby zapadl mezi lidi, a zlehka poklekne.

Damián sleduje nahého muže před sebou, jak klečí v trávě a se zavřenýma očima se na něco upřeně soustředí. Objeví se oslepující záře. Jasné světlo, jako když mu někdo posvítí halogenovou zářivkou rovnou do očí. Až na jeden drobný detail. Před tímhle světlem nemusí zavírat oči. Naopak vytřeštěně sleduje, jak se muži zpoza zad začínají rozvírat bělostná křídla.

"Tohle nemůže být pravda." Zavrtí Damián odmítavě hlavou. "Prostě nemůže." Nic takového neexistuje. Není sjetý ani opilý. A má před sebou hmatatelný důkaz. Muž před ním… vlastně… anděl.. se zvedne a podívá se mu do očí. Odněkud se tu vzala i zbroj s vyobrazením andělů.

"Je to pravda, Damiáne, a tys byl nejvyšším vyvolený, abychom tě chránili."