Kapitola 9

 Závěrečná kapitola povídky Dědictví.

Setkání s rodiči studentů jí připadalo jako sen. Victoria byla rozpolcená na dvě části. První viditelná část klidně a sebevědomě odpovídala na otázky, přikyvovala, usmívala se, potřásala si rukama a pózovala pro fotografie, zatímco ta druhá neviditelná seděla schoulená na podlaze, kolébala se dopředu a dozadu a broukala si.

Sofie byla jediná, kdo si všiml, že se něco děje a ihned po setkání odtáhla Victorii do domu. Jakmile byly samy, stala se opět jednou osobou a se vzlykáním své tetě vše vypověděla a prohlásila, že už ho nikdy neuvidí. Sofia ji nechala vymluvit, a pak jí připomněla, že žije ve 21. století a k tomu, aby někoho našla, potřebuje jenom přístup k internetu.

Asistentka na Katedře klasiky na King’s College London ji zřejmě považovala za jednu z psychofanynek profesora Lamba (Victoria, která se mezitím trochu uklidnila, si udělala mentální poznámku, nadnést vztah s jeho studentkami, až Williama najde), protože jí ledovým hlasem oznámila, že ne, v tuto chvíli tam není, ne, nemohou s jen tak někým sdílet osobní informace svých zaměstnanců, ale dobře, mohla by od ní převzít zprávu a telefonní číslo.

Se zklamaným zasténáním zavěsila, ale okamžitě oživla a plácla se do čela. O patnáct minut později už byla na půli cesty do Cockermouthu. Za dalších dvacet minut už stála pod štítem s namalovaným havranem a frustrovaně kopala do kočičích hlav. Podle zastupujícího managera odjeli majitelé do Londýna navštívit matku paní Palmerston. Samozřejmě že jí přátelský mladý muž nemohl dát její telefonní číslo.

Ať se děje, co se děje, rozhodla se nastoupit zpět do auta a připoutala se. Neměla představu, co bude dělat v Londýně, ale pevně se rozhodla, že to stojí za to, i kdyby musela strávit hodiny nebo dokonce dny čekáním na něj – jenom potřebovala najít v kampusu tu správnou budovu. Dřív nebo později se objeví. Orchidea, kterou posadila na sedačku spolujezdce, aby jí dělala společnost, přikývla všemi třemi šlahouny.

Nejspíš nebylo nejchytřejší řídit pět hodin bez přestávky po téměř bezesné noci. Nejspíš měla počkat a vložit se do soucitných rukou asistentky katedry, ale zatímco by čekala, on… myslel by si, že si ho nevybrala.

Se začátkem zpráv v sedm na Radio 4 zabočila na Strand, dojela ke kampusu King’s College, vystoupila z auta pod zataženou londýnskou oblohu s telefonem s otevřenými mapami v ruce. Bylo zajímavé, že na ni pohled na známé budovy a světla vůbec nepůsobil.

Jiná, i když milejší, asistentka jí dala tu samou odpověď. „Profesor se včera ani dnes neukázal a neřekl, kdy tu bude.“ Victoria se dotáhla zpět ke svému autu a zastavila se s rukou na klice. Co teď?

„Victorie?“

Vypadalo to, že se její strážný anděl konečně uráčil probudit a sestoupit k ní v podobě Emmy Portman. Jak na tu ženu mohla zapomenout, když její jméno slyšela doslova včera? Emma k ní kráčela za klapání podpatků, oblečená v elegantním švestkovém trenčkotu obepínajícím její štíhlé tělo.

„Nečekala jsem, že tu na vás narazím.“

Victoria se opět v duchu nakopla a šťastně se zazubila.

„Já vás tu taky nečekala! Ale jsem tak ráda, že jsem vás tu potkala. Potřebuji pomoc. Zoufale.“

Viditelně šokovaná Emma vyslechla její koktavé vyprávění událostí posledních několika týdnů. Victoria nezabíhala do detailů, ale pokud mohla soudit podle Emminy reakce, už to byla chvilka, co ji její starý přítel zasvětil do novinek svého osobního života, přestože ji viděl téměř pokaždé, když přijel do Londýna. Poté jí dala Williamovo telefonní číslo a adresu domů. Victoria jí nabídla, že ji odveze a Emma s radostí přijala, ale když nakoukla otevřenými dveřmi spolujezdce, zarazila se.

„Vypadá to, že máš stejnou lásku k zahradničení jako tvá babička.“

Victoria opatrně položila bedýnku na loketní opěrku mezi ně, ale když Emma nastoupila do auta, zvedla ji a položila si ji na klín.

„Já moc ne. Ta je Williamova.“

„Dobře, je krásná,“ odvětila Emma omluvně, protože nejspíš vycítila napětí v jejím hlase. „A co je tohle tady?“

Victoria pohlédla na bedýnku.

