DI - Kapitola 16 2/2

Nebelvír opět přikývl.

"Takže… já půjdu. Snídaně za chvilku začne. Nechci přijít pozdě."

Proč se najednou Snapeova přítomnost stala tak těžká a stresující? Bylo to kvůli tomu, jak se k němu Snape poslední dobou choval? Bylo to kvůli tomu, že ho dva dny ignoroval? Nebo… možná kvůli tomu, co slyšel ve svém snu?


Polkl. Chtěl se ho zeptat na tolik věcí… Ale tohle nebylo ani to správné místo, ani správná doba. Možná by si mohli promluvit večer? Pokud ho Snape zase tak náhle nevyhodí…

Odvrátil se od muže prohlížejícího si ho pronikavým, zamyšleným pohledem a opustil kabinet. Pomalu se vlekl zpět do věže, aby se dal do pořádku předtím, než zamíří do Velké síně.

***

První hodinou po snídani byla obrana. Harry si jenom pro jistotu vzal lahvičku uklidňujícího lektvaru s sebou. Cítil se docela dobře, ale nevěděl, jestli se nervozita a strach najednou nevrátí například uprostřed vyučování. Neměl tušení, jak dlouho lektvar účinkuje.
"Dneska pro vás mám něco neobvyklého, děcka!" zvolala při vstupu do třídy zvesela Tonksová a zakopla o práh. Když opět získala rovnováhu a vrhla vražedný pohled na práh, že měl tu drzost a chtěl jí podrazit nohy, mávla hůlkou směrem k tabuli, na které se objevil nápis: Legilimens.
"Slyšel někdo z vás o tomto kouzlu?" zeptala se s povzbudivým úsměvem. Hermionina ruka vystřelila vzhůru.
"Ano, Hermiono? Chtěla jsem…" Tonksová zrudla, "… slečno Grangerová?"
"Legilimens je kouzlo k probourání se do něčí mysli a k přečtení vzpomínek této osoby.
"Skvěle. Deset bodů pro Nebelvír."
Hermiona zčervenala pýchou.
"Nemáte to v osnovách," prohlásila Tonksová, "takže se nemusíte dívat do učebnice, pane…" zaváhala. "Thomas," odpověděl Dean klidně. Všichni si již zvykli na to, že jejich učitelka stále zapomíná jejich jména. Dean zavřel učebnici a odložil ji stranou.
Harry se cítil trochu nepříjemně. Moc dobře věděl, co Nitrozpyt je a co dokáže. Stále měl v živé paměti ty ponižující hodiny se Snapem z loňska, kde se profesor proboural do jeho mysli a prohlížel si jeho vzpomínky. Dokonce i ty nejsoukromější. A i přes pokusy dostat ho z hlavy se Harry nedokázal ubránit.
Tonksová jim neřekla nic, co by Harry už nevěděl, ale ostatní jí naslouchali se zájmem. Pravděpodobně to považovali za mnohem zajímavější, než chytání nějakých ohnivých tvorů.
"Myslela jsem, že byste měli o tomto kouzlu vědět, zvlášť nyní, když jsme těsně před vypuknutím války," pokračovala Tonksová, viditelně potěšená a polichocená tím, že ji poprvé všichni poslouchají s takovou pozorností. "Ale to není vše. Existuje také druhé verze tohoto kouzla, téměř zapomenutá, ale nedávno znovuobjevená a úspěšně využívaná Vy-víte-kým a jeho následovníky. Je mnohem, mnohem silnější a nebezpečnější. Ve skutečnosti ministerstvo zvažuje, že ji přidá na seznam neprominutelných kleteb, protože její následky mohou být hrozné a nezvratné. A co víc, je téměř nemožné jí vzdorovat. Neexistuje žádná protikletba, jediné, co může kouzelníka uchránit, je síla vůle. Ta naneštěstí musí být doopravdy neobvyklá a pouze několik málo lidí jí disponuje."
