Unwell - Kapitola 52

"Tolik potřebný rozhovor"

---

"Cítíš se na té podlaze pohodlně, Severusi?" zeptala se paní Brownová. "Seš si jistý, že si nechceš sednout na pohovku? Harry tu není a nesedí na ní. Neměl by to být problém."

Severus již dlouho neseděl na pohovce. Byl to luxus, který si nezasloužil. "Ano, paní. Cítím se pohodlně."

Jedna strana Rubikovy kostky již byla celá zelená, ale ostatní byly zcela chaotické.

"Tvůj pán vzal Teddyho na návštěvu do dětského centra, a pak půjdou k Weasleyům. Bude zpět tak za hodinu."

Severus to věděl. Pán mu vysvětlil, že hledá místo, kde by v budoucnu mohl pán Teddy zůstávat pár dní v týdnu. Pán mu to vysvětlil ze stejného důvodu, z jakého mu říkal většinu věcí - neměl nikoho jiného, komu by to mohl vysvětlit. Ne že by to Severuse znepokojovalo, ale pokud by pán nemluvil, dům by byl zcela tichý.

"Slyšela jsem, že sis v knihkupectví vybral nějaké knihy," řekla. "Jak se jmenují?"

To, co Severus chtěl vědět, bylo co na tom záleží. Ale poslušně odpověděl: "Francouzština pro pokročilé kouzelníky, paní. A také Němčina pro pokročilé kouzelníky."

Hotová zelená strana se mu vysmívala - Severus otočil jedním koncem, aby zabránil zelené v tom, aby byla kompletní. Vyřeší tu část znovu, později. Ta zelená strana se ho nejspíš pokouší rozhodit.

"Obě? Působivé. Co tě inspirovalo k tomu, aby ses ty jazyky začal učit?"

Severus si přál, aby se pán vrátil, protože pak by paní Brownová začala mluvit s ním. Jako vždy. Nelíbilo se mu, jak se s ním poslední dobou pokoušela mluvit.

"Mí předchozí pánové - a paní - těmi jazyky mluvili." Severus v rukou přetáčel Rubikovu kostku.

"Ach. Tak proč ses je chtěl učit?"

Proč ji to zajímá? Proč tak naléhá? "Pán a paní Westonovi často mluvili francouzsky," zopakoval Severus svou předchozí odpověď. "Kdybych uměl francouzsky, byl bych svému pánovi více k užitku, stejně tak svým budoucím majitelům."

Začal se mu bouřit žaludek. Nepříliš často sdílel myšlenky, které se mu honily hlavou. Mluvil s Gik - aby pravdu řekl, stále častěji - ale bylo to jako by paní Brownová očekávala, že jí odhalí svou duši.

"Mohl bys mi říct něco víc o panu a paní Westonových, Severusi?" zeptala se paní Brownová. "Neznám je, ale velice ráda bych si o nich něco poslechla."

Samozřejmě, že ano. Jako každý. Byli hodní, čestní, dobře oblékaní a bohatí. Také si s největší pravděpodobností koupili dalšího mužského otroka, aby vykonával Severusovu práci lépe než on.

Nejlépe nějakého, který nekřičel, když byl v pánově pracovně penetrován ostrými předměty.

"Jsou bohatí," pokoušel se Severus vybrat informace, které by ji mohly zajímat. "Pán Weston vlastní firmu. Omlouvám se, nejsem si jistý, co dělá, nebo o jakou firmu se jedná. Paní píše dlouhé dopisy vlivným lidem. Ty jsou doručovány její sovicí sněžnou. Mají mladého syna, který navštěvuje Kruval."

"Aha," poznamenala. Severus koutkem oka zahlédl, jak si něco zapisuje. "Chtěl bys mi povědět, jaký jsi tam měl život, Severusi?"

Pán Weston byl dobrý a hodný pán. Paní byla Severusova bývalá majitelka a zasloužila si respekt, ale Severus ji neměl rád, ani na ni neměl dobré vzpomínky.

