3. Kapitola BoZ

3. Kapitola

---

Vyšel z budovy univerzity, sledován dvěma tmavýma očima, aniž by to tušil. Kazimír stojící u rohu budovy zapalujíc si cigaretu zvědavě okukuje jeho postavu odcházející z pavilonu. Kam asi jde? Máme přece celé odpoledne přednášky a on ještě nikdy nechyběl, alespoň si toho nevšiml.

Vítek zamíří směrem k domovu, ovšem zastaví se o dvě ulice dříve. Pohledem přeměří budovu v dezolátním stavu, už je mu jasné, proč si centra nevšiml. Po prozkoumání terénu zazvoní na jediný zvonek, který se nachází na ošuntělé zdi. Zatlačí do mohutných dřevěných dveří, když se pod rukou položenou na dveřní kouli rozvibruje bzučák. Překvapí ho luxusně vypadající interiér chodby, prosvětlený meruňkovou barvou společně s kombinací velkých oken zvelebují prostor nezávratně. Div, že nezůstane zírat s otevřenými ústy. Tohle tedy venku nečekal. Nikdy nesuď podle zevnějšku. Ušklíbne se sám pro sebe, tím by se mělo řídit mnohem více lidí. Projde halou, aby došel k velkým lítačkám, vstoupí do přijímací místnosti, kde za recepčním pultem stojí usměvavá sestřička.

"Dobrý den, přejte si?"

"Dobrý den, jsem objednaný. Krátký, Vítek." Zkušeně nakoukne do objednávací knihy a kývne na souhlas.

"Pan doktor má ještě klientku, počkejte prosím zatím v čekárně, on s vámi potom vše projde sám. Pojďte, ukážu vám, kde je čekárna." Vítek přikývne, projde za sestřičkou, která ho navede do prostorné místnosti se dvěma, na pohled vypadajícími pohodlnými gauči. Plazmová televize visící na zdi jako obraz promítá reklamu na nějaký přípravek k tělesné hygieně. Pobaveně si prohlédne letáčky vyskládané na stolku, pohledem přejede časopisy, Rytmus života ani Čas na lásku ho nezajímají. Zaboří své pozadí co nejpohodlněji pokládaje na zem batoh, když se z chodby ozve mužský hlas doprovázející ženský, který záhy zmizí s tichým klapnutím dveří.

Zvedne hlavu, když se mezi futry objeví muže ve věku kolem třiceti pěti let. Zůstane zírat. Usměvavá tvář, vypracované paže, štíhlá postava, tmavé, do elegantního účesu zastřižené vlasy, usměvavé, zelené oči.

"Dobrý den, jmenuji se Matyáš Zibner," vychovaně si podají ruce, Vítek špitne své jméno, půlky stažené k sobě. Nevěděl o sobě, že je až takový posera. Vždyť je to jen muž, jako každý jiný! Ale ten vzhled. Utře si myšlenkou pomyslnou slinu. "Pojďte prosím za mnou." Ladným gestem mu Matyáš pokyne rukou, aby ho následoval. Odvede ho do místnosti, která snad ani nevypadá jako ordinace, až na stůl, který je umístěn tak, aby na sebe mohli koukat. Ale má zde gauč, na pohled pohodlné křeslo a konferenční stolek, na kterém je mísa s ovocem a dva hrnečky připravené k zalití vodou.

"Čaj? Kafe?"

"Čaj, děkuji."

"Mám jen ovocný, jestli to nevadí." Vítek zakroutí hlavou, pohledem přejede obrazy visící na zdech. Na každém z nich je černobílý akt a každý z modelů má jinou postavu a jiný kousek ovoce, který k fotografii kontrastuje barevností.

"To jsou všechno mí klienti, chtěl jsem něco originálního a oni souhlasili." Matyáš si všimne jeho pohledu, usměje se, protože není jediný klient, kterého by fotografie nezaujaly.

"A to se nechali?" Podiví se upřímně.

"Ano, do ničeho jsem je netlačil a nechal jim čas na rozmyšlenou. Nakonec se z toho stala krásná kolekce, dokonce i fotograf chválil nápad. Nyní, když mám nějakého pacienta, který se mi zdá vyhovující pro další fotografii, požádám ho o to a on se rozmyslí. Už mi i pár lidí odmítlo, ale neodsuzuji je za to, je to čistě jejich rozhodnutí."

"Jsou to opravdu pěkné kousky." Přejde k jednomu, na kterém je muž jeho věku, sedí v tureckém sedu, v klíně třímá zelenou hrušku, má krásný úsměv, pomyslí si Vítek a sklouzne pohledem k Matyášovi, který nalívá vodu do hrnků.

"Posadíte se?"

"Jistě." Přejde k pohovce, trochu prkenně se usadí. Nějak na něj spadla tréma. To brzy.

*

Odchází docela spokojený, jen neví, jak bude takový příval stravy zvládat. Za celé vyšetření se metr nezastavil, když Matyáš poměřoval všechny možné jeho záhyby a tělesné rozměry. Nakonec se vytasil s měřákem kožních řas. Ještě teď se musí oklepat, když si na to vzpomene. Přišel na něj i s váhou a jakýmsi měřičem, který měřil i tuk viscerální*.

Je to obdivuhodná práce, jak dokáže pracovat pohledem a čísly. V batohu ho tíží asi dvacet papírů a jídelníčkem, rozvrhem na všechny dny v týdnu a termín další návštěvy. Je o několik tisíc lehčí, ale nevadí mu to. Dělá to pro svoje dobro. Alespoň doufá.

Usměje se, když si vzpomene, jak mu Matyáš nabídnul tykání. Chvíli se na něj rozpačitě díval, než pochopil, co po něm vlastně chce. Že prý je to pro něj pohodlnější na jednání s klientem.

Jeho pohled zaujme partička čtyř lidí. Strne. Ale ne, dneska už prosím ne.

Stočí své kroky do jiné ulice, tedy, pokusí se o to, ovšem jejich pohledy už zaujal.

"Ale ale, Víteček, kdepak se tady bereš? A copak, že jsi chyběl ve škole. Ty přeci nikdy nechybíš." Vítek si povzdychne. Kazimír stojící pár kroků od něj si ho spokojeně prohlíží.

Vešel mu přímo do náruče.