„Co?“

„Ta písmena. E.L. Musí být z Elizabethina skleníku. Ze skleníku Williamovy matky,“ vysvětlila Emma a se zájmem si květinu prohlížela. „Velmi zajímavé.“

„Co je zajímavé?“

„William už celé roky nevstoupil do skleníku. Vlastně se všem květinám vyhýbal jako moru.“ V Emmině hlase zazníval smutek. „Myslela jsem si, že je zvláštní, že ten náš šílenec posedlý čistotou má špínu pod nehty… Takže nejdříve se rozhodne zahrabat se na celé léto na venkov, pak najednou začne jezdit téměř každý druhý den do Londýna…“ Zvedla hlavu a Victoria zahlédla ve zpětném zrcátku její úsměv. „Teď už to chápu.“

Dovezla Emmu k domu. Po miliónech díků za pomoc, po slibu, že zůstanou v kontaktu a přátelském rozloučení si Victoria hluboce vydechla a rozhodně klepla na tlačítko volat. Avšak čekalo ji další zklamání, osoba, které se snažila dovolat, byla dočasně nedostupná. Ach, mohla by člověka, který se ani neobtěžuje nastavit si hlasovou schránku, počastovat slovem nebo dvěma. Právě zadávala do navigace jeho adresu, když začala předpověď počasí.

Navigace byla zapomenuta. Victoria poslouchala varování o bouři blížící se ke Cumbrii, o možných záplavách a sesuvech půdy v Lake District, o zablokovaných silnicích a výpadcích proudu… Téměř zavyla frustrací a pěstí udeřila do volantu. Opět vytočila Williamovo číslo, aby si poslechla tu stejnou automatickou zprávu. A bylo to, bude muset kvůli tomu nedorozumění trpět ještě chvilku dýl. Ona se musí vrátit do Melvicu – čekaly tam na ni dvě osamělé ženy. Dobře, Penge se nejspíš svým obvyklým okouzlujícím způsobem postará o Louise, ale Sofia… Victoria si možná roky na svou tetičku nevzpomněla, ale v posledním měsíci se stala jejím nejbližším živým příbuzným a nenechá ji čelit živlům samotnou.

Mokré silnice ještě více prodloužily už tak dlouhou cestu. Alespoň jí ale adrenalin nedovolil usnout za volantem.

Melvic se topil ve tmě a nebylo to proto, že už bylo po jedné ráno. Auto jí chcíplo půl míle od domu a Victoria spěchala známými ulicemi, klouzala na udupaném bahně a používala při tom svůj telefon místo baterky. U svého domu se nezastavila a pádila přímo k Sofii. Stará švestka v Sofiině zahradě mávala zuřivě větvemi jako prehistorická mořská příšera a vypadalo to, že rozdrtí stůl pod sebou. Na verandě jí pod nohama zakřupalo sklo. Victoria zabušila pěstí na dveře. Sofia téměř okamžitě otevřela a vpustila ji dovnitř. K Victoriině překvapení vypadala až překvapivě klidně.

„Pojď, nestůj tam jen tak. Obleč se, půjdeme ke mně. Bude to bezpečnější, je to výš.“

Sofia, stojící v chodbě ve své noční košili a s hořící svíčkou v ruce, její rozrušené prosby odmítla. „Zlatíčko, jestli mám dnes v noci zemřít, chci zemřít ve svém vlastním domě.“

Victoria stěží zadržovala slzy. Opouštěly ji zbytky sil. „To neříkej! Už jsem pohřbila babičku, nemůžu ztratit i tebe!“

Téměř musela Sofii obléct sama. Pevně ji držela za ruku a vyvedla ji ven, kde již zuřila bouře. Vichřice jim do tváří metala déšť a tlačila je do hrudí, jako kdyby byla odhodlaná nenechat je projít. Cesta, která obvykle trvala pomalým krokem deset minut, nyní vypadala nekonečně. Nový poryv větru zaskočil Victorii nepřipravenou a srazil ji k zemi. Strhla sebou i Sofii. Se zoufalým zavytím se s poslední vlnou adrenalinu vyškrábala na nohy, ale vytáhnout Sofii bylo nad její síly. Vyváděná větrem z rovnováhy se sehnula a chytila tetu za ramena. Proklínala při tom svou neprozíravost a sbírala síly na další pokus.

„Báječné počasí na procházku!“

Victoria zamžourala, zvedla hlavu, kterou měla jak z olova a viděla, že se k ní ze tmy přibližuje velká rozmazaná bílá skvrna. Zvedla telefon, který jí jako zázrakem ještě nevyklouzl z ruku, výš a strnule se usmála.

„Mám otázku.“ Silné ruce opatrně vytáhly Sofii na nohy. „Jste vy dvě úplně šílený?!“

Vždy tu byl, když ho potřebovala.

***

Nepěkné nachlazení drželo Williama Lamba další tři dny doma. Victoria, která nějakým zvláštním kouzlem nechytla ani rýmu, zamrkala a šťastně se usmála pokaždé, když řekla „doma“ ať už nahlas nebo jen sama pro sebe. Klepal se a nabalený ve svém tlustém svetru z hrubé vlny od rána do večera smrkal, kašlal, proklínal anglické počasí a šílené Angličanky a nedovolil jí políbit ho.

Když viděl ve zprávách reportáž o přírodní katastrofě ženoucí se na Lake District, seděl právě ve svém bytě v Londýně a zvažoval klady a zápory láhve skotské. Samozřejmě bez váhání porušil slib, který udělal ve svém dopise na rozloučenou a odjel z Londýna. Victoria na něj měla půl hodiny náskok, což on samozřejmě nemohl vědět.

„Doufám, že víš, že to nebylo jako při bouři Desmond, a že bychom se bez tvé pomoci neutopily a nezahynuly?“

„O tom nepochybuji. Ale teď je teď a tohle bylo předtím. Nikdo se neptal na jméno té bouře. Kdybych zůstal v Londýně, zbláznil bych se. A představ si, jak jsem se cítil, když jsem se sem konečně dostal. Tvé auto jsem našel opuštěné na kraji silnice, brána byla otevřená a ve větru řinčela, dům byl temný a prázdný… Nechápu, že jsem byl natolik při smyslech, že jsem dokázal přijít na to, kam jsi mohla jít.“

„Počkej, měl jsi auto. Proč jsi přiběhl pěšky?“

„Ach, pro lásku boží. Víte co, ma’am, počkejte, až budete v mém věku…“

„Co se stane, až budu v tvém věku? Zamiluji se do nějakého mladíka a ztratím hlavu?“

„To není vůbec královské trápit nemocnou osobu.“

„Viděl jsi, jak na mě dělá oči Archie? Za dvacet let nebo tak budeme s Archiem jako ty a babička!“

„Kousni se raději do jazyka.“

„Ze všech věcí, které bych chtěla kousnout…“

„…Víš co, najednou se cítím mnohem líp. Dotkni se mě.“

„Williame! Sofie je v kuchyni.“

„Myslel jsem čela, ty malá drzá koketko. Na druhou stranu…“

„Chyběj jsi mi.“

„Ma’am, byl to jen den a půl.“

„Celý den a půl!“

***

„…Hádej, co se stalo, ztratil jsem klíče. Když jsem odešel, ty víš, ten den. Někde u Bassenthwaite. Zastavil jsem, vystoupil z auta a šel se projít podél břehu jezera, abych se nadechl a trochu se uklidnil. A nejspíš mi vypadly, když jsem vytahoval cigarety.“

„Cigarety?!“

„Prosím, ušetři mě přednášky. Jediný profesor jsem tu já. Měl jsem jen dvě a pak už jsem se jich nedotkl, dobře? Každopádně jsem ztratil klíče. Nevšiml jsem si toho, dokud jsem se nehnal po M1. Zpanikařil jsem jako nějaký blbec a otočil to. Nemohl jsem je najít. Vypadá to, že vedení národního parku si dává doopravdy záležet na tom, aby byly jejich rezervace čisté. A myslel jsem si, dobře, tady to máš, to je znamení.

„Znamení?“

„Jo, už jsem neměl klíče, takže nebyl způsob, jak se vrátit.“

„No, to je jeden způsob, jak na to nahlížet.“

„Díval jsem se na to i jinak. Jen ne právě v tu chvíli. Nemám klíče, které mi dala Charlotte. Stránka je otočena. Nyní potřebuji klíče, které mi dáš ty. Jen doufám, že jsem… dostatečně dobrý.“

„Nemrhej čas tím, že budeš přemýšlet o tom, jaký by měl být dobrý muž. Buď jím…“

„A to jsem si myslel, že je nemožné tě víc milovat.“

***

„Někteří by řekli, že jsem příliš mladá a nezkušená. Ale znám svou povinnost a jsem přesvědčená, že jsem dostatečně silná…“

Slunné srpnové ráno se líně šířilo vzduchem, jako by nikdy k žádné bouři nedošlo. A hodiny v hale odbíjely. A šála se třepotala na prádelní šňůře jako azurová plachta. Magie, pomyslela si zabraná v zamyšleném obdivování jeho prošedivělých vlasů a nastavující obličej teplému vánku. Byl trochu zamyšlený, a když se tváří přitiskla na jeho záda a objala ho pažemi kolem pasu – aby mu připomněla, že není smutný, že je jen klidný – zachvěl se, ale usmál se a propletl prsty s jejími. A zbytek bude jen… život.

„…Uvědomuji si, kolik důvěry jste ve mě vložili. A tady na tomto místě slibuji, že žádný z vás pro mě nikdy nebude jen jedním z mnoha…“

Zhluboka se nadechla a pohledem vyhledala v davu jeho oči. Naplňují ji hrdostí a její hlas se z pódia nese hlasitěji a pevněji.