Unwell - Kapitola 50
"Jeden krok vpřed, dva kroky vzad"
(bez bety)
"Myslím, že nyní už ke mně doopravdy přilnul, což je dobře, je to tak?" řekl Harry.
Právě převyprávěl doktorce Brownové návštěvu Kouzelnické péče o rodinu. Severus už za sebou měl své vlastní sezení, které podle všeho bylo perfektně neproduktivní, soudě podle jemného zavrtění hlavou doktorky Brownové, když Harry s Teddym vstoupili do místnosti. Řekla Harrymu, že mu neprozradí, co během sezení probírali, ne jestli něco probírali.
Severus byl jako obvykle na zemi a soustředil se na tu zatracenou Rubikovu kostku. A důvod, proč to byla 'zatracená' Rubikova kostka? Teddy se neustále pokoušel sklouznout Harrymu z klína a dostat se na zem, aby si s ní mohl hrát.
"Proč si to myslíte?" Doktorka Brownová se shýbla a povytáhla si silonky…
"No," pokusil se to vysvětlit Harry. "Na základě toho, jak se poslední dobou chová. Všimla jste si, jak je přítulný?" Severus téměř plakal, když mu Harry oznámil svůj záměr nechat ho samotného v místnosti s doktorkou Brownovou. Prosil, žadonil, aby 'pán' zůstal. Odejít, byla v tu chvíli jedna z nejtěžších věcí, které Harry poslední dobou udělal.
"To není nezbytně dobře," prohlásila doktorka Brownová prakticky.
"Co?" Jak to že ne? Pokud Severus k Harrymu lnul jako k záchranné bóji, znamenalo to, že mu víc věřil. A čím více důvěry, tím míň nadskakování, když se dostal příliš blízko, tím míň pomočených postelí a menší risk a obavy. Harrymu to přišlo jako výhra. "Proč ne? Jak to?"
"Protože způsob jeho uvažování je oproti našemu zcela odlišný," odpověděla doktorka Brownová trpělivě. "Prožil si nepředstavitelné mučení a bolest, strašné zahrávání s myslí. Nevíme, proč je poslední dobou tak "přítulný", jak jsi to nazval, ale jednoduše to může být ze špatného důvodu. Možná si myslí, že jsi rád, když je na tobě zcela závislý, jako dítě, a hraje to. Možná si myslí, že se na něj zlobíš a pokouší se tě potěšit. Možná se pokouší vyhnout trestu tím, že ehm… ti leze do zadku? Jen protože byl strašně zneužíván, to neznamená, že přišel o tu chytrost a manipulativnost, kterými je, jak říkáš, proslavený."
To dávalo smysl - Harryho kolejní charakteristiky zahrnovaly statečnost. Dokonce, i když měl strach, vždy se do všeho vrhal po hlavě. A bez ohledu na to, kolikrát by se spálil, by to tak pokračovalo dál. Byl super loajální - neexistoval způsob, jak tu loajalitu z něj vymlátit.
Možná jsi až příliš loajální, pomyslel si a podíval se na svého nitroobranou zaměstnaného otroka. Všichni dospěli k názoru, že je lepší nechat Severuse na pokoji, spokojeného s mučením, než aby proti té kletbě bojoval. A kdyby byl Harry méně loajální, také by to asi udělal. Bylo by to pro ně všechny tak jednoduché - ale pro Severuse je lepší bojovat, než dál žít v utrpení.
"Dobře, a jak to zjistím?" odtrhl oči od Severuse a podíval se na doktorku Brownovou.
"Nejsem si jistá," prohlásila zamyšleně. "Musíš se ho pokusit přimět, aby se ti ještě trochu víc otevřel. Nemusí to být přímo hluboké rozhovory, protože kvůli tomu jsem tu já, ale spíš, co dělá, víš? Jediná slova, která teď prohodí, jsou odpovědi na otázky, je to tak?"
"Jo, více méně." Severus již několikrát zvládl základní konverzaci, ale tak základní, že se to sotva dalo počítat.
"Co třeba ho vzít do restaurace, najíst se někde venku? Je to na veřejnosti, takže se nemusí bát, že se ho pokoušíš zneužít a vždy je snazší se rozmluvit na dobrým jídlem." Zamračila se. "Ale v jeho případě bych vůbec nedoporučovala alkohol. Jeho mysl je již nyní tak křehká, že kdyby byla ovlivňována…"
"V žádném případě. Chci říct, souhlasím," prohlásil Harry spěšně. "Až přijde ten správný čas, budu zvažovat tak možná máslový ležák. To je doopravdy super slabý alkohol, který se dává i kouzelnickým dětem všech věků. Pokud je člověk kouzelník, nemůže se z něj opít, ani kdyby chtěl. Ale právě teď si nemyslím, že by bylo dobré dávat mu cokoliv jiného než vodu. A mléko - každý den dostává misku. Dělí se s Gik."
