Kapitola 9
Závěrečná kapitola povídky Dědictví.
Setkání s rodiči studentů jí připadalo jako sen.
Victoria byla rozpolcená na dvě části. První viditelná část klidně a sebevědomě
odpovídala na otázky, přikyvovala, usmívala se, potřásala si rukama a pózovala
pro fotografie, zatímco ta druhá neviditelná seděla schoulená na podlaze,
kolébala se dopředu a dozadu a broukala si.
Sofie byla jediná, kdo si všiml, že se něco děje a ihned
po setkání odtáhla Victorii do domu. Jakmile byly samy, stala se opět jednou
osobou a se vzlykáním své tetě vše vypověděla a prohlásila, že už ho nikdy
neuvidí. Sofia ji nechala vymluvit, a pak jí připomněla, že žije ve
21. století a k tomu, aby někoho našla, potřebuje jenom přístup
k internetu.
Asistentka na Katedře klasiky na King’s College London ji
zřejmě považovala za jednu z psychofanynek profesora Lamba (Victoria,
která se mezitím trochu uklidnila, si udělala mentální poznámku, nadnést vztah
s jeho studentkami, až Williama najde), protože jí ledovým hlasem
oznámila, že ne, v tuto chvíli tam není, ne, nemohou s jen tak někým
sdílet osobní informace svých zaměstnanců, ale dobře, mohla by od ní převzít
zprávu a telefonní číslo.
Se zklamaným zasténáním zavěsila, ale okamžitě oživla a
plácla se do čela. O patnáct minut později už byla na půli cesty do
Cockermouthu. Za dalších dvacet minut už stála pod štítem s namalovaným
havranem a frustrovaně kopala do kočičích hlav. Podle zastupujícího managera
odjeli majitelé do Londýna navštívit matku paní Palmerston. Samozřejmě že jí
přátelský mladý muž nemohl dát její telefonní číslo.
Ať se děje, co se děje, rozhodla se nastoupit zpět do
auta a připoutala se. Neměla představu, co bude dělat v Londýně, ale pevně
se rozhodla, že to stojí za to, i kdyby musela strávit hodiny nebo dokonce dny
čekáním na něj – jenom potřebovala najít v kampusu tu správnou budovu.
Dřív nebo později se objeví. Orchidea, kterou posadila na sedačku spolujezdce,
aby jí dělala společnost, přikývla všemi třemi šlahouny.
Nejspíš nebylo nejchytřejší řídit pět hodin bez přestávky
po téměř bezesné noci. Nejspíš měla počkat a vložit se do soucitných rukou
asistentky katedry, ale zatímco by čekala, on… myslel by si, že si ho
nevybrala.
Se začátkem zpráv v sedm na Radio 4 zabočila na
Strand, dojela ke kampusu King’s College, vystoupila z auta pod zataženou
londýnskou oblohu s telefonem s otevřenými mapami v ruce. Bylo
zajímavé, že na ni pohled na známé budovy a světla vůbec nepůsobil.
Jiná, i když milejší, asistentka jí dala tu samou
odpověď. „Profesor se včera ani dnes neukázal a neřekl, kdy tu bude.“ Victoria
se dotáhla zpět ke svému autu a zastavila se s rukou na klice. Co teď?
„Victorie?“
Vypadalo to, že se její strážný anděl konečně uráčil
probudit a sestoupit k ní v podobě Emmy Portman. Jak na tu ženu mohla
zapomenout, když její jméno slyšela doslova včera? Emma k ní kráčela za klapání
podpatků, oblečená v elegantním švestkovém trenčkotu obepínajícím její štíhlé
tělo.
„Nečekala jsem, že tu na vás narazím.“
Victoria se opět v duchu nakopla a šťastně se
zazubila.
„Já vás tu taky nečekala! Ale jsem tak ráda, že jsem vás
tu potkala. Potřebuji pomoc. Zoufale.“
Viditelně šokovaná Emma vyslechla její koktavé vyprávění
událostí posledních několika týdnů. Victoria nezabíhala do detailů, ale pokud
mohla soudit podle Emminy reakce, už to byla chvilka, co ji její starý přítel
zasvětil do novinek svého osobního života, přestože ji viděl téměř pokaždé,
když přijel do Londýna. Poté jí dala Williamovo telefonní číslo a adresu domů.
Victoria jí nabídla, že ji odveze a Emma s radostí přijala, ale když
nakoukla otevřenými dveřmi spolujezdce, zarazila se.
„Vypadá to, že máš stejnou lásku k zahradničení jako
tvá babička.“
Victoria opatrně položila bedýnku na loketní opěrku mezi
ně, ale když Emma nastoupila do auta, zvedla ji a položila si ji na klín.
„Já moc ne. Ta je Williamova.“
„Dobře, je krásná,“ odvětila Emma omluvně, protože
nejspíš vycítila napětí v jejím hlase. „A co je tohle tady?“
Victoria pohlédla na bedýnku.
„Co?“
„Ta písmena. E.L. Musí být z Elizabethina skleníku. Ze
skleníku Williamovy matky,“ vysvětlila Emma a se zájmem si květinu prohlížela.