Nechtěl mluvit o tom, jak ho pán Weston používal. Nechtěl popisovat anální kolíky, pouta, temný přístěnek, paniku, která následovala, když paní přišla nečekaně brzy ze svého dámského klubu, "hry", které pán Weston nutil Severuse hrát - obvykle nahého. Což bylo v těchto dnech pro Severuse mnohem pohodlnější, ale tehdy…

"Musím, paní?" Když se jí statečně - a bláhově - zeptal, vyvolalo to silnou bolest v jeho čele.

Sledoval, jak sklonila pero. Zamrkala. Avšak nebylo to obyčejné zamrkání. Bylo překvapené.

Nečekala, že Severus odpoví tímto způsobem. A on vlastně také ne.

"Dobře, to je v pořádku," řekla, právě když Severus otvíral pusu k omluvě. "Nemusíš o tom mluvit zrovna teď, pokud nechceš."

Severus dál zadržoval dech, ne zcela přesvědčený.

"Pamatuj si, že ať mi řekneš cokoliv, tvému pánovi to nepovím. Jsi lidská bytost a máš právo na soukromí. Může se stát, že ti doporučím, abys svému pánovi něco řekl, nebo že tě požádám, abys mu to zopakoval, ale budeš mi to muset povolit."

Soukromí. To pán stále častěji opakoval. Ale Severusovi to nedávalo smysl. Tím nechtěl říct, že to nedávalo smysl - Severus si byl jistý, že vědomosti podporující pánovu logiku byly úžasné - ale Severus prostě nebyl dostatečně moudrý, aby tomu rozuměl.

---

Severus byl nejšťastnější, když mohl sloužit svému pánovi, když ho mohl potěšit. Ten pocit čistého štěstí, který ho naplnil, když se pán usmál (přestože ne přímo na něj), když něco udělal, stál za všechno zmatení a bolest.

Avšak nemyslel si, že se mu ho dostane právě nyní.

"Leží ti něco na mysli, Seve?" Pán sestoupil z obrubníku a napřáhl ruku v signálu pro Severuse, aby nevběhl pod mudlovskou dopravu. Severus neustále kráčel za svým pánem, takže měl spoustu času se zastavit a vyhnout se autobusu.

Otrok nemá právo cokoli před svým pánem skrývat. Všechny činy, myšlenky a pocity musely být sděleny, pokud dostal takový příkaz, byť jenom narážkou. Soukromí, na které měl Severus podle pána "právo", se na toto nemohlo vztahovat. Možná, že tím myslel zavírání dveří ložnice, když Severus spal.

"Ano, pane, leží," přiznal se Severus a ignoroval zvláštní pohledy mudlů, které na něm ulpěly, když pána oslovil jeho řádným titulem.

"Chyť mě za ruku," přikázal pán, když se chystali přejít několikaproudou ulici. "O co se jedná?"

Severus chytil pánovu menší ruku do své. Nikdy předtím pána za ruku nedržel - znesnadňovalo to pánovo následování.

"Byl jsem požádán, abych vás k něčemu přesvědčil," řekl Severus, když se dostali na rušný londýnský chodník. "Prosím, pane - váš otrok v žádném případě neříká, že se mýlíte - pán se nikdy nemýlí."

"Tak je to?" Přestože již přešli ulici, pán Severusovu ruku nepustil.

"Ano, pane," přitakal Severus a pokoušel se přemýšlet dopředu, aby svá slova přednesl jasně. "Pane, jaké jsou vaše plány na večer?"

Pán se zastavil, takže do něj Severus téměř narazil. "Mé plány? Ehm… stejné jako vždy, řekl bych. Teddy bude do večera u Weasleyů, takže já budu psát něco pro bystrozorský program, chtějí po mě nějaké další věci, a budeme… nevím. Proč? Chceš si zahrát dámu nebo něco?"

Ne, Severus nechtěl hrát dámu. Hrát dámu by bylo jako… otrok nemá sedět a hrát dámu proti svému pánovi. Samozřejmě pokud ho o to jeho pán nepožádá, ale to by bylo velmi zvláštní. Severus nevěděl, jestli je ještě schopen hrát dámu.

"Ne, pane. Tázal jsem se, protože…" Protože proč?

"Počkej - vydrž domů a pak to prodiskutujeme. Připraven?"

Měl Severus na výběr? "Ano, pane."

Pán je přemístil domů.

Pán mu ukázal na sedačku. "Posaď se, promluvíme si o tom. To znamená, že si nemusíš sednout, ale pokud chceš…" Pán si sedl na bočnici pohovky a zřetelně se cítil nepohodlně.

Severus si klekl na podlahu, vedle pohovky. Podlaha byla vždy pohodlnější než pohovka. Vždy se cítil… bezpečněji. Ani jednou nebyl potrestán za to, že by se posadil na podlahu místo na pohovku, a byl si celkem jistý, že se to s novým pánem nezmění.

Pán sklouzl z bočnice na pohovku, s koleny v Severusově úrovni očí. Severusovi náhle bleskla hlavou vzpomínka na pána Meringa, který ho občas zavolal, aby ho potěšil ústy, zatímco seděl v přesně této pozici.

Severus pevně zavřel oči a začal vrtět hlavou. Ne, tohle není pán Mering. Tohle je pán. Pán tě teď nebude nutit tohle dělat.

"Severusi?" zeptal se pán s obavou v hlase.

Severus vzhlédl, aby viděl, jak na něj pán s obavami kouká.

Pán není pán Mering, připomněl si ještě jednou a začal zhluboka dýchat. "Pane, odpusťte mi, nejsem v pozici, abych se mohl ptát."

"Ptát na co?" zeptal se pán mile. "No tak, víš, že tě za nic nebudu trestat."

Navenek zůstal Severusův výraz stejný. V duchu se vyděsil. Jak má vědět, kdy se chová špatně? Jak má znát limity, když nebude nikdy trestaný? Potřeboval být trestaný, když se špatně chová. Ale nemohl pánovi říct, aby ho trestal - to by byl příkaz.

"Ano, pane," pronesl Severus, skrývaje své vnitřní nepohodlí. "Pane, neuniklo mé pozornosti, že tu, ve svém domě, trávíte mnoho času."

"Je to také tvůj domov," opravil ho pán. "Ať žiji kdekoli, je to také tvůj domov, Severusi."

Severus mu nevěřil. Žil na příliš mnoha místech, která měla být natrvalo, a ze kterých ho vykopli. Dříve nebo později bude opět prodáván na aukci, nebo možná soukromě a odejde žít se svým novým pánem. Ale to pánovi říct nemohl. Nevěřit pánovi byla jedna věc a byla to jeho vlastní hloupost, protože pán měl vždy pravdu. Bez výjimek. A říci pánovi, že mu nevěří, bylo volání po smrti.

"Ano, pane. Děkuji," odpověděl Severus tiše a hleděl si do klína. "Pane, uvědomuji si, že to, co děláte, nebo proč to děláte, není moje věc, avšak…" kousl se do rtu.

"Nedělej to," prohlásil náhle pán. "Ublížíš si."

Severus vzhlédl. O čem to pro Merlina pán mluví?

Pán vyčaroval kapesník a natáhl se k Severusovi, který sebou trhl. "To je v pořádku, Severusi. Krvácí ti ret. Jenom ti u něj přidržím kapesník. No tak, přestaň se kousat a otevři trochu pusu."

Severus si začal vágně uvědomovat hořkou pachuť krve v ústech. Kousl se do rtu příliš silně. "Omlouvám se, pane," řekl a začal se řídit pánovými pokyny. Přesto si nedokázal pomoc a opět sebou trhl, když se pán dotknut kapesníkem jeho rtů. Sklopil oči ke kolenům. "Prosím, odpuste mi a potrestejte mě, jak uznáte za vhodné."

"Žádné trestání. Jen jsi znervózněl, to je vše," odbyl ho pán jednoduše. "Taky se občas koušu do rtu. Ale měl by ses toho zvyku zbavit. Koušeš se příliš často, takže doopravdy rychle začíná krvácet." Pán se odmlčel a dál otíral Severusův ret. "To nebyl příkaz, jen tak mimochodem."

"Ano, pane," zašeptal Severus, jak nejlépe to šlo, protože mu pán stále čistil ret. Pán často říkal věci, které nebyly příkazem, přestože jím byly. Pokud pán něco chtěl, byl to prakticky příkaz. I pokud to Severus neměl nazývat příkazem, stále to byla pánova vůle, která musela být vždy naplněna.

"Dobře, kde jsme to byli?" zeptal se Harry a nechal kapesník zmizet.

Severus si vsál spodní ret do úst. Už nekrvácel. "Pane, na základě něčeho, co někdo řekl, mě zajímalo, proč trávíte své večery doma." Zachvěl se. To neznělo dobře. "Nedělal bych za vaší nepřítomnosti nic špatného nebo neuctivého, pane. Hlídal bych vaše dítě, a udržoval bych dům čistý, a dělal bych domácí práce…" vzhlédl k pánovi. "Prosím, pane?"

Pán se tvářil podezíravě. "Kdo co řekl?"

"Pán Ron," přiznal Severus.

"Severusi… víš, že mu můžeš říkat jenom 'Ron', víš?"

To Severus nemohl. To bylo prostě… strašně špatně. Víc než špatně. I kdyby na to jen pomyslel, zaručovalo by mu to přinejmenším patnáct ran bičem. "Musím, pane?"

"Ne, nemusíš. 'Pán Ron' je v pořádku." Pán se odmlčel.

Severus přikývl. "Pán Ron se ptal, jestli byste třeba nešel s ním a přáteli na drink k Děravému kotlíku."

"Rozumím." Pánovi temně žhnulo v očích. "Řekl ti, že jsi schopný starat se o Teddyho?"

"Ne, pane!" zavrtěl Severus rychle hlavou. "Nic takového mi o hlídání vašeho dítěte neřekl! Jenom řekl, že byste mohl najít někoho, kdo by ho pohlídal a…" Severus se odmlčel. "Uvědomuji si, že mi s ním nevěříte, pane a to mě sužuje, pane." Zaváhal. "Říkal jste, abych za vámi přišel, pokud se někdy budu cítit nepříjemně."

Pánův pohled změkl. "Ano," přitakal. "Ale… ale to není, že bych ti nevěřil s Teddym, Severusi. Ale je tolik věcí, které by se mohly pokazit, a na které podle mě nejsi připravený."

Jako například? Severusovi proběhlo hlavou mnoho scénářů jako například dům v plamenech, dusící se dítě, zloději, dítě brečící celou noc (což Teddy normálně dělal)… a nemohl přijít na jedinou věc, se kterou by si neporadil. Ale nemohl zpochybňovat pánovy názory - to by bylo jako hádání se. "Ano, pane."

Pán si prsty projel vlasy, takže byly ještě rozčepýřenější než předtím. "Podívej, Severusi, to je doopravdy složité. Je hodně vybíravý v jídle a jeho jídlo musí být ohřáto předtím, než ho sní. A taky potřebuje často přebalovat. Ještě není příliš zvyklý na nočník, takže se počůrá do plínky a potom je hodně nabručený," vysvětloval pán.

To vše Severus věděl. Věděl, jak se pečuje o děti. Nikdy předtím to nedělal, ale nemohlo to být těžké.

"A když pláče, dokáže být hodně hlasitý," pokračoval pán. "Chci říct, tak hlasitý, že mu jednou prasknou plíce nebo tak něco. Když jsi nedaleko, obvykle používám ztišující kouzlo, abys to neslyšel tak hlasité, jak to doopravdy je. Myslím si, že by tě to vyděsilo."

Čelil Monstru, nevyděsí ho plačící dítě.

"Je to mnohem víc stresující, než to vypadá, Severusi," usmál se pán něžně. "Mám doopravdy radost, že jsi mi nabídl svou pomoc, ale nemyslím si, že je to dobrý nápad. Teď ne."

Severusovi poklesla ramena. Myslel si, že pán bude souhlasit. Jistě už měl dost vysedávání doma každý večer. Jiní muži v jeho věku a s jeho svobodou dělali mnoho věcí pro zábavu. Pán by měl být venku a také ty věci dělat.

Ale nemohl, protože Severus nebyl dostatečně dobrý, aby se postaral o dítě.

"Omlouvám se, pane," řekl a opět sklopil oči. "Prosím, potrestejte mě, jak uznáte za vhodné."

"Potrestat tě?" Pán vypadal překvapeně. "Proč bych tě trestal, Severusi? Za to, že jsi mi nabídl pomoc? To od tebe bylo velmi milé a úžasné. Jsem na tebe pyšný, že ses nabídl."

Severus se ošil. Téměř pána prosil, aby ho potrestal, a pán ho přesto nepotrestal. Přál si, aby mu pán nedal jídlo, nebo ho uhodil do hlavy, nebo se ho pokusil utopit… nebo něco. Jen aby věděl, jak si stojí.

"Proč si myslíš, že bych tě měl potrestat, Severusi?" zeptal se pán Severuse tiše.

Co měl pánovi říct? Samozřejmě že vždy pravdu. Ale to, jak ji zformuluje, mohla být otázka života a smrti… "Jsem špatný otrok, pane." Během řeči se dokázal dívat pouze na svá kolena. Nedokázal se podívat pánovi do obličeje, ne, když se za sebe tak styděl. "Měl byste mi být schopen svěřit svůj vlastní život a to nejste. Měl byste mi moci říkat, ať něco udělám, beze strachu, že to udělám špatně. A za to se, pane, omlouvám." Svěsil hlavu. Možná ho pán nechá, aby se trestal sám. Domácí skřítci to také dělali a ukázalo se to jako velmi efektivní.

"Severusi, podívej se na mě," požádal ho pán tiše.

Severus by se již, již kousl do rtu, když si právě včas vzpomněl, aby to nedělal, a podíval se na pána.

Pánovy oči byly plné… něčeho. Severus měl problém rozeznat, co to je. Nebyl to vztek, nebylo to rozčilení, nebylo to… co to bylo?

"Nejsi špatný otrok," řekl pán. "Nejsi vůbec špatný. Jsi perfektní, dobře? Zcela perfektní, rozumíš mi?"

Ještě více zahanbený, zavrtěl Severus hlavou.

"Čemu nerozumíš, Severusi?" chtěl vědět pán.

Ničemu, chtěl odpovědět Severus. Ale to říci nemohl. "Nechápu, proč si myslíte… nebo jak můžete říct…" Svěsil hlavu. "Pane, snažím se."

Pán začal Severusovi čechrat vlasy, aniž by věnoval pozornost tomu, že sebou Severus trhnul. "Myslím přesně to, co říkám, Severusi. Občas uděláš něco, co není zrovna dobrý nápad, nebo co bych si přál, abys nedělal, ale to z tebe nedělá špatného otroka. Jsi jenom… špatně informovaný. Nesnažíš se dělat špatné věci - prostě se dějí, když se pokoušíš udělat dobré věci, dobře?"

To byla pravda. Když se Severus pokoušel přeskládat pánovy knihy, nesnažil se být špatný, snažil se být dobrý. Když se Severus pokoušel jednoho rána připravit snídani, nesnažil se být špatný, snažil se být dobrým.

"Kdykoli uděláš něco, co mě příliš nepotěší, je to protože se mě snažíš potěšit a to tě nedělá špatným. A ani se za to na tebe nezlobím," vysvětloval a dál se prsty probíral Severusovými vlasy. Bylo to zvláštním způsobem uklidňující.

"Pokud máš obavy o můj sociální život," a pán se trochu ušklíbl, "tak možná jeden den půjdu večer ven. Ale nemyslím si, že je dobrý nápad, abyste zůstali s Teddym doma samotní, ještě ne - možná by mohla na několik hodin přijít paní Weasleyová? Líbilo by se ti to?"

Ne, to by se Severusovi nelíbilo. Ale v posledních několika minutách již byl vůči svému pánovi velmi upřímný. Měl dělat šťastného svého pána, ne sebe.

"Pokud musí," odpověděl.

Pán zavrtěl hlavou. "Byl bys raději, kdyby přišel někdo jiný?"

Severus přikývnul. A pohledem sklouzl zpět na svá kolena, když přiznal: "Ano, pane."

"Dobře tedy. Promluvím si s Hermionou, nebo Georgem. Nebo Billem, nebo Fleur, nebo Nevillem, nebo Lenkou, nebo s panem Weasleyem, dobře?" Pán se odmlčel. "Máš s některým nějaké problémy?"

Severus proti své vůli zblednul. Nechtěl vidět pána Longbottoma. Vůbec. Nevěděl proč… ale něco v jeho nitru ho varovalo. "Prosím, ne pána Longbottoma, pane!" sepjal prosebně ruce. Když o něco pána žádal, pán nebyl vůbec jako Monstrum, který se ujistil, že to nedostane. Pán ho držel v bezpečí.

Pán přikývl. "Dobře tedy, Nevilla ne. Chtěl bys mi říct, proč se ho tak bojíš? Nemusíš, jestli nechceš."

"Musím, pane?" Jeho hlas byl pouhým šepotem. Nevěděl proč.

"Ne," odpověděl pán. "Nemusíš. Pojď sem." Nechal Severusovy vlasy a poplácal si na klín.

Severus se zatvářil nejistě. Co má udělat? Přišel konečně čas na - natáhl své ruce k pánovu poklopci a začal ho rozepínat.

Pán vyjekl a uskočil. "Ne, Severusi!" řekl, odstrčil Severusovy ruce a zapnul si kalhoty. "To jsem neměl na mysli!"

Severus svěsil hlavu. "Omlouvám se, pane. Špatně jsem vás pochopil. Prosím, potrestejte…"

"Nedělej si s tím starosti," odbyl ho pán. "Jsem idiot, že jsem se nevyjádřil jasně. Myslel jsem, že máš přijít blíž, to je vše."

Ach. Pán není připravený, aby ho Severus potěšil. Severus přikývl a lezl po kolenou, dokud se jeho hruď nedotýkala pánových kolen. "Takhle, pane?" zeptal se tiše.

Pán přikývl. "Jo." Natáhnul ruku a opět se začal probírat Severusovými vlasy a opět zcela ignoroval Severusovo počáteční trhnutí. Severus sebou nechtěl trhnout - dokonce ani nevěděl, proč to udělal. Prostě jen nenáviděl, když se ho lidé dotýkali. Protože to vždy znamenalo něco zlého.

Proč tohle dělá, uvažoval Severus. Ale nemohl se pána zeptat - za jeden večer již překročil hranici víc než dost.

"Polož si hlavu," řekl pán tiše. Přikázal tiše, tak to bylo.

Severus v duchu zaklel. Už věděl, kam to vše spěje. Po všem tom čase, poté, co si byl jistý, jak se věci mají… položil si hlavu pánovi do klína s očekáváním, že se střetne se stanem v pánových kalhotách.

Ale žádný tam nebyl.

Pán dál hladil Severusovu hlavu, ve které se honily myšlenky. Co to dělá? Co chce? Co mám dělat?

"Víš, že už nemáš tak mastné vlasy jako dřív," prohlásil pán a začal masírovat Severusovu hlavu.

Severus musel přiznat, že to bylo lepší, než by mělo.

"Ano, pane," odpověděl Severus tiše, protože nevěděl co na to říct.

Pán se na chvíli odmlčel. "Přemýšlíš někdy o tom, jaké to bývalo?"

"Ne často, pane," odpověděl Severus upřímně.

Pánova masáž na chvíli ustala. "Proč ne?"

Řekl Severus něco špatně? "Nyní už to není nic jiného, než vzdálené vzpomínky, pane. Zatlačil jsem je tak hluboko, že se již nevynořují. A už vůbec ne, když chci."

"A ty nechceš?"

Proč by měl? "Chcete, abych je nechal, pane?" zeptal se Severus nejistě. Doopravdy o své minulosti nechtěl přemýšlet. Již dlouho o ní nepřemýšlel a nevěděl, co by si ze svých vzpomínek odnesl, kdyby si z nich byl schopen něco odnést. Nebyl si jistý, že by to chtěl zjistit.

"Ne, ne teď, ne pokud sám nechceš," odpověděl pán. "A myslím to vážně, Severusi, jenom pokud bys ty chtěl."

"Ano, pane," přitakal Severus, zavřel oči a přestal uvažovat, proč mu pán takto masíruje hlavu. Možná to dělal, jen protože chtěl být milý, jako když ho jeho jiný pán hladil, protože byl dobrý Mazlíček.

Vypadalo to, že pán má podobné myšlenkové pochody. "Líbí se ti to, Severusi?"

Nepřestane, jen protože mu odpovíš 'ano'," uklidňoval se. "Ano, pane."Tentokrát to nepřiznal, tentokrát to pouze potvrdil. Bylo to příjemné.

"Mně také," dodal pán. Severus cítil, jak se pod ním trochu zavrtěl, ale ne natolik, aby to něco ovlivnilo.

"Severusi?" zeptal se pán po několika minutách.

"Pane?" odvětil Severus.

"Zlobíš se na mě?"

Při těch slovech se Severus od pána šokovaně odtáhl. "Samozřejmě že ne, pane!" prohlásil a šokovaně si pána prohlížel.

Pán byl pohodlně rozvalený na gauči a tak trochu omámeně hleděl na Severuse.

"Nezlobíš?" zeptal se pán. "Přestože… přestože jsem tě koupil a to všechno?"

Občas Severus svému pánovi doopravdy nerozumně. "Samozřejmě že ne, pane!" zopakoval. "Nedokáži ovlivnit, kdo mě koupí! Proč bych se měl zlobit na vás a ne na ostatní pány?"

Severus byl majetkem, který mohl být kupován, jak se komukoli zlíbilo - na jeho názoru nezáleželo. Dokonce si ani nepamatoval, že by nějaký názor na to, kdo ho koupil, kdy měl. Možná toužebné myšlenky.

"Ach," odpověděl pán prázdně. "Jen jsem myslel, však víš, protože jsi mě nenáviděl, že… že budeš zuřit, že jsem tě koupil."

Severus se kousl do rtu. "Omlouvám se, pane." Podíval se do klína. "Pokud byste mě potre…"

"Ne," povzdechl si pán. "Žádné tresty, Severusi. Kolikrát ti to mám opakovat?"

Nevím, kolikrát? Severus těžce polknul. "Omlouvám se, pane. Pře-přestanu to říkat."

Pán zavrtěl hlavou. Severus vzhlédl. "Severusi, dochází mi nápady. Už doopravdy nevím, co dělat. Chtěl bys, abych tě potrestal, je to tak?"

Severus nevěděl, co říct. "Pokud to považujete za vhodné, pane," odvětil.

Pán si promnul kořen nosu. "Severusi, proč máš pocit, že potřebuješ být trestán? Nemám na mysli, za co si myslíš, že bys měl být trestán, ale proč potřebuješ být trestán?"

Nevěděl, jak to slovy vyjádřit. "Pane… jsem váš otrok," prohlásil jednoduše. "Potřebuji, abyste mě trestal… pokud nemám svolení trestat se sám?"

"V žádném případě," zamítl to pán rychle. "To není dostatečně dobrý důvod, Severusi. Nevnímám tě jako svého otroka, ale jako svého přítele. Nechci tě trestat, pokud to nebude nezbytně nutné."

Severus si povzdechl. "Pane, od té doby, co jste mě koupil, se chovám velmi špatně. A vy jste mě nepotrestal. Ani jednou. Pokud mě nebudete trestat, obávám se, co se se mnou stane." Odmlčel se. "Kouzelníci žijí dvě stě třicet let, pane. Dalších sto devadesát let prožiji jako otrok a věřím, že přes vaše záměry, by ode mě bylo bláhové věřit, že je strávím ve společnosti takového hodného pána, jako jste vy. Což si ani nezasloužím." Zaváhal. "Nemohu zapomenout, co jsem se naučil, pane. A to ze dvou důvodů. Stal by se ze mě velmi špatný otrok, a pak bych byl velmi krutě potrestán, až by si mě někdo jiný koupil… a pokud zapomenu, co jsem se naučil, nezbyde mi již nic jiného."

Následovalo dlouhé ticho, kdy pán přemýšlel o tom, co Severus řekl. A Severus to samé. Byla pravda, že pokud by ho někdo jiný koupil, nebo ho dostal do vlastnictví, neměl by jinou možnost, než ho poslat zpět k trenérovi. A Severus nechtěl být opět trénován - dal by každou svou kost (ne že by vlastnil své kosti nebo tělo), aby se tomu vyhnul.

A k tomu druhému důvodu… Severus už uměl jen jednu věc, uměl být otrokem. Věděl, jak být dobrým otrokem. Přestože byl špatným otrokem, věděl, jak být dobrým. Myslel si, že předtím byl dobrým otrokem. A to byl důvod, proč potřeboval být trestán, aby se nestal ještě horším otrokem.

Pán si konečně povzdechl a přikývl, i když neochotně. "Dobře, Severusi, tohle je moje nabídka. Příště, až budeš mít pocit, že bys měl být potrestán - a myslím tím, že až si budeš upřímně myslet, že bys měl být potrestán - přijdeš a řekneš mi to. Dobře? A něco vymyslíme."

Severus přikývl. Ze srdce mu po měsících spadl těžký kámen. Pán ho potrestá. Už nebudou žádné obavy, žádné očekávání… až na to, co za trest ho čeká. "Ano, pane. Děkuji, pane." Uklonil se.

Pán se na chvíli zamyslel. "Máš docela rád doktorku Brownovou, že?"

Severus předpokládal, že ano. "Ano, pane."

"Dobře, taky tě má ráda. Ale…"

(Vždy tu bylo 'ale', když přišlo na to, že měl Severuse někdo rád.)

"… nemá pocit, že ti bude schopna poskytnout pomoc, kterou potřebuješ. Takže," nadechl se pán, "vyzkoušíme něco jiného, víš?"

Teď už to Severus věděl. "Ano, pane."

"Dobře," povzdechl si pán a zvedl se. "Myslím, že dnes potřebuji brzy do postele, takže abych radši začal pracovat na té věci pro bystrozorský kurz. Nevadí mi, jestli chceš zůstat ještě vzhůru, ale musíme tě vykoupat předtím, než se vrátí Teddy."

Severus se také zvedl. "Ano, pane." Následoval pána do koupelny, kde si začal stahovat oblečení. Nyní měl zakázáno svlékat se kdekoli s výjimkou svého pokoje a koupelny. "Ne… nezlobíte se na mě, pane?" zeptal se a přetáhl si hábit přes hlavu.

Pán zavrtěl hlavou. "Ne, Severusi. Vůbec. Jsem jen unavený. Dnes večer jsem toho měl hodně na přemýšlení."

Severus se kousl do rtu a sledoval, jak se plní vana. Dnes večer pána hodně pokoušel. Ztropit povyk by bylo nepřijatelné.

"Severusi!" zavolal pán a opět vykouzlil kapesník, který přitiskl na Severusův ret. "Myslím to vážně, musíš s tím přestat. Zkus ho sát, dobře?"

Severus přikývl. "Ano, pane," přitakal a převzal si od pána kapesník, aby si ho držel sám.

Pán si povzdechl. "To je v pořádku." Chytil Severuse za ruku a pomohl mu, když lezl do vany. Severus se snažil nemyslet na vodu, která v ní byla. Stále každým kouskem svého těla nenáviděl vodu. A řev vody řinoucí se z kohoutku do vany moc nepomáhal.

Pán mu beze slova podal plastový hrníček, aby si jím poléval tělo. Severus se z větší části zvládl vykoupat sám. Výjimkou byly vlasy a obličej. Ty mu vždy myl pán. Severus vždy ztuhl hrůzou, když mu pán lil vodu na hlavu a ona se dostala na obličej. Poslední dobou neměl ve vaně moc panických záchvatů, ale stále se občas objevovaly, což bylo důvodem toho, že s ním pán zůstával celou dobu v koupelně. Pro případ, že by se něco stalo.

Dnešní večer byl velmi zvláštní. Začal tím, že se Severus snažil jednoduše předat zprávu a nabídnout se, že pohlídá pánovo dítě a dopadlo to tak, že se s pánem téměř pohádal. Pán ho hladil. Uvažoval o Severusovi jako o svém mazlíčkovi? Ne, nedělal ty věci, jako s ním dělal jeho jiný pán, a které mu vynesly oslovení 'Mazlíčku'. Pán to dělal jednoduše proto… proč?

Severus předpokládal, že to nikdy nezjistí. Pán, paní Hermiona, pánové a paní Weasleyovi… všichni byli svobodnými Nebelvíry. Severus, jako zmijozelský otrok, jim nikdy neporozumí. Bez ohledu na to, jak se bude snažit.

Příště: Tolik potřebné uvolnění