Přikývla, aniž by komentovala fakt, že člověk vylizuje mléko z misky s kotětem. Na Harryho a Severusově situaci bylo mnoho podivnějších věcí. "Možná bychom měli počkat, dokud…"
Harryho napadla velmi důležitá myšlenka. "Ach, ne. Počkat. Žádná večeře. Kouzelnické restaurace mají pravidla o vodění otroků. Některé to nedovolují a v některých musí otrok klečet na podlaze vedle svého pána. To mu nepomůže. Chci říct, že mu to nepomůže v tom, aby se se mnou bavil. V této pozici je to trochu obtížné, víte?"
"A mudlovská zařízení by vás dva s největší pravděpodobností odmítla obsloužit. Vaše chování by se velmi lišilo od normy, kterou očekávají," dodala doktorka Brownová. "Najdi místo, způsob, jakým ho oslovit, mimo váš domov, mimo dům Wesleyů…"
"Weasleyů," opravil ji Harry.
"Ano," přikývla. "V tomto prostředí existují pravidla a vzpomínky, které ho nutí chovat se tak, jak má pocit, že je jeho povinností. Ale mimo toto obvyklé prostředí by se mohl otevřít snadněji. Také se ho snaž povzbudit, aby se někomu otevřel. V tuto chvíli komukoli. Ale neříkej to přímo, nebo si to vyloží jako příkaz."
Jo, ale neudělej to a riskuješ, že si to vyloží jako něco zcela jiného.
"Stačilo by kotě?" zeptal se Harry, když ho ten nápad převálcoval jako stádo testrálů. "Severus má nyní kotě - je k tomu chudáčkovi doslova přilepený." Už doktorce Brownové krátce o Gik řekl, ale ne žádné detaily.
Gik byla překvapivě tolerantní kotě. Tolerovala, že ji Severus svírá dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu a překvapivě dobře snášela Teddyho ulepené ručky. Včera v noci Harry dokonce dovolil Gik spát na Severusově posteli a ráno vypadala dobře. Severus s ní byl až příliš opatrný, ale to se asi dalo předpokládat. Harry předpokládal, že bude v horším stavu - ačkoli to znělo hrozně, Harry věděl, jak je psychicky vyčerpávající, být neustále v Severusově přítomnosti.
"Kočka by byla úžasná," rozzářily se doktorce Brownové oči. "Zvířecí terapie je velmi účinná. Snáší ho ta kočka dobře?"
To by Severuse zabilo, kdyby tomu tak nebylo. "Ano, chci říct, že dosud ano."
"Perfektní. Ta kočka se může docela dobře stát klíček k jeho uzdravení." Přes obličej jí probleskla obava. "Mají lidé ve vaší kultuře nějaké speciální vztahy s kočkami? Například Egypťané je uctívali."
"Ehm, nic, o čem bych věděl," zakoktal Harry. Mohli by se o tom učit v Dějinách kouzel, kdyby Binns věnoval pozornost něčemu jinému, než každému detailu skřetích rebelií. "Většina z nich patří mezi magická zvířata - děti si je mohou brát do Bradavic."
"Dobře," přikývla. "Takže kočky nejsou žádným způsobem považovány za "vyšší" stvoření než on?"
"Téměř jistě ne, pokud to není moje kotě, nebo někoho jiného, třeba jednoho z mých přátel," vysvětlil Harry. "Ale myslím, že už mu docela došlo, že je to jeho kotě. Chci říct, jeho, jak jenom to jde."
"Dobře, takže bych to doporučila a samozřejmě kvalitní čas strávený mimo domov, abys dokázal, že ti může věřit." Podívala se na hodinky. "Je mi líto, že to musím ukončit, ale mám další schůzku."
"Ach, ano, ehm, samozřejmě," vykoktal Harry a zvedl se i s Teddym v náruči. "Pojď, Teddy - pojďme ven a stravme spolu nějaký kvalitní čas."
Příčná ulice byla mnohem prázdnější, než si ji Severus pamatoval. Ale na druhou stranu on obvykle chodil na Příčnou ulici v tom nejrušnějším období roku, aby vyzvedl školní zásoby a další podobné věci.
Proč ho jeho pánové - a obzvlášť tento - bezmyšlenkovitě nutili sklonit své nitrobranné štíty? Ta odpověď byla jednoduchá - pán patřil do Severusova minulého života. Vynášel na světlo Severusovy mysli vzpomínky, které jeho ostatní pánové ne.