„Velmi zajímavé.“
„Co je zajímavé?“
„William už celé roky nevstoupil do skleníku. Vlastně se
všem květinám vyhýbal jako moru.“ V Emmině hlase zazníval smutek. „Myslela
jsem si, že je zvláštní, že ten náš šílenec posedlý čistotou má špínu pod
nehty… Takže nejdříve se rozhodne zahrabat se na celé léto na venkov, pak
najednou začne jezdit téměř každý druhý den do Londýna…“ Zvedla hlavu a
Victoria zahlédla ve zpětném zrcátku její úsměv. „Teď už to chápu.“
Dovezla Emmu k domu. Po miliónech díků za pomoc, po
slibu, že zůstanou v kontaktu a přátelském rozloučení si Victoria
hluboce vydechla a rozhodně klepla na tlačítko volat. Avšak čekalo ji další
zklamání, osoba, které se snažila dovolat, byla dočasně nedostupná. Ach, mohla
by člověka, který se ani neobtěžuje nastavit si hlasovou schránku, počastovat
slovem nebo dvěma. Právě zadávala do navigace jeho adresu, když začala
předpověď počasí.
Navigace byla zapomenuta. Victoria poslouchala varování o
bouři blížící se ke Cumbrii, o možných záplavách a sesuvech půdy
v Lake District, o zablokovaných silnicích a výpadcích proudu… Téměř
zavyla frustrací a pěstí udeřila do volantu. Opět vytočila Williamovo číslo,
aby si poslechla tu stejnou automatickou zprávu. A bylo to, bude muset kvůli
tomu nedorozumění trpět ještě chvilku dýl. Ona se musí vrátit do Melvicu –
čekaly tam na ni dvě osamělé ženy. Dobře, Penge se nejspíš svým obvyklým
okouzlujícím způsobem postará o Louise, ale Sofia… Victoria si možná roky
na svou tetičku nevzpomněla, ale v posledním měsíci se stala jejím
nejbližším živým příbuzným a nenechá ji čelit živlům samotnou.
Mokré silnice ještě více prodloužily už tak dlouhou
cestu. Alespoň jí ale adrenalin nedovolil usnout za volantem.
Melvic se topil ve tmě a nebylo to proto, že už bylo po
jedné ráno. Auto jí chcíplo půl míle od domu a Victoria spěchala známými
ulicemi, klouzala na udupaném bahně a používala při tom svůj telefon místo
baterky. U svého domu se nezastavila a pádila přímo k Sofii. Stará švestka
v Sofiině zahradě mávala zuřivě větvemi jako prehistorická mořská příšera
a vypadalo to, že rozdrtí stůl pod sebou. Na verandě jí pod nohama zakřupalo
sklo. Victoria zabušila pěstí na dveře. Sofia téměř okamžitě otevřela a
vpustila ji dovnitř. K Victoriině překvapení vypadala až překvapivě
klidně.
„Pojď, nestůj tam jen tak. Obleč se, půjdeme ke mně. Bude
to bezpečnější, je to výš.“
Sofia, stojící v chodbě ve své noční košili a
s hořící svíčkou v ruce, její rozrušené prosby odmítla. „Zlatíčko,
jestli mám dnes v noci zemřít, chci zemřít ve svém vlastním domě.“
Victoria stěží zadržovala slzy. Opouštěly ji zbytky sil.
„To neříkej! Už jsem pohřbila babičku, nemůžu ztratit i tebe!“
Téměř musela Sofii obléct sama. Pevně ji držela za ruku a
vyvedla ji ven, kde již zuřila bouře. Vichřice jim do tváří metala déšť a
tlačila je do hrudí, jako kdyby byla odhodlaná nenechat je projít. Cesta, která
obvykle trvala pomalým krokem deset minut, nyní vypadala nekonečně. Nový poryv
větru zaskočil Victorii nepřipravenou a srazil ji k zemi. Strhla sebou i
Sofii. Se zoufalým zavytím se s poslední vlnou adrenalinu vyškrábala na
nohy, ale vytáhnout Sofii bylo nad její síly. Vyváděná větrem z rovnováhy
se sehnula a chytila tetu za ramena. Proklínala při tom svou neprozíravost a
sbírala síly na další pokus.
„Báječné počasí na procházku!“
Victoria zamžourala, zvedla hlavu, kterou měla jak
z olova a viděla, že se k ní ze tmy přibližuje velká rozmazaná
bílá skvrna. Zvedla telefon, který jí jako zázrakem ještě nevyklouzl
z ruku, výš a strnule se usmála.
„Mám otázku.“ Silné ruce opatrně vytáhly Sofii na nohy.
„Jste vy dvě úplně šílený?!“
Vždy tu byl, když ho potřebovala.
