2. Kapitola

2. Kapitola

---

"Prosím absolventy ročníku, aby nastoupili."

Dav studentů oděných do uniforem poslechne tiché zvolání. Nad jejich hlavami do mikrofonu pronesou něco podobného, jen ve vojenské jazykové hantýrce, aby to mělo jistou úroveň. Vykročili všichni pravou nohou. Celá rota se pohybovala jako celek. Učili se to dlouhé měsíce svého studia. Kázeň a oddanost slibu, který budou za malou chvíli skládat. První část už měli za sebou. Probíhala bez přítomnosti rodiny.

Valentýnovy oči přejedou pohledem dav lidí usazených na židlích před nimi. Různobarevnost oděvů by mu v normálním případě vzala i dech, ale návštěvníci si nejspíš uvědomovali nutnost společenského oděvu, takže barva byla kombinovaná s klasickou černou. Pánové to měli v tomto případě jednodušší. Neuniklo mu několik plačících maminek a babiček. Hrdí otcové stáli s vypnutými hrudníky a snad někteří vzpomínali na to, jak před lety stáli na místě svých synů a dcer.

Svou rodinu vidět nemohl. Starší bratr se omluvil, protože manželku měl ve vysokém stupni těhotenství a porod byl na spadnutí každou chvíli. Chápal to. I tak ho však zamrzelo, že tu nikdo není. Rodiče by na něj jistě byli pyšní. Právě proto sem také šel. Ve stopách svého otce a matky, která v armádě sloužila jako zdravotní sestřička. Tak se ti dva i poznali. Přistihne se, že se při těch vzpomínkách usmívá. Bylo to přesně devět let, co o ně s bratrem přišli. Tehdy se jich ujali prarodiče. Bez nich by skončili v dětském domově. Oni tu dnes také nemohli být. Zdravotní stav jim nedovoloval jet takovou dálku. Ale když měli chvilku, zavolal jim a znovu zopakoval, že jim to nemá za zlé. Chápal to. Byl by sobecký, kdyby trval na jejich přítomnosti.

Automaticky se zastaví na svém místě, které je označené drobnými iniciály jeho jména tak, aby nebyly na dálku vidět. Je až na konci abecedy, bude chvíli trvat, než jeho kolegové složí přísahu a převezmou titul na dospělý život.

Dosud se bral za studenta, i když denně procházeli drilem, který je měl přistihnout nepřipravené. Po předání už bude oficiálně vojenským lékařem. A i přesto, že bude nadále působit v armádě, stane se někým jiným. Bude na jiné hranici. Už bude tím, kdo může předávat zkušenosti, i když jich příliš neměl.

Bude to jiné.

***

Valentýn vysvětloval Viktorovi fungování letiště a sledoval jeho reakce na jakoukoliv informaci, kterou mu předával. Musel uznat, že se opravdu vyznal. Jen zběžně viděl jeho životopis, protože mu šéf řekl, že si jistě budou rozumět a není třeba dělat závěry z životopisu. Což mu samozřejmě nasadilo brouka do hlavy, čím je tento muž výjimečný. Za dva roky na téhle základně stačil zjistit, že jeho šéf by nezaměstnal jen tak někoho. Vybíral si většinou ty nejlepší, kteří se něčím provinili nebo ztroskotance. V duchu se uchechtne, navenek si však drží svou obvyklou tvář. Práce lékaře na misích ho naučila spoustě věcem. Ale dnes byl rád, když se mohl věnovat létání jako druhý pilot a na místě byl lékařem. Už to nebyla jednotná práce. Ždímalo ho to tak dlouho, aniž by si to uvědomoval…

Vzpamatuje se, když mu před zorným polem projde Viktor. Ani si neuvědomil, že přestal mluvit a jeho svěřenec, který se po pár dnech zaučení dostane na stejnou pozici jako měl on, si začal prohlížet helikoptéru i zevnitř.

"Je skvělé, jak tahle záchranka funguje. Překvapilo mě, když mi váš šéf zavolal, abych se zastavil, že by se mnou rád projednal podmínky pro smlouvu. Obzvlášť potom, co jsem zjistil, že se hlásí několik dalších uchazečů." zasměje se Viktor nenuceně. Jenže Valentýn v jeho očích čte něco, co otřáslo jeho životem. Vrásky kolem očí sice nebyly tolik viditelné, ale byly tam. A oči samotné se nesmály. To jen rty byly zkroucené do učebnicového úsměvu. Nebylo to těžké uhodnout. Tenhle výraz tady měli všichni.

Valentýn se pobaveně usměje. Zajímavé, že myslel na to samé. "Tak si to hlavně nepokaz, když za tebou stojí fronta." odvětí mu s úsměvem. "Připrav se, za chvíli to bude v naší režii."

"Kéž by v naší…" ušklíbne se Viktor, ale poslechne. Za chvíli začnou pracovat naplno. Těšil se. Tenhle stroj už několikrát řídil, nebude problém.

"Do jisté míry…" konstatuje Valentýn a natáhne se pro své věci, aby si navlékl bundu. "Venku se horší počasí." kývne hlavou k monitoru v hale, na kterém se jim zobrazovalo aktuální počasí. V patře nad nimi byli dispečeři, kteří by jim hlásili sebemenší problém, ale i tak si to museli kontrolovat sami. A znalost počasí byla jednou z podmínek. Ve vzduchu se vše měnilo z minuty na minutu.

"S tím nemám problém." řekne Viktor odhodlaně. Lítal i v horším počasí než v krátkém jarním deštíku.