Byla to výzva, ale Severus byl na výzvy zvyklý.
"Uhm," pán obešel skupiny ječících kněží, "chtěl bys do nějakého obchodu? Mohli bychom se zastavit v pekařství a popovídat si s tím hodným pekařem, který ti dal ten kapesník."
Proč by mělo záležet na tom, jestli Severus chce nějak jít? Nebyl, aby chtěl. Neexistoval, aby potřeboval.
"Nebo, ehm, víš, co třeba sovinec," ukázal pán. "Chci říct, nikdy nevíš, mohou mít koťata na prodej. Ne, že budeme mít nové kotě, ale mohl by ses chtít, však víš, podívat."
Proč by pána mělo zajímat, kam by Severus mohl chtít jít? Jeho prvním instinktem bylo předpokládat, že se jím pán pokouší manipulovat, přinutit ho jít, kam nechtěl. Ale to jednoduše nevypadalo jako něco, pro co by pán měl motivaci.
Pokud si nemyslí, že víš něco o něčem, a myslí si, že se ho pokoušíš od toho odradit. Ale pak, proč by se jednoduše nezeptal? Pán má mnoho rysů, ale schopnost manipulace mezi ně prostě nepatřila.
"Nebo co třeba knihkupectví?" řekl pán a otevřel dveře do Calvinova knihkupectví. "Přece máš rád knihy, nebo ne? A já si musím nějaké vyzvednout - zapojím se do programu pro bystrozory, víš, a ten trénink je doopravdy intenzivní."
Severus se zarazil a vsál si spodní ret do pusy.
Co má udělat? Nemůže vejít do obchodu, zatímco mu pán drží otevřené dveře. Nemůže. To bylo špatné. Nevhodné. Ostuda. Kdyby byl Severus v pánově domě, tak by to mohlo (nebo taky ne) být něco zcela jiného, ale byli na veřejnosti. Vrhlo by to na pána špatné světlo a Severus nemohl - neudělá to - připustit, aby se na pána kvůli němu špatně pohlíželo. Severusův pán byl moudrý, ale možná Severuse testuje, nebo…
"Ach, pravda," pán odstoupil od dveří a nechal je zavřít se. "Severusi, mohl bys pro mě prosím otevřít dveře?"
… nebo měl výpadek paměti.
Severus vykročil vpřed a otevřel dveře pro pána a pro pána Teddyho. Dál si sál dolní ret, i když pán již řekl 'děkuji ti, Severusi,' a vešel do obchodu.
Vevnitř byl Severus přivítán známou vůní - a tlakem na nitroobranné štíty, které se snažil ze všech sil udržet. Mnoho vůní a obrazů mu připomínalo různé události, různé lidi v jeho minulém životě, ale odmítal na ně myslet. Byl velmi špatným otrokem. Ne lepším, než běžný chovný otrok, ale byl nadaný v Nitrobraně. To věděl.
Vůně pergamenu. Inkoustu. Starých knih. Nových knih. Zatuchlina, vůně opáleného papíru, vůně doopravdy dobrého šálku čaje. Všechny vůně doopravdy excelentního knihkupectví.
Severus nečetl žádnou knihu od té doby, co mu pán a paní Westonovi dovolili paní předčítat romantické romány a při tom sedět v salóně u jejich nohou. Připadalo mu, jako by to bylo mnoho let, přestože vědět, že to nebyly roky, ale pouze měsíce.
Byly to časy, po kterých často toužil.
"Severusi, dýchej," připomenul mu pán tiše. "Nezapomeň dýchat."
Severus se nadechl.
Knihkupectví nebylo narvané lidmi, přesto tam nějací lidé byli. Někteří si prohlíželi fikci, někteří hledali knihy o magických tvorech (odtud jde bez pochyb ten pach spáleného papíru). A byl tam i prodavač doplňující knihy do polic výprodeje.
"Podívej se, na co chceš." Pán si přehodil Teddyho, který se kroutil, aby se dostal na zem, do druhé ruky. "Jestli chceš, vyber si pár knih, které by sis rád přečetl. Jdu se podívat po knihách o obraně, dobře?" Pán se kousl do rtu. "Seš si jistý, že budeš v pořádku? Jestli chceš, můžeš zůstat se mnou, nevadí mi to."
Pán se chystal jít podívat na knihy o obraně a neznělo to, jako by s sebou chtěl Severuse. Soudě podle toho, že nejprve navrhl, aby si šel Severus po svých, to znělo, jako by chtěl jít sám. Chtěl být chvilku sám, když chtěl, aby si Severus sedl a přečetl pár knih.
Avšak Severusovi se nechtělo opouštět místo po pánově boku. Pán mu doposud neublížil a Severus si byl tak jistý, jak jen to majitelovým chováním šlo, že pán by nedovolil, aby mu někdo jiný ublížil, s výjimkou možná pána Rona Weasleyho a paní Grangerové. Když byl sám, nikdo mu takové bezpečí negarantoval.
"Ano, pane." Severus skrčil nahé palce na podlaze pokryté kobercem. "Chtěl byste, abych vzal pána Teddyho, pane, abyste se mohl v klidu podívat, nebo…"
"Co?" zamrkal pán "Sakra prá… ne, Severusi. Mám ho, nedělej si s tím starosti."
Nedělej si s tím starosti. To byl bez pochyb nejčastější příkaz, který Severus od svého současného pána dostával. Snažil se, ale věděl líp, než kterýkoli jiný otrok, že snažit se prostě nestačí.
"Ano, pane." Severus se uklonil, krátce si klekl na podlahu, a pak se zvedl a nechal svého pána o samotě.
Poradil sis s tím dobře, pogratuloval si. Věděl, že nedosahuje kvalit jiných otroků, ale přinejmenším se za něj jeho pán nemusí na veřejnosti stydět.
Harry cítil, jak při Severusově úkloně rudne. Měl sotva odvahu se přiblížit k prodavači, aby se zeptal, kde najde knihy o obraně. Severus občas dělal takový tyátr. Harry často nebyl uveden do rozpaků Severusem, ale jeho chováním, které bylo občas až za hranou. Možná by tyto rozpaky cítil každý, nebo možná to jej jen součást dospívání, kterým podle doktorky Brownové potřeboval projít.
"Severusi?"
Severus cítil, jak nadskočil, když mu pán došel za záda a oslovil ho. Byl tak ponořený do knihy, kterou četl, že ho neslyšel přijít.
Klekl si na podlahu a zamumlal pozdrav.
"Co tu máš?" všiml si pán knihy, kterou Severus svíral v ruce, když se zvedal. "Francouzština pro pokročilé kouzelníky. Super! Nevěděl jsem, že mluvíš francouzsky! Nebo, víš, že jsi připravený na pokročilou francouzštinu."
Severus byl vlastněn pány - pánem a paní - kteří často mluvili francouzsky, protože to byla rodná řeč paní. Mluvili tak u jídelního stolu, když nechtěli, aby jim Severus rozuměl, nebo když se hádali. Často, každý večer jí mluvili doslova nad Severusovou hlavou v salóně.
Severus byl vlastněn pány, kteří mluvili francouzsky, a zpočátku téměř ničemu nerozuměl. Dokázal něco chytit, ale ne vše, co by měl vědět. A pokud tomu pro příště dokáže zabránit, už nikdy se nedostane do situace, kdy bude tak nevědomý.
"Francouzština je dobrý jazyk," přikývl pán a právě včas zabránil pánovi Teddymu, aby převrhl sloupec knih. "Je ta kniha dobrá? Chceš ji? Můžeš ji mít - nebo, však víš, mohu ji mít, ale ty si v ní můžeš číst kdykoliv budeš chtít. Dokonce ji můžeš mít ve svém pokoji, pokud ji chceš."
Kdyby si Severus mohl vzít domů knihu, byl by na vrcholu blaha. Avšak říci to pánovi, to by nebylo správné, že? Nebylo by to to samé, jako kdyby o ni přímo požádal, protože to navrhl pán, ale myslel to vážně? Určitě ne. Ale proč by se pak ptal?
"Co si myslíte?" zeptal se Severus opatrně. Samozřejmě, že pán odpoví 'nemyslím si, že je to dobrý nápad', jako to tak často dělal, když se Severus nabídl, že něco udělá. Bylo pro něj lepší něco navrhnout a říci ne, nebo…
"Myslím, že pokud ji chceš, můžeš ji mít. Ale jenom pokud ji chceš. Nejsi povinný se učit francouzsky, Severusi. To vůbec. Ale jestli se chceš učit, pak bychom ji měli koupit." Pán zavrtěl hlavou. "Dává, to smysl? Ne! Teddy! Ne!" Pán opět zvedl dítě do náruče.
Ano. Pán říkal, že by tu knihu koupil, kdyby ji Severus chtěl, a podle toho, jak to říkal, to tak také bylo. Žádné háčky.
Ale nikdy to nebylo bez nitek, nebo ano? Vždy byla nějaká návnada. Proč by něčí pán nabízel, že utratí více peněz za svého otroka, než musí? Pokud neexistuje nějaký důvod, proč pán chce, aby se Severus naučil francouzsky, nebo aby se tou knihou zaměstnal. Prostě neexistoval důvod, proč by měl pán tu knihu kupovat. Nebylo to logické. Koneckonců panu Westonovi na Severusovi záleželo a nikdy mu nic navíc nekoupil, s výjimkou jedné sady oblečení.
