Začít znovu {3}

Začít znovu {3}

---

"Sám jsi rozhodl, kde chceš bydlet, Louisi." Tak dlouho neřekl jeho jméno nahlas. "Nenutil jsem tě odcházet." Pocítí zvláštní emoci uvnitř sebe. Jako by se v něm něco uvolňovalo. Tíha, která mu celou dobu ležela na prsou.

"Ne, nenutil." zavrtí Louis hlavou a omluvně se na Matyáše podívá. "Těch deset let strašně uteklo."

Ten názor nemůže Matyáš sdílet. Pro něj to bylo peklo. Minimálně první roky. Potom se dostal do stavu zvláštní citové apatie na téma Louis. Až dlouho poté o něm byl schopný mluvit normálně, aniž by se mu u toho klepal hlas emocemi, které cítil. "Když myslíš."

Ozve se vyzvánění telefonu. Matyáš má mobil zapnutý pouze na vibrace. Od rána zvuk ještě nezapnul, takže to nebyl jeho. Louis vedle něj začne prohledávat kapsy, aby našel zvonící mobil. "Promiň, manažer." Pousměje se a zvedne se, aby o pár kroků ustoupil od lavičky.

Matyáš hledí na vzdalující se záda a uvědomuje si, že ten člověk už k němu nic necítí. Byla to jen slova. To, že tady byl… možná se jen chtěl přesvědčit, že je Matyáš v pohodě. Povinnost? Nebo to byla jen náhoda, že se potkali. Piáno bylo ve městě na dvou místech. Mohl bydlet kousek od toho a chodil tam hrát… potlačí myšlenku na to, že by ho vyhledával. Sice si nepsali, nemohl vědět kde pracuje, ale věděl kde bydlí. Matyáš by se nedivil, kdyby si to Louis zjistil. Měl na to spoustu lidí.

Bolelo to. Myšlenky stačily. Zvedne se. Podivně klidný. Nemůže mu propadnout znovu. Pořád měl v očích stejné kouzlo jako před lety. Ale něco jako by chybělo. Tak najednou? Vždycky si představoval, jak se po letech sejdou a padnou si kolem krku a všechno bude dobré. Tohle probuzení je mnohem reálnější než vysněné. Byla to jen naivita, jak uklidnit sám sebe.

Odvrátí se od člověka, který byl jeho celoživotním druhem. Alespoň si to před lety myslel. A když ho teď poznal… ten cit tam stále byl. Jenže on už nebyl naivní dítě. Nohy ho pomalu odvádí od lavičky. Po té pěšině by domů trefil i poslepu. Nerozloučí se. Už žádné loučení. Další zklamání by neunesl.

Otočí se až na konci parku, aby se podíval, jestli je Louis ještě na místě. Stojí tam a překvapeně se dívá na odcházejícího Matyáše. Najednou necítí nic. Myslel by si, že láska se projevuje bušením srdce, tendencí rozběhnout se a padnout druhému do náruče, ale on necítí nic. Dřív to tak bylo… Je to normální? Ještě před chvílí by se byl složil z toho setkání a najednou nic. Takže tohle bude definitivní konec? Deset let po něm touží… třeba jen na okamžik spatřit Louisovu tvář naživo, bez stínu fotografů a kamer. Teď má možnost a on od něj odchází. Nedávalo to smysl. Celý dnešní den nedával smysl. Možná se zítra probudí a zjistí, že to byl jen sen. Že si vysnil tuhle chvíli, aby mohl uzavřít jednu kapitolu svého života.

Zvedne paži a zamává na pozdrav než se jeho nohy opět rozejdou. Vydá se domů. Bude to takhle lepší.

Nastal čas otočit list a posunout se dál.

***

Nechápal sám sebe proč to udělal, ale nakonec zatlačil na svého agenta, aby mu sehnal jeden lístek na Louisův koncert. Chtěl ho vidět, jak hraje před vyprodanou arénou. A tak byl tady. Seděl na stoličce kousek od pódia a nechápal, jak se Markovi podařilo sehnat takové místo. Bylo přeci vyprodáno už měsíce dopředu.