Valentýn se na něj jen s lehkým přikývnutím podívá. Něco mu za maskou sebejistého chování nesedělo. Jako by to chování bylo jen divadlo. Jako lékař viděl v lidech víc než si mysleli. Tvrdé podmínky na misích ho naučily čist mezi řádky. Vojáci častokrát nechtěli přiznat své rozpoložení, proto se to naučil. Jeho tým musel být v pořádku, i když jim nevelel.

***

"Přestaň se chovat jako namyšlený idiot! Tady nejsi doma na zahradě, kde můžeš podělat cokoliv, protože to jde opravit!" Cloumal jím vztek, tváře měl zrudlé a z očí šlehaly blesky. Nejraději by svého kolegu popadl za krk a minimálně ho přiškrtil. Ale tělo si zachovávalo chladné chování v těchto situacích. Co ho však nejvíc vytáčelo byl fakt, že si muž předním neuvědomoval riziko, do kterého je dostal.

Zvedne ruce a přirazí namyšleného floutka na bok helikoptéry. V duchu se za to stroji omluví, ale opravdu tu ztrácí nervy. Nehodlá nechávat jednoho pilota ohrožovat celou posádku i další pasažéry. Kdyby v tom stroji byl sám, tak ať si dělá co chce. "Myslíš si o sobě, že jsi spolkl všechnu dokonalost světa?! Prober se. Tohle je práce a ne zábava! Pro mě za mě se tam klidně zabij, ale až budeš sám, je to jasné?!" Zuří. Nepamatoval si, že by byl někdy naštvaný až takhle. A podle pohledů svých kolegů kolem sebe si to nevybavovali ani oni.

Valentýn byl ztělesněním klidu a čisté hlavy v jakékoliv situaci. Možná to bylo právě šokem z jeho vzteku, že se nikdo nepokusil zastavit ho.

"Takže teď už nemáš co říct, když ještě před chvílí jsi měl v hubě takové množství keců? Běž do háje. Doopravdy ano. Věř mi, že to nenechám jen tak. Jsem zvědavý, jak to budeš vysvětlovat šéfovi. Můžeš se za ním rovnou vydat." Hlas se začíná dostávat do normálu. Odstoupí od něj o několik kroků a ještě po něm vrhne nečitelný pohled.

"To nebude třeba, už jsem tady." ozve se za jejich zády vyrovnaný hlas jejich nadřízeného, který byl jejich přítelem, ale ve vážných situacích si od nich dokázal držet odstup, aby mohl posoudit závažnost situace. "Valentýne, v pořádku, běžte se převléknout. A ty," ukáže na hříšníka. "Jdeš se mnou."

Dispečink jistě poslouchal celý jejich rozhovor během letu. Museli to slyšet všichni, co měli sluchátka na uších a naladěnou jejich vlnu.

Valentýn se uvolní. Ramena klesnou zpět na své místo a rozhořčení zmizí úplně. Možná by měl něco říct, ale jistě bude zavolaný později taky. Je si jistý, že tohle bude mít ještě dohru. Jen se ohlédne k oknu, když se blýskne a ozve se ohlušující hromobití.

***

"Jsi v pohodě, Valentýne?"

Z přemýšlení ho znovu za jejich první směnu vytrhne Viktorův hlas. "Jo, jasně. Jen jsem se zamyslel…"

"Asi moc myslíš, co?" usměje se na něj nový kolega, ale nevyzní to výsměšně, jak by Valentýn očekával.

"Zvykneš si."

"Abych neměl pocit, že se začínáš bát prvního letu se mnou." zaculí se na něj pobaveně Viktor než zaleze do vrtulníku. "Nemůžu se dočkat." zamumlá si už spíš pro sebe, i když to Valentýnovým uším neunikne. Místo odpovědi si ho však znovu prohlédne zkoumavým pohledem.

"Pojď, kluci nám pomůžou vytáhnout anděla ven." pobídne ho nakonec Valentýn zamyšleně a Viktor se k němu okamžitě připojí.

…

"Modrý anděl ať se připraví k letu…"

Viktor s Valentýnem zpozorní ve stejnou chvíli. Modrý anděl byl dnes jejich. Valentýnovi neunikne, jak se náhle změní postoj Viktorova těla. Jako by přesně tu chvíli někdo vlil do jeho žil spoustu adrenalinu. "Jdeme na to." pokyne mu a okamžitě se vydává ven do helikoptéry. Vše měli připravené, každý kousek byl na svém místě.

Sotva dosednou na sedadla, okamžitě si nasadí přilbu, aby se mohli spojit přes sluchátka nejen mezi sebou, ale i s centrálou, která jim právě předávala pokyny k letu.

"Tak se předveď, nováčku." pozvedne Valentýn nakonec koutek úst, když se vrtule roztočí a obklopí je typický hluk.

***

Sledoval ubíhající krajinu pod nimi i kolem nich. Burácení vrtulí z dalších dvou vrtulníků mu vlévalo do žil vzrušení. Knipl svíral v ruce s lehkostí a přitom v tom sevření byla určitá síla. Vibrace prostupovaly jeho tělem. Napadlo ho, zda i ostatní cítí to samé… nikdy však nesebral odvahu zeptat se. Přišlo mu to příliš intimní.

Zvláštní, že takové pocity nevnímal, když byl v práci. Pouze takové akce, kdy se mohl plně uvolnit a nebýt ve střehu, protože nešlo o život…

Valentýn se pohodlně zavrtí na sedačce. Měl malý vrtulník jen pro sebe a užíval si to. Další dva stroje viděl před sebou a jemu se naskytl pohled na zapadající slunce. Těžká romantika. Na to by se dalo dobře balit kluky, napadne ho. Zasměje se svému naivnímu myšlení. Choval se jako malý.

Ale právě se tak cítil. Šťastný a klidný.