Nemáš na výběr. Nabídl ti to. Bylo by neuctivé - hrubé - odmítnout. A co horšího by se mohlo stát? Pán už mu stejně mohl udělat, cokoliv chtěl. Jediné, na co by ji mohl použít, by mohlo být později nějaké psychologické mučení.
Severusův otec ho naučil mnohému, naučil ho nedopřát si víc než dva drinky za jeden večer. Naučil ho nikdy…
Nitrobranné štíty se opět zvedly.
Severus se během svého života naučil nepřijímat nabídky, dokud nevěděl, co všechno je s nimi spojené. Se vztyčenými nitrobrannými štíty si nedokázal vzpomenout, kde to slyšel, nebo důležitost, jakou to mělo, ale význam byl jasný. Nepřijímat nabídky nebo věci, které by mohly být použity proti tobě.
Jako obvykle měl Severus v tomto ohledu málo - jestli vůbec - na výběr. Ale nyní mu jeho pán zcela jistě dával možnost výběru, což bylo něco, co měl jen zřídkakdy. Severus nesnášel rozhodování - musel se rozhodovat jen málokdy, takže když musel, bylo to strašně frustrující. A děsivé.
P-p-pane?" zakoktal se, protože se pokoušel pečlivě si sesumírovat svá slova v hlavě, než je vysloví.
Pán se k němu naklonil, ale Merlin-dík se Severuse nedotknul. "Ano?"
"Jsem zmatený." To nevyšlo podle plánu.
"Severusi, za chvíli se tě dotknu." Pán vzal, velice jemně, Severusovu bradu do své volné roky a naklonil Severusovu hlavu tak, že se Severus díval dolů v tom správném úhlu, přímo na pána. "Chceš si zlepšit francouzštinu? Na tom proč, nezáleží - chceš se zlepšit ve francouzštině?"
Ano. Bylo to pro něj velmi důležité. Chtěl, protože…
Na tom proč, nezáleží.
"Ano, pane," připustil.
Pán Severuse pustil. "Dobře. Vyber si pár knih. Tuto, jestli se ti líbí, a další, jestli chceš. Za chvilku se potkáme u pokladny, ano?"
Dvě knihy? Pán chtěl koupit dvě knihy, které mu k ničemu nebyly, aby je Severus mohl číst, a aby mohl studovat?
Když ho pán opustil, Severus se podíval zpět na polici. Líbil se mu obsah Francouzštiny pro pokročilé kouzelníky. Bylo to dobře vysvětlené, a výslovnost byla napsána, místo, aby byla vyslovována po doteku hůlky. To bylo pro Severuse důležité, protože jedna z věcí, které mu tento pán nedal, byla jeho hůlka. Nebo vůbec jakákoli hůlka.
Ale potřebuje doopravdy další francouzskou knihu? Francouzština byla na latině založený jazyk, takže se Severus učil slovíčka velmi rychle. A Francouzština pro pokročilé kouzelníky byla docela velká kniha. A stále existovalo riziko příliš dobrého. Měl neskutečné štěstí, že mu bylo dovoleno 'vzít' si tu knihu. Nemá smysl pokoušet štěstí, když…
"Hej! Severusi!" Pán přišel se dvěma knihami v ruce. "Našel jsem tyto na polici s výprodejem. Nevím, jestli by tě vůbec zajímaly, ale…"
Jedna z nich byla kniha španělských sloves. Druhá byla Němčina pro pokročilé kouzelníky. Němčina, ze všech jazyků právě němčina.
Severus sklonil hlavu mezi nohy a zaťal zuby, protože intenzivní bolest pokračovala. Nekřičel - nemohl. Nevěděl, jestli je v blízkosti někdo, kdo ho nevlastnil - nechtěl by zostudit své nové pány tím, že by svým křikem upozornil ostatní, že pánův nový otrok je již trestán.
Zkroutil palce na nohou a ještě pevněji si objal kolena. S krku mu unikl vzlyk, ale těžce polkl a opět zaťal zuby. Slzy mu tekly z očí, stékaly po tvářích a skapávaly na nahá kolena.
Vypadalo to, že vzlyk jeho nového pána ještě více rozzuřil. Tyč nebo prut, které používal k bití Severuse, začaly dopadat tvrději. Častěji. Jedna obzvláště silná rána dopadla na jeho rameno. Něco se zlomilo.
Severus zařval.
"Stirb! Stirb! Stirb, Sklave! Stirb endlich!" křičel Severusův pán a dále ho mlátil.
Američan - také otrok - vzal Severuse k jeho novému pánovi, který vypadal jako vetchý stařík. Ale vetchý nebyl. Vzal Severuse do temného sklepa a začal ho bít, řvát na něj, aby něco udělal nebo řekl… a Severus netušil, co.
A tak mučení pokračovalo.
"Seve? Severusi, jsi v pořádku?" Pánův hlas přivedl Severuse zpět do přítomnosti. "Co se stalo? Co jsem řekl? Na co jsi kvůli tomu myslel? Přestaň se kousat do rtu."
Severus si ani neuvědomoval, že si kouše ret. Přestal a jazykem přejel po známé hořké železité chuti krve.
"Ah…" Severus si nebyl jistý, jak má na tu otázku odpovědět. Měl pocit, jako by bylo najednou v knihkupectví mnohem chladněji, takže si kolem sebe ovinul ruce. "Ach… byla to ta německá učebnice, pane. Není to vaše chyba, pane. Prosím - nikdy to není pánova chyba. Jednoduše… rozrušený…" Severus se opět podíval na tu knihu. Obal byl v barvě lesní zeleně a název byl vyveden zlatým zdobným písmem. Byla tlustší než ta francouzská, avšak ne o moc. Ta informace, která ležela v těchto stránkách, ta informace, která mu mohla pomoci potěšit své německé pány - Monstrum a pána Müllera - mnohem lépe. Byla naplněna informacemi, které mohly Severusovi ušetřit mnoho bolesti. Byly to informace, které by ho mohly zachránit a udělat z něj v budoucnu lepšího otroka.
Byly to informace, které zoufale potřeboval.
"Rozrušilo tě to. Opět. Vidím to," řekl pán. "Dobře, super. Koupíme tu francouzštinu a němčinu. To by ti mělo vydržet navždy." Pán podal německou knihu Severusovi, zvedl pána Teddyho a zamířil ke kase.
Pán chtěl koupit obě knihy? Ale určitě ne, aby je mohl Severus ve svém volnu studovat… uvažoval nad možnostmi, zatímco následoval pána ke kase.
"Tyto jsou pro tebe," řekl pán, vzal si obě knihy od Severuse a položil je na pult. "Můžeš si v nich číst, jak budeš chtít. Slibuji - žádné háčky."
Žádné… háčky? Vůbec? Žádné? Jak pán věděl, na co Severus myslí? Jak to pán věděl, když měl Severus štíty tak vysoko, že dokonce ani nejmocnější kouzelník v Británii jimi nemohl proniknout?
(Nenapadlo ho, že jeho pán je ve skutečnosti jeden z nejmocnějších kouzelníků na světě.)
"Děkuji, pane." Severus měl pohled sklopený k podlaze… "Jste dobrý a hodný pán, pane."
"Uhm, potřebuji tyto dvě knihy - němčina byla zlevněná o galleon - a také tyto dvě knihy," řekl pán pokladnímu.
"Dobře," řekl mladý pokladní, ne starší než dvacetiletý. "Takže kupujete svému otroku jazykové učebnice? K čemu?" Použil hůlku, aby vše sečetl. "Jednoho dne budu známý autor, budu mít velké sídlo a mraky otroků. Učím se, co můžu, když mám šanci."
Proč by někdo chtěl mraky otroků? Tři nebo čtyři jistě v pohodě zvládnou všechnu práci, dokonce i ve velkém sídle. A to počítaje i jednoho používaného jenom pro potěšení.
"Ach." Severus koutkem oka viděl, že se na něj pán dívá. "Ehm, Severus se jen chce učit - nebo oprášit nebo to je jedno - jazykům. Není to tak, že bych na něm vydělával."
"Mohl by pro vás překládat pro ostatní lidi." Pokladní položil knihy do tašky. "Nebo ho pronajímat lidem, kteří těmito jazyky mluví. Bude to 11,42."
Pán vytáhl malý váček s mincemi. "Wow… jste opravdový… ehm, podnikatel." Začal počítat mince. "Ale ne, Severus již byl vlastněn Němci - velmi příjemní lidé, kteří ho vlastnili, ale má špatné vzpomínky. Mám pocit, že pronajímat ho Němcům by znovu oživilo ty nepříjemné vzpomínky." Pán předal peníze pokladnímu. "A Němci mají své vlastní otroky. Nepotřebují Severuse."
Ale on o tom zřejmě přemýšlel. Severus měl pocit, jako by se mu propadl žaludek až do kalhot. Hrozný pocit.
"Samozřejmě, Harry - byl to jen návrh. Hej, otroku - podívej se na mě," přikázal pokladní.
Severus poslušně zvedl hlavu a podíval se na mladého muže. Měl yorkšírský přízvuk, krátké hnědé vlasy a mnoho jizev od akné. Jeho pohled byl tvrdý, když se na Severuse podíval.
"Pamatuješ si na mě?" zeptal se neutrálním hlasem.
Severus si nedokázal vybavit, že by toho pokladního kdy viděl. Severusovi připadal jako většina lidí - hodný respektu, ale jeho obličej nebyl výrazný a během několika hodin by ho zapomněl.
"Ne, pane." Severus sklopil pohled. "O-omlouvám se, pane. Po…"
"Podívej se na mě!" dožadoval se.
Severus nadskočil a zvedl k muži oči. Prudce s sebou trhl, když se pán dotkl jeho ruky, až se zhroutil na zem knihkupectví na nedůstojnou hromádku. Jeho obličej žhnul hanbou.
"To stačí!" řekl pán prodavači. "Už ani slovo! Pojď sem, Severusi - odcházíme."
Severus se třásl tak, že měl problém stát pevně na nohou. A těžká papírová taška s knihami mu v tom moc nepomáhala.
"Zmrzačil jsi mou sestru!" ječel za nimi pokladní. "Snape! Přikázal jsi, aby ji připravili o nohy. Zničil jsi jí život!"
"Drž hubu!" Pán se otočil s hůlkou namířenou na pokladního. "Drž hubu!"
Severus zíral na konec hůlky. Byla namířená na pokladního, Severus to věděl, ale bylo to nebezpečně blízko k tomu, aby byla namířena na něj. A pán ho bránil proti Severusovým minulým přestupkům. Severus se cítil zahanbeně. Nezasloužil si ta obrovská privilegia, která mu poskytoval jeho pán - hlavou mu začaly probleskovat nápady, jakým způsobem by ho mohl pán potrestat.
Taška s knihami mu vypadla z rukou krátce předtím, než mu kolena vypověděla službu a on se opět zřítil na podlahu. V kolenou mu nepříjemně zapraskalo, když šel k zemi.
Pánova hůlka stále mířila na pokladního. Všichni v obchodě zírali - dokonce i pán Teddy, ač byl velmi mladý, jako by rozuměl závažnosti situace.
"Je mi líto, že tvá sestra musela projít tím, čím prošla." Pánův hlase se třásl. "Omlouvám se, že situace byla tak zlá, že měl Severus pocit, že je to to, co musí udělat. Být ředitelem Bradavic v tom roce byla pravděpodobně jedna z nejtěžších a nejděsivějších věcí, které musel udělat. A udělal to nejlepší, co mohl - kterýkoli jiný chlap, kterého by Voldemort mohl postavit do čela - a byl za tím on - by ji nejspíš zabil."
Severus připravil mladou dívku o nohy? Proč by to dělal? Přišel o tolik tělesných částí a měl je opět připojené, že by to nikdy jiné osobě neudělal.
"On…" pokladní se natáhl pro svou hůlku, ale pán ho rychle odzbrojil.
"Omlouvám, že jsem nezměnil věci rychleji. Omlouvám se, že Voldemort udělal všechny ty hrozné věci. A omlouvám se, že Severus udělal takové špatné věci, ale věřte mi, už za to byl dostatečně potrestaný. Nejspíš desetkrát. A jestli si myslíte, že je to vaše zodpovědnost, rozhodovat o jeho trestu - o mém otrokovi - jste nejen tak špatný jako on, ale také se pěkně mýlíte."
Pán si klekl k Severusovi. Žena s kočárkem se přiblížila k Teddymu, aby na něj pro pána dohlídla.
"Hej, to je v pořádku. Jsi v pořádku," uklidňoval ho pán tiše. "Nikdo ti neublíží."
(právě teď)
"Pojď - pojďme domů. Přečteme si naše knihy a vypijeme si čaj nebo něco. Vsadím se, že už jsi připravený na čaj. A udělám ti nějaký z těch uvolňujících a podporujících spánek, takže se dobře vyspíš. Všichni si můžeme jít na chvilku lehnout - já, ty a Teddy. Chci říct, že každý z nás samozřejmě v jiné místnosti. Doopravdy dlouhý uvolňující spánek. Co myslíš?"
Když to teď pán zmínil, Severus se cítil neobvykle unavený. A v tuto chvíli, pokud by mu byl dovolený dlouhý spánek, mohl by spát až do dalšího rána. To by znamenalo, že by přišel o jídlo, které Severus neměl garantované, ale také by to znamenalo, že by přišel o koupel, která garantovaná byla. Byl to více než dobrý obchod.
Kousek dolů po ulici prodávají čaje od Celestie Ann," informoval je jeden z okolostojících. "Její heřmánkový dělá zázraky."
Severus již zapomněl, jak čaj chutná. Nevzpomínal si, kdy ho naposledy pil nebo jak mu chutnal. Nebo jestli mu vůbec chutnal.
"Co se tu k čertu děje?" Severus se vyděsil, když se objevil muž oblečený v khaki uniformě se zmateným výrazem. Měl na sobě hnědou zástěru se slovy Calvinovo knihkupectví. "Co se tu děje? Ach, Bože - Harry Potter. V mém knihkupectví."
Způsobil jsi scénu. Uvedl jsi svého pána tímto výstupem do rozpaků. Není divu, že tě uplácí - chce se odsud rychle dostat, aby tě mohl za tvé chování potrestat.
Zvedl se na nohy a koberec ho do nich pálil jako by ho už nějakou dobu nepálily a zase začaly - zvláštní, že si toho nevšiml. Tělo se mu tak třáslo, když se sehnul, aby sesbíral rozsypané knihy, že se musel jednou rukou přidržet pultu, aby nespadl.
Pán se pokusil Severusovi pomoci tím, že mu položil ruce na paže, aby ho přidržel.
Severus při tom nečekaném dotek téměř upustil knihy zpět na podlahu, ale nějak to zvládl. Avšak vzápětí ucítil, jak mu nohy a hábit smáčí lepkavá teplá tekutina a s hanbou si uvědomil, že se pomočil - a také koberec knihkupectví.
"Pojďme domů za Gik," řekl pán a vzal si ze Severusových rukou, které jako by byly neobvykle ztuhlé a slabé, knihy. "Zkus… to je jedno. Pojďme za Gik."
Gik. Hlavou mu probleskly obrazy kotěte, které si Severus dovolil milovat. Černobílé kotě, které se vždy hřálo v jeho pozornosti, když ho měl Severus na klíně, v posteli, kde Severus spal, na zemi, kde trávil své dny. Kotě, které s ním často sdílelo misku s vodou, což jeho pána rozčilovalo. Kotě, které se stočilo vedle Severuse a naslouchalo jeho šepotu, dokud oba neusnuli. Kotě, které nikdy neprozradilo, co mu Severus šeptal, které vždy drželo Severusova tajemství, které Severusovi rozumělo. Do určité míry. Severusův přítel. Jeho jediný přítel.
Severus ji najednou toužil vidět víc, než kdy jindy.
"Co se děje?" zeptal se muž v uniformě a majitel obchodu.
"Váš pokladní je hovado," řekl pán, vzal si od jedné z matek pána Teddyho a tiše jim poděkoval. Severuse oslepil záblesk světla, jak nějaký muž pořídil fotografii. "A dokud tu bude pracovat, Severus a já sem již nepřijdeme."
Severus následoval pána ze dveří, že umře studem.
Musí to být strašné mít takového otroka, pomyslel si Severus a se zoufalstvím pohlédl na temné mraky, než pohled opět sklopil k zemi. Bylo by lepší, kdybych už nikdy neopustil pánův dům, byl bych tam jen s Gik a nikdy bych nevystrčil nos, abych ho opět neponížil.
Protože pokaždé, když šel pán ven a byl ponížen, Severus byl po jeho boku.
Vždy…
Harry nebyl rudý studem, ale vztekem. Spěchal, aby Severuse dostal z ulic domů, než začne pršet (což by zcela jistě vyvolalo záchvat způsobený hrůzou z vody). Byl vzteklý ze dvou důvodů.
Zaprvé, protože někteří lidé mají pocit, že je v pořádku chovat se k ostatním jako k někomu podřadnému, dokonce i když ten někdo není v pořádku, nemá to v hlavě v pořádku. Byl rozdíl mezi tím být na někoho doopravdy naštvaný a ukázat to a být na někoho doopravdy naštvaný a uvědomit si, že tím, že to dá najevo, způsobí mnohem víc škod.
Zadruhé, měl pocit, že udělal krok vpřed. Severus si vybral knihy a souhlasil, že si je vezme, aniž by měl záchvat paniky nebo aniž by ho k tomu přinutil. Ale ten pokladní je posunul o dva kroky zpět. Všechna ta tvrdá práce, kterou Harry - a Severus - dosud odvedli a Severus skončí na veřejnosti pomočený strachy.
Jeden krok vpřed, dva kroky vzad. To byl jediný způsob pohybu, kterým se v posledních dnech pohybovali.
Příště: Pán Ron přikazuje
Komentáře
Okomentovat