Harry nastražil uši, to bylo něco nového. Učitelka mávla hůlkou směrem k tabuli, na které se objevila dvě slova: Legilimis Evocis.
"Slyšel o ní někdo?" zeptala se Tonksová. Třída byla zticha. Dokonce ani Hermionina nezvedla ruku.
"No, nepřekvapuje mě, že toto kouzlo nikdo nezná," pronesla Nimphadora vážně. "Jak jsem zmínila, bylo po staletí striktně zakázané a jeho existence byla pečlivě skrývána. Znovu užíváno začalo být teprve před nedávnem. Říká se mu detailní nebo také hloubkový nitrozpyt. Od normálního nitrozpytu se liší v několika důležitých detailech. Zaprvé, hloubkový nitrozpyt umožňuje nejen proniknutí do mysli oběti a čtení jejích vzpomínek, ale také myšlenek. Když se díváte na nějakou vzpomínku, slyšíte také, jaké myšlenky v tu chvíli běžely oběti hlavou. Je to jako plný vstup do něčí mysli, pohled na svět očima jiné osoby. Zadruhé - je třeba očního kontaktu. Navíc, na rozdíl od obvyklého nitrozpytu, nesledujete proud vzpomínek, smíchaných do sebe. Osoba, která toto kouzlo užije, najde vzpomínku, kterou chce a jakoby ji vytáhne na povrch. Může ji sledovat, jak dlouho chce, může si také vyvolat vzpomínky a myšlenky, které se s ní pojí. Například pokud by někdo chtěl vědět, co si o něm jiná osoba myslí, mohl by si vybrat všechny související body s danou vzpomínkou, sledovat je a naslouchat jim, jak dlouho by chtěl. To byl jen příklad, takže ne, že někoho napadne zkoušet to kouzlo na svého kamaráda! Víme, že toto kouzlo bylo nedávno znovuobjeveno Vy-víte-kým, který ho nyní často využívá, aby vytáhl zajímavé informace od svých vězňů. Je to mnohem rychlejší a jednodušší než Cruciatus, který byl využíván doposud.
Všichni studenti plní zděšení pozorně naslouchali. V Harryho hlavě začaly kroužit nevítané myšlenky a narušovat jeho klid. Tonksová si povzdechla a ještě vážněji pokračovala. "Ale to není na tomto kouzlu nejnebezpečnější. Kdybyste se o to pokusili vy, neuspějete. Ale zkušený a mocný nitrozpytec může manipulovat se sny a pohřbít vzpomínky oběti. Zatímco sny je teoreticky možné změnit, změna vzpomínky je naštěstí prakticky nemožná. Může být jenom odstraněna, podobně jako kouzlem, které velmi dobře znáte - Obliviate. Ale to není vše. Můžete uvěznit oběť v její nejhorší noční můře a přinutit ji prožívat ji stále dokola. Osoba uvězněná ve své mysli se stane chudákem prožívajícím znovu a znovu svou nejhorší noční můru. A nikdy se jí nezbaví. Když říkám noční můru, nepřeháním. Můžete vybrat ten nejděsivější sen oběti a uzavřít ji v něm navždy."
Harry cítil, jak bledne. Vybavil si krev zalévající jeho tělo a smích ozývající se mu v uších. Začala se mu točit hlava a žaludek se mu sevřel, jako by měl znovu zvracet.
"Promiňte," zvedl ruku s obavou, že se mu vrátí dřívější symptomy. "Mohu jít na toaletu?"
Tonksová se na něj podívala a trhla sebou. "Co se děje, Harry? Jsi bledý jako smrt!"
"Je mi špatně," odpověděl klidně, přestože se mu zatmívalo před očima.
"Samozřejmě, jdi. Možná by sis měl zajít na ošetřovnu."
"Ne, děkuji," odpověděl a zvedl se ze židle. Nohy se pod ním zatřásly. "Zvládnu to. Je to jen… slabý žaludek."
Hermiona s Ronem chtěli jít s ním, ale dokázal je zastavit. Když se dostal z učebny, vytáhl z kapsy třesoucí se rukou lahvičku s růžovým lektvarem a napil se. Úlevně si povzdechl a zamyslel se. V uších mu stále zněla slova Tonksové. Lapený v nejhorší noční můře… Co by se stalo, kdyby ho někdo uvěznil v tom strašlivém snu? Navždy. Jen při té myšlence se zachvěl. Byla to pravděpodobně nejhorší věc, která šla jiné osobě udělat. Nepřál by to ani největšímu nepříteli…
Cítil, jak mu ledová chapadla hrůzy svírají srdce. Hluboko skrytý strach, který ho již dlouho nahlodával, se začal vynořovat na povrch jeho oslabeného vědomí. Co když se mu tohle stane? Tonksová říkala, že Voldemort to kouzlo užívá… Věděl, že jejich střetnutí se blíží. Celý kouzelnický svět na něj spoléhal. Byla to jenom otázka času, kdy bude vhozen do víru boje, a kdy se setká tváří v tvář s nejnebezpečnějším kouzelníkem všech dob. Věděl, že nemá šanci dostat se z toho živý, ale jestli umře… alespoň ho vezme s sebou. Věštba jasně říkala, že ani jeden nemůže žít, zatímco druhý zůstává naživu. Znamená to, že musí oba zemřít?
Těžce si povzdechl a opřel se o zeď. Zavřel oči. Nechtěl si tu myšlenku připustit.
Nechtěl zemřít. Nebyl na to připravený. Celý kouzelnický svět nedokáže Voldemorta porazit, proč by to měl dělat on? Kvůli jizvě na čele? Ano, každý to od něj očekává. Až doposud tomuto boji podřizoval vše, ale teď je tak unavený. Siriusova smrt to jen zpečetila. Nikdy ho neporazí. Nemůže všechno zvládnout, je jenom chlapec. Jak může bojovat s někým, koho je nemožné zabít? Proč nemůže být normální teenager a žít jako všichni ostatní? Proč musí být toto břímě právě na jeho ramenou? Brumbál se ho před tím snažil chránit, ale poslední dobou vypadal, jako by sám potřeboval pomoc. Také to na něj doléhalo, a přesto byl jediným, koho se Voldemort bál. Jak mu může Harry čelit? Chtěl jenom… žít. Chtěl být se Severusem. Nemuset se strachovat kvůli válce, útokům nebo svému osudu. Chtěl být šťastný, ale jeho osud byl předurčen před dlouhou dobou… jenom kvůli tomu, že má jizvu na čele.
Povzdechl si, otevřel oči a zadíval se na strop. Po chvilce je opět zavřel.
Ale udělá to. Musí. Není jiné cesty. Je to jeho povinnost. Udělá to, protože to od něj všichni očekávají. Půjde do války, bude bojovat, přestože neví jak… A… možná umře.
Ale ještě ne.
Ne teď.
Vybavil se mu strohý, zakřivený, posměšný úsměv. Černé oči, které na něj toužebně zíraly. Harryho srdce naplnil klid.
Ještě ne…
***
Dveře se při doteku Harryho dlaně otevřely. Opatrně vešel do kabinetu, ale místnost byla prázdná. Předpokládal, že Snape na něj čeká v soukromých pokojích a pokračoval. Tentokrát se dveře samy neotevřely a on musel zaklepat. Když ho Snape vpustil dovnitř, Harry si uvědomil, že je tak nervózní, až neví, co říct. Bude na něj ten muž vždy takto působit?
Odkašlal si a tiše pronesl: "Já… přišel jsem si pro ten lektvar."
Snape na něj nevlídně pohlédl. Z výrazu jeho tváře bylo patrné, že se zřejmě na poslední chvíli zdržel zlomyslné poznámky.
"Počkejte," vyštěkl a odešel k jedné z polic. Po chvilce se vrátil a v ruce svíral malou lahvičku. "Dám vám ho, ale tentokrát nesmíte vypít více než jeden malý doušek před spaní. To už byste měl vědět."
Nebelvír kývl. Znal dávkování, učili se ho před nedávnem. Vzal si lahvičku a zamumlal poděkování. Snape na něj upřeně zíral, ale Harry se na něj nepodíval. Pořád si nebyl jistý, co by měl dělat. Tak moc si přál zůstat a mluvit s ním… ale jak měl vědět, jestli to Snape chce nebo ne? Možná o jeho přítomnost nestojí. A přímo se zeptat nemohl. Dával přednost nejistotě před odmítnutím. Bylo to méně bolestivé.
S povzdechem se otočil k odchodu, ale když se dotkl kliky, uslyšel za sebou tichý hlas mistra lektvarů: "Kam jdete, Pottere? Posaďte se."
Znělo to jako příkaz, takže Harry ruku zase stáhl a otočil se. Cítil úlevu. Snape chce, aby zůstal. Bylo to za dlouhou dobu první dobré znamení. Pomalu se vrátil k černému křeslu a posadil se kousek od zapáleného krbu. Severus se usadil do druhého křesla a chvíli jen pozoroval oheň. Jediný zvuk v místnosti bylo tiché praskání hořícího dřeva. Nakonec muž obrátil hlavu k Harrymu a tichým, neobvykle jemným hlasem se zeptal: "O čem byl ten sen, Pottere?"
Nebelvír se zachvěl, zbledl a vyděšeně na muže pohlédl. Zase viděl krev. V hlavě se mu ozývala slova: Tentokrát tě nikdo nezachrání, Pottere.
Byl to Severusův hlas. Chladný, necitelný, vzdálený. Neznámý.
Když Snape přimhouřil oči, Harry rychle uhnul pohledem a zahleděl se do ohně.
"Nechci o tom mluvit," prohlásil a jen s obtížemi ovládal třesoucí se hlas.
"Pottere…" začal muž, ale Harry ho rychle přerušil, zoufale se pokoušeje změnit předmět.
"Jaký jsi měl den, Severusi?" zeptal se a snažil se znít netečně. Snape zavřel ústa, na moment se zamyslel, jako by zvažoval, jestli má pokračovat v Harryho výslechu, ale zřejmě to vzdal, protože po odmlce odpověděl: "Úžasný. Díky mě Nebelvír konečně spadl ze třetí na čtvrtou pozici ve školním poháru."
Sarkasmus v jeho hlase byl téměř hmatatelný. Harry sebou trhl.
"Gratuluji," odpověděl bez zaváhání. "Myslel jsem, že díky vám jsme na čtvrtém místě již dlouho."
Snape zamrkal. Harry pochopil, co řekl a okamžitě uhnul pohledem, rozpačitý, ale také potěšený, že dokázal muže překvapit. V hlavě se mu vylíhla zvláštní myšlenka: Od té doby, co se paktuje se Snapem, se stává stále víc ironickým a pohotovým. Koneckonců, musí se nějak bránit mužovým útokům. Strach a vztek, které ho poslední dva dny doprovázely, začaly nyní mizet a on jim nebránil.
"Možná byste nám jednoho dne mohl dát alespoň bod. Zapsal byste se do historie školy. To byste nechtěl?" pokračoval a balancoval při tom na velmi roztřesené a nestabilní hraně, která se mohla každou chvíli zbortit a vzít ho s sebou do temných hlubin. "Neville by kvůli tomu možná měl infarkt. Konečně byste dosáhl toho, po čem celá ta léta toužíte." Kousl se do jazyka, až když viděl, jaký nebezpečně výhružný pohled po něm mistr lektvarů vrhá.
"Opatrně, Pottere. Nezapomeňte, s kým mluvíte," zavrčel a jeho oči probodávaly Harryho.
Harry se zahleděl do ohně a zrudl. Rozbouřené vlny se vyhladily a hrozba utonutí byla odsunuta.
"Omlouvám se," zamumlal. "To je protože poslední dobou…" zaváhal, těžce polkl a povzdechl. Už nechtěl chodit kolem horké kaše. Čas vyložit karty na stůl. "Proč se ke mně tak chováte?" zeptal se jednoduše a zahleděl se na Snapea. "Dva dny jsem čekal na odpověď, ale vy jste se rozhodl ignorovat mě. Proč?"
Snape stiskl rty a zamračil se. Vypadalo to, že uvažuje nad odpovědí. Nakonec, po zvážení každého slova, pronesl suchým, klidným hlasem: "Měl jsem své důvody, Pottere."
Očekával jinou odpověď!
"Vždycky máš svoje důvody!" utrhl se najednou Harry, jeho hlas frustrovaně opouštěl hrdlo. "A já to pořád nechápu! Nikdy nevím, co si mohu dovolit cítit. Nevím, jak zareaguješ. Ani nevím, jestli tě můžu obejmout, nebo jestli mě odstrčíš!" Hlas se mu zlomil. Kousl se do rtu a zahleděl se do ohně. Po chvíli k němu dolehl tichý, chladný hlas.
"Nebudeš to vědět… dokud to nezkusíš."
Harry se na něj podíval. Srdce mu v hrudi divoce bušilo a v uších mu zvonilo, ale význam těch slov si přesto našel cestu do jeho mysli. Byl překvapený závěrem, který si udělal. Snape právě… připustil, že chce, aby ho Harry objal?
Znělo to tak.
Harry se rozhodl. Zvedl se, došel k Severusovi a stále trochu nejistý se bokem posadil na jeho klín. Obtočil paže kolem mužova krku, přitulil se k jeho klíční kosti a ztěžka si povzdechl. Nebyl odstrčen, odstraněn ani proklet. Cítil, jak Snapeovo tělo ztuhlo. Slyšel jeho rychlé dýchání. Byl tak blízko… Když se k němu tiskl, jeho srdce se pomalu uklidnilo. Cítil se v bezpečí. Takové chvíle stály za boj.
"Nenávidím, když se ke mně tak chováš," zašeptal tiše, otíraje se obličejem o Severusův krk a vdechuje jeho hořkosladkou vůni, která byla nejintenzivnější právě po stranách mužova hrdla. Všechno, co dělal, bylo jednostranné, ale stačilo mu to. Alespoň prozatím.
Přisunul se ještě blíž a zašeptal: "Tak moc tě potřebuji."
Na chvíli se místností rozléhal jenom jejich dech. Nakonec bylo ticho přerušeno tichým hlasem mistra lektvarů: "Jak moc mě potřebujete, pane Pottere?"
Jako tráva potřebuje k růstu déšť. Jako země potřebuje k životu slunce. Jako člověk potřebuje k dýchání vzduch, jako dítě potřebuje matku. Jako svět potřebuje záchranu a Chlapce, který přežil, který byl jejich nadějí, symbolem víry.
"To si nedokážeš představit," odpověděl tiše. Sevřel rukama černý hábit a nechtěl ho už nikdy pustit. Proč vždy nemůže být všechno jako teď?
"Drž mě, prosím." Slova bez jeho vůle unikla z Harryho úst, tak náhle a potřebně.
Čekal, ale nic se nestalo. Žádná odpověď.
Nakonec se trochu oddálil a natáhl se pro Severusovy ruce ležící na opěrkách křesla. Vzal je a jemně si je obtočil kolem pasu. Zahleděl se do hlubokých, temných tunelů mužových očí a hledal… Nevěděl co, ale byl si jistý, že to rozpozná, až to uvidí. Na zlomek vteřiny se v nich něco zalesklo, ale nedokázal to zařadit. Zůstaly nečitelné a zavřené. Mužův obličej byl napjatý a rty stisknuté. Jako by se Severus za každou cenu pokoušel odstřihnout se; vzdálit se. Nedovolit Harrymu vidět hlouběji než ke zdi, která ho obklopovala - silná, vysoká a nepřístupná.
Chlapec pustil Severusovy ruce a zaryl mu prsty do černě oděných ramen. Jemně políbil muže na nahý krk. O chvíli později již líbal každý centimetr odhalené kůže, prolíbávaje si cestu k tomu extrémně citlivému místu. Jeho rty našly mužův ušní lalůček a začaly ho lízat a sát. Snapeovo tělo ztuhlo a hlava se zaklonila. Harry slyšel dlouhý nevázaný slastný sten. Cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Vklouzl jazykem do ucha a začal pečlivě prozkoumávat vnitřek. Později se přesunul do míst za uchem a střádavě líbal a olizoval slanou pokožku. Tělem mu začal projíždět známý proud, bzučící v jeho uších a zrychlující jeho tep. Líbal agresivněji, tvrději a hladověji. Chtěl ochutnat vše. Slyšel Severusovy steny a jeho prudký dech. Byl vzrušený a věděl, že Snape podle všeho také. Jeho rty si našly cestu na obličej. Líbal každý milimetr kůže. Mužovu bradu a tváře. Byl přemožený vášní, vzrušením a horkem. Byl asi tak centimetr od rtů, když mu najednou hlavou blesklo varovné světlo. Těžce dýchaje odtrhl své rty a zadíval se na Severusova pootevřená ústa. V hlavě jasně slyšel ostrý, ledový hlas: Nic takového jsem ti nedovolil, Pottere.
Vzpomínky se náhle vrátily a schladily jeho nadšení jako ledová sprcha. Mlha zastírající jeho oči zmizela a Harry viděl, že Snape na něj překvapeně pohlíží. Harry pocítil smutek, sklopil hlavu a uhnul pohledem, protože nechtěl, aby Severus viděl bolest v jeho očích. Všiml si, že Snapeovy ruce byly zpět na opěrkách - v nějakou chvíli je tam musel přesunout. Zřejmě ho nechtěl objímat. Jako by to bylo příliš těžké.
To nemůže udělat alespoň malé gesto?
Vzplála v něm jiskřička vzdoru. Jestli se Severus rozhodl být tvrdohlavý…
Harry se kousl do rtu a odvrátil se. Vzrušení vyprchalo, jako zchlazené ledovou zlostí.
"Je pozdě," prohlásil tiše. "Musím jít."
Byla to ubohá lež - bylo těsně po večeři. Sklouzl ze Severusova klína a podíval se na něj. Muž měl přivřené oči, stažené obočí a pevně sevřená ústa. V očích mu plál oheň, ale nebylo to vzrušení. Tohle byl žár zlosti a zklamání.
Harry těžce polkl a vyrazil ke dveřím. Když byl kousek od nich, zaslechl tiché zavrčení: "Pottere!"
Zastavil a ohlédl se. Severus vypadal zamyšleně, jako by chtěl něco říct, jako by bojoval sám se sebou. A pravděpodobně vyhrál, protože to vzdal, olízl si rty a zahleděl se do ohně.
"Přijď v pátek večer," řekl tichým, bezvýrazným hlasem.
"Pokusím se," odvětil Nebelvír a sledoval stín, který vrhal mužův obličej. Severus se na něj nepodíval, jenom přikývl. Harry položil ruku na kliku. "Dobrou noc, Severusi." To byla poslední slova k muži předtím, než otevřel dveře a prošel kanceláří ven na chodbu. Tam se konečně mohl zhluboka nadechnout.
Cítil se, jako by bojoval ve velmi tuhé a namáhavé bitvě. Byl unavený. Bojoval statečně, ale byl poražen. Nedostal to, co chtěl. Nic mu nezůstalo. Ale zároveň se cítil vítězně. Určoval pravidla, a když se jimi Snape neřídil, odešel a nechal ho tam samotného, vzrušeného a neuspokojeného. Nezlomil se, takže dokázal dát Severusovi lekci. A v pátek zjistí, jestli se z toho Snape poučil…
Usmál se pro sebe.
Nevyhodil ho. Rozhodl se sám odejít v tu pravou chvíli. Tentokrát si alespoň zachoval svou hrdost. Tentokrát… Tentokrát triumfoval.
Ale proč se přesto cítí tak… špatně?


* "Crawling" by Linkin Park

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Unwell - Kapitola 50

Čas nenávidět

Neobvyklé okolnosti