***
Nepěkné nachlazení drželo Williama Lamba další tři dny
doma. Victoria, která nějakým zvláštním kouzlem nechytla ani rýmu, zamrkala a
šťastně se usmála pokaždé, když řekla „doma“ ať už nahlas nebo jen sama
pro sebe. Klepal se a nabalený ve svém tlustém svetru z hrubé vlny od rána
do večera smrkal, kašlal, proklínal anglické počasí a šílené Angličanky a
nedovolil jí políbit ho.
Když viděl ve zprávách reportáž o přírodní katastrofě
ženoucí se na Lake District, seděl právě ve svém bytě v Londýně a zvažoval
klady a zápory láhve skotské. Samozřejmě bez váhání porušil slib, který udělal
ve svém dopise na rozloučenou a odjel z Londýna. Victoria na něj měla půl
hodiny náskok, což on samozřejmě nemohl vědět.
„Doufám, že víš, že to nebylo jako při bouři Desmond, a
že bychom se bez tvé pomoci neutopily a nezahynuly?“
„O tom nepochybuji. Ale teď je teď a tohle bylo předtím.
Nikdo se neptal na jméno té bouře. Kdybych zůstal v Londýně, zbláznil bych
se. A představ si, jak jsem se cítil, když jsem se sem konečně dostal. Tvé auto
jsem našel opuštěné na kraji silnice, brána byla otevřená a ve větru řinčela,
dům byl temný a prázdný… Nechápu, že jsem byl natolik při smyslech, že jsem
dokázal přijít na to, kam jsi mohla jít.“
„Počkej, měl jsi auto. Proč jsi přiběhl pěšky?“
„Ach, pro lásku boží. Víte co, ma’am, počkejte, až
budete v mém věku…“
„Co se stane, až budu v tvém věku? Zamiluji se do
nějakého mladíka a ztratím hlavu?“
„To není vůbec královské trápit nemocnou osobu.“
„Viděl jsi, jak na mě dělá oči Archie? Za dvacet let nebo
tak budeme s Archiem jako ty a babička!“
„Kousni se raději do jazyka.“
„Ze všech věcí, které bych chtěla kousnout…“
„…Víš co, najednou se cítím mnohem líp. Dotkni se mě.“
„Williame! Sofie je v kuchyni.“
„Myslel jsem čela, ty malá drzá koketko. Na druhou
stranu…“
„Chyběj jsi mi.“
„Ma’am, byl to jen den a půl.“
„Celý den a půl!“
***
„…Hádej, co se stalo, ztratil jsem klíče. Když jsem
odešel, ty víš, ten den. Někde u Bassenthwaite. Zastavil jsem,
vystoupil z auta a šel se projít podél břehu jezera, abych se nadechl a
trochu se uklidnil. A nejspíš mi vypadly, když jsem vytahoval cigarety.“
„Cigarety?!“
„Prosím, ušetři mě přednášky. Jediný profesor jsem tu já.
Měl jsem jen dvě a pak už jsem se jich nedotkl, dobře? Každopádně jsem ztratil
klíče. Nevšiml jsem si toho, dokud jsem se nehnal po M1. Zpanikařil jsem jako
nějaký blbec a otočil to. Nemohl jsem je najít. Vypadá to, že vedení národního
parku si dává doopravdy záležet na tom, aby byly jejich rezervace čisté. A
myslel jsem si, dobře, tady to máš, to je znamení.
„Znamení?“
„Jo, už jsem neměl klíče, takže nebyl způsob, jak se
vrátit.“
„No, to je jeden způsob, jak na to nahlížet.“
„Díval jsem se na to i jinak. Jen ne právě v tu
chvíli. Nemám klíče, které mi dala Charlotte. Stránka je otočena. Nyní
potřebuji klíče, které mi dáš ty. Jen doufám, že jsem… dostatečně
dobrý.“
„Nemrhej čas tím, že budeš přemýšlet o tom, jaký by měl
být dobrý muž. Buď jím…“
„A to jsem si myslel, že je nemožné tě víc milovat.“
***
„Někteří by řekli, že jsem příliš mladá a nezkušená. Ale
znám svou povinnost a jsem přesvědčená, že jsem dostatečně silná…“
Slunné srpnové ráno se líně šířilo vzduchem, jako by
nikdy k žádné bouři nedošlo. A hodiny v hale odbíjely. A šála se
třepotala na prádelní šňůře jako azurová plachta. Magie, pomyslela si zabraná v zamyšleném
obdivování jeho prošedivělých vlasů a nastavující obličej teplému vánku. Byl
trochu zamyšlený, a když se tváří přitiskla na jeho záda a objala ho pažemi
kolem pasu – aby mu připomněla, že není smutný, že je jen klidný – zachvěl se,
ale usmál se a propletl prsty s jejími. A zbytek bude jen… život.
„…Uvědomuji si, kolik důvěry jste ve mě vložili. A tady
na tomto místě slibuji, že žádný z vás pro mě nikdy nebude jen jedním
z mnoha…“
Zhluboka se nadechla a pohledem vyhledala v davu
jeho oči. Naplňují ji hrdostí a její hlas se z pódia nese hlasitěji a
pevněji.
Ty jsi ztělesněná Brontëová, dokonalá vypravěčka pocitů.
OdpovědětVymazat