3. Kapitola Cyk

3. Kapitola

---

Daniel na něj zůstane nepokrytě zírat.

"Děláš si jen legraci, že?"

Adrián nesouhlasně zakroutí hlavou, úsměv, jenž protne tvář, mluví za vše. Dan je donucen polknout sliny, které se mu nahromadily v ústech. Stojí od sebe na vzdálenost pouhého kroku. Odhodlanost, která se najednou objeví v Danielově tváři, Adriána překvapí. Zůstane na něj koukat, snaží se mu vyčíst z očí jeho nastávající kroky. V hlavě mu proletí myšlenka na to, že by měl vypadnout dřív, než dostane pěstí, to by ho v práci moc nepotěšili, kdyby hrál barvami jako klaun.

Zvědavé, ale odhodlané rty se přiblíží k těm druhým, pohledy se střetnou, když se nosy o sebe jemně otřou, vydechnutý vzduch se zvědavě proplíží po snědé pokožce… Prudký pohyb hlavou a školácký polibek na tvář. Dva kroky vzad a pobavený úsměv.

"Výborně, už mám zaplaceno."

Adrián na něj zůstane zírat, dva velké otazníky v očích přímo bijí. Potom se rozesměje.

"Bod pro tebe, dostal jsi mne." Plácne rukou do matrace, která se nachází po jeho pravém boku. "Raději už půjdu, stejně pořádný polibek nedostanu." Rošťácky mrkne na Daniela opřeného o stolek stojící u zdi. Ten jen zakroutí hlavou, než udělá dva kroky dopředu, aby ho vyprovodil, v tichosti pozoruje, jak si obouvá boty.

"Ty, Adriáne…"

"Hm?" zvědavý pohled mu neunikne. V setině sekundy se k němu nakloní, přitáhne si ho k sobě za tričko obepínající svaly a spojí jejich rty v jedny. Nejdřív nesměle, potom trochu odhodlaněji přejede špičkou jazyka po spodním rtu, rty proti němu se automaticky otevřou, polibek se prohloubí. Stejně rychle jako se spojili se i rozpojí, když oba ucítí nedostatek kyslíku.

Adrián se chytne za nateklé rty, pohledy se střetnou, nesmělý úsměv.

"Tak se měj, Dane." Nechá překvapeného Daniela stát v otevřených dveřích, ale nechtěl s nimi bouchat. Ten je zmateně zavře, opře se o ně zády a zničeně po nich sjede. Co to udělal?

***

Nasedne na kolo s vidinou, že si objede svou každodenní trasu. Celý tým se chystá na zahraniční soustředění, kterého se účastní taky, ale trénuje raději sám. Po několika desítkách kilometrů si uvědomí, že je "něco" jinak. Zadní kolo mu nebezpečně hapruje ve vidlici, raději seskočí dřív, než se mu něco stane. Samozřejmě, jak očekával, jeden ze šroubků se vyviklal a on ho nemá. Zakleje tiše, pro sebe. Hmátne do kapsy, načež zjistí, že nemá mobil. Tentokrát zakleje nahlas. Kecne si do trávy u silnice a přemýšlí, co teď. Na kole jet nemůže, mobil nemá, aby si zavolal trenéra, a v této pustině jezdí auto tak maximálně dvakrát za den, nedej bože, aby tudy jel autobus.

Slunce pražící ho rychle vyčerpává, pití v bidonu mu již dochází a do nejbližšího města to má pořád kolem deseti kilometrů, otře si z čela pot, který se mu na něm usazuje a nepříjemně stéká po skráních dolů.

Zbystří sluchy, když si uvědomí, že v dáli slyší houkačku. Má snad halucinace? Pohled přes brýle ho usvědčí v tom, že se mu to nezdá, modře blikající žluté auto se kolem něj prožene asi sto kilometrovou rychlostí, suchem nahromaděný prach se zvedne do vzduchu. Rozkašle se.

Dobytek. Pomyslí si, když se konečně uklidní a to doufal, že by je mohl zastavit, jenže to vypadalo, že jedou na výjezd. Povzdychne si nad tou smůlou. Jedno auto již projelo. Pojede ještě nějaké?

Nepomáhá mu, že už se mu město blíží, je unavený, nechápe, jak může takto jezdit na kole, v takovém vedru? Jenže při jízdě máte odpor vzduchu a nepřijde vám to takové. Vzdát se, ale nechce.

Kolem projede další auto, už se ani neohlíží. Zaregistruje jen, jak řidič vozidla dupne na brzdy, potom zacouvá k němu.

"Danieli?" Oslovený zmateně otočí hlavu za řidičem. Adrián vykloněný ze dveří na něj nevěřícně kouká. "Co tady děláš?"

"Hapruje mi kolo…" povzdychne si.

"Cože? A proč si někoho nezavoláš? Vždyť máš tým?!" Nechápavě si ho prohlíží, je zpocený, rudý. Přimhouří oči.

"Zapomněl jsem mobil." Konstatuje jen a pokrčí u toho rameny. "Co tady vůbec děláš ty?"

"Byl jsem trénovat, budu mít zkoušky…"

"Aha…" rozejde se s kolem dál, chce tu cestu mít už za sebou.

"Počkej… co blbneš? Vezmu tě do města, podívej se, jak vypadáš." Adrián vystoupí z auta přebíraje kolo, Daniel se vůbec nebrání, zmoženě se usadí na sedadlo.

"Tady máš vodu, vozím ji sebou." Poté, co složí kolo jako posledně, u čehož se usmíval jako měsíček nad hnojem, ještě vytáhne z kufru lahev vody, má je tady pro všechny případy. Nikdy neví, kdy se mu bude hodit. Sleduje, jak ji Daniel s díky přijme a hltavě si jí pustí do krku.

"Hele, neznamená, že když jsem ze zdrávky, že stojím o to, oživovat utopence…" řekne pobaveně, vyjede po prašné silničce nejkratší cestou do města. Musí ho dopravit do stínu co nejdříve, aby neměl úžeh. "Odvezu tě domů?"

"Když budeš tak hodný… jsem nějaký unavený." Očima si prohlíží Adriánovo tetování na předloktí, které je k němu blíže a v zatáčkách přeřazuje rychlosti.

Černý automobil zaparkuje před panelovým domem, Adrián vytáhne klíčky ze zapalování.

"Jsme ta - dy." Zarazí se při pohledu na spícího chlapce. Hlavu má nepřirozeně stočenou do zvláštního úhlu. Víčka se jemně třepotají jako motýlí křídla, hrudník se nadzdvihává v pravidelných intervalech nádechů.

Nahne se k němu, prsty jemně přejede po tváři, zjistí, jak moc je rozpálený. Dlaní přejede po čele, aby zjistil, že čