2. Kapitola BoZ

2. Kapitola

---

Kazimír si všimne u školy, že se po něm Vítek dívá. Že by i on poznal tu změnu, kterou prochází? Přece ho nezná tak dobře, aby si všiml nějakého drobného rozpoložení. Odfrkne si nad svojí naivitou.

Rozhodně je ale rád, že může být ve škole a ne doma, protože tam je to v momentální situaci víc než hrozné. Sice je ve svých dvaadvaceti letech pořád u rodičů, ale to jen z důvodu, že mu ještě nedali podnět se odstěhovat. Teď ho má. Hledání bytu začalo už před měsícem, ale nemůže si platit tak vysoký nájem z té ubohé brigády, kterou tady sehnal. Potřeboval by něco oborového, něco, co by mu dalo jak praxi, tak peníze. Ví, že je dost naivní, ale zkouší to pořád a tak se nevzdává ani té brigády… Ono, točení zmrzliny a dělání ovocných koktejlů v nákupním centru není moc přínosné, ale každá koruna se hodí. Nebo sehnat levnější byt.

Batoh položí u své lavice, kterou v této třídě sdílí, je zajímavé, jak si i na vysoké škole každý vybral svojí lavici a prostě je to takové nepsané pravidlo. Stočí pohled Vítkovým směrem, zase si čte nějaký časopis.

Pousměje se sám pro sebe, když si k němu přisednou jeho věrní ocáskové. Už ho to s nimi před dlouhou dobou přestalo bavit, ale nemůže popřít, že by si neužíval výhody, kterou mu poskytuje jeho postavení. Má klid. Občas tedy spolu někam zajdou, někoho trochu poškádlí. Znovu mu pohled sklouzne k Vítkovi. Trochu… Jeho si chudáka kluci vyhlídli kvůli jeho statné postavě, protože není zrovna nejhubenější. Ano, má nadváhu, ale co se dá dělat, každý máme nějaký neduh. Ušklíbne se, když mu na mysli vyvstane jeho… řekněme "úchylka".

"Hej Kazi! Co se tady tak šklebíš, dostal jsi k snídani samotnej citrón nebo co?" David vedle něj se zašklebí. "Nebo ti snad ta tvá vyvolená zase nedala?! Která to má být tenhle týden ty draku?!" David se hraně překvapeně rozhlédne po místnosti, která se pořád naplňuje lidmi. Kdyby to bylo možné, z hlavy by mu stoupal dým, jak se mu zavařují kolečka v hlavě, jak přemýšlí, která to bude dneska. Kazimír už jich vystřídal spoustu. S žádnou však nevydržel déle než týden, až na jednu. Jen Sandra byla ochotná vydržet Kazimírovy myšlenkové pochody měnící se rychleji než počasí. Byla s ním dva měsíce! A potom se z ničeho nic rozešli a každý šel svojí cestou. Zůstali však přáteli. Doteď Kazimíra všichni podezřívali z toho, že se do Sandry zamiloval a ona ho zase tolik nechtěla. Byla přeci jeho první. Sleduje, jak na sebe se Sandrou kývnou, když ta s lehkým úsměvem mine jejich řadu lavic. Zakroutí hlavou. Kazimír je dnes divný. Dnes z něj nevytáhnou žádné drby.

Lehce přikývne Sandře na pozdrav. Ona umí být pořád usměvavá, ať už ji trápí cokoliv, to na ní vždy obdivoval. Pak ale společně přišli na to, že děvčata nebudou Kazimírovo silnou stránkou a tak se dohodli na kompromisu. Až neskutečně dobře tu novinku zpracovala. Rozešli se v dobrém. Miloval ji za to, že udržela jeho tajemství. Mohla to kdykoliv rozhlásit, ale neudělala to. To samé jako jeho "holky", které měl do dnešní doby. Pozval je do kina, ukázal se s nimi na veřejnosti a rozešli se. Ironií bylo, že všechno byly více méně Sandřiny kamarádky.

Raději se ze svých myšlenek vrátí zpátky do reality, aby vnímal, je tady proto, aby si dělal zápisky a úspěšně zakončil rok. Ne proto, aby strávil přednášku v jiné dimenzi a potom neprošel…

Vítek odpoledne po škole:

Postaví se nahý před zrcadlo, kriticky prohlédne své více než plné křivky. Ale copak může za to, že tak rád jí? Asi ano. Je to jeho tělo. Povzdychne si, když se chytne za velkou břišní řasu, která se při chůzi různě natřásá, snad aby na sebe upozornila.

Zmučeně se podrbe v rozkroku. Co s tím?

Chtěl by si konečně najít nějakého partnera, ale kdo by chtěl takového tlusťocha? Chtěl by být pro někoho atraktivní.

Tak jak je, zasedne k počítači, nemusí se bát, že by k němu do pokoje vtrhnul někdo nepovolaný, matka je v práci. Rozklikne pár odkazů, které odkazují na hubnutí. Samé koktejly, prášky. To on ale nechce. Najde si odkaz na nějakého dietologa, zkusí vytočit telefonní číslo a kupodivu i k pozdní odpolední hodině se mu na druhém konci ozve mužský hlas.

"Výživové poradenství, přejete si?"

"Ehm… dobrý den, Chtěl bych se objednat na sezení…"

"Byl jste už u nás?"

"Ne…"

"Výborně, kdy máte čas? Nebo je vám to jedno?"

"Je mi to jedno, jak budete mít čas vy."

"Co třeba hned zítra odpoledne. Ve dvě hodiny mi zrovna vypadla jedna klientka. Hodí se vám to?"

"Jistě, odejdu ze školy dřív."

"Fajn, vaše jméno?" Až v ten moment si uvědomí, že se nepředstavil.

"Vítek Krátký."

"A váš věk, pane Krátký?"

"Dvacet dva let."

"Výborně, budu se těšit na naše setkání, hezký zbytek dne." Vítek zmateně vykoktá odpověď a zaklapne telefon, když se ozve tút-tút.

Zapomněl se zeptat na adresu! Zanadává si. Ještě, že je internet tak mocný spojenec a ví snad všechno, vyhledá si adresu a zjistí, že centrum, které si našel, je jen dva bloky od jeho bydliště. Jak je možné, že si ho nevšiml dřív?