Louis si ho všiml už v počátku koncertu. Bylo až s podivem, že v celém tom davu se jeho pohled upřel právě na Matyáše, který jen mlčky seděl a tleskal společně s ostatními. Bylo to famózní. Slyšet ho naživo po tolika letech. Přistihl se, že je šťastný za Louise. Dokázal to, co chtěl, i když se musel rozhodnout, kterou cestu zvolí.

"Pane, mohl byste po koncertu zůstat na místě? Louis by s vámi chtěl mluvit v zákulisí."

Matyáš sebou cukne, když se mu u boku objeví jeden muž z Louisovy osobní stráže. Chce s ním mluvit? Proč? Proč tady? No jistě, nedal mu v tom parku žádnou šanci, když tak náhle odešel. Zaregistruje zvědavé pohledy lidí kolem nich. Jako by byl Matyáš zajímavější než hrající Louis. Zatěká pohledem z Louise na muže, který trpělivě vyčkává odpověď. Váhavě přikývne. A stejně jako se muž objevil, tak taky zmizí. Matyáš se ponoří trochu hlouběji do židle, na které seděl. Upoutal víc pozornosti než by si přál. Ani trochu se mu to nelíbilo. Mezi přítomnými mohlo být spoustu lidí, kteří ho znali. A znali ho i po boku Louise.

Na zbytek koncertu už se nedokáže příliš soustředit. Dívá se až do konce na kroužek na svém prstu. Nikdy ho nesundal na nejnutnější dobu, pořád ho nosil. Dokonce i když musel jít na rentgen ruky, tak se dvakrát zeptal jestli ho musí doopravdy sundat. Jako dítě, kterému chtějí vzít plyšáka… teď mu to přišlo dětinské. Celou tu dobu čekal… čekal na Louise a nevšiml si, že ten oheň v něm pomalu vyhasíná. Stále tam ten plamínek byl, ale už to nebylo takové, jaké si pamatoval. Pamatoval si to vůbec dobře?

Vstane automaticky, když k němu přistoupí stejný muž, jako ho oslovil. Mlčky ho následuje. Kdysi Matyáš Louisovu osobní stráž znal. Znal je všechny jmény, věděl odkud pochází, ale tihle noví muži byli úplně z jiné kategorie.

"Louis už na vás čeká." Otočí se na něj s úsměvem a pustí ho do dosud zavřených dveří.

Matyáš nezapomene na slušné vychování a s tichým díky vejde. Louis si zrovna tře mokré vlasy ručníkem. Sotva si Matyáše všimne, jeho tvář ozdobí šťastný úsměv. "Přišel jsi."

"Přišel." přitaká Matyáš souhlasně.

"No… posadíš se?" Pokyne mu Louis rukou k pohovce, ale Matyáš zavrtěním hlavy odmítne.

"Nemá smysl něco vracet, Louisi… já… opravdu jsem na tebe celou dobu čekal, ale když tě teď vidím… změnil ses… já jsem se změnil… a už to není takové, jako když jsme se poznali. Nezlob se, ale tohle nejde. Jen mi to ubližuje. A já se před lety zařekl, že už nikoho nenechám, aby mi znovu ublížil." Je tak rozhodný, mluví bez zakoktání. "Chtěl jsem vidět, zda se ti splnilo to, co jsi chtěl. A zjistil jsem, že ano… je tady už jen otázka, jestli jsi tak doopravdy šťastný. Ale tahle otázka patří jen a jen tobě. A jen ty si na ní můžeš odpovědět pravdivě. Když jsi odešel, přál jsem si několik let, aby se rozrazily dveře a v nich si stál ty. Nestalo se tak… a teď už to nechci. Omlouvám se." Matyáš má pocit, jako by mu ze srdce spadl obrovský balvan. Jako když ze stromu sundáte lišejník a on zase rozkvete. Nedá Louisovi prostor na žádná slova. Nechce žádná slyšet. Možná mu křivdí, ale on opravdu celou dobu čekal a trpěl.

Ustoupí o pár kroků dozadu. Rukou se dotkne tmavého dřeva starožitného stolu. Než opustí místnost, zanechá na tmavém dřevě ležet svůj snubní prsten. Tohle byl definitivní konec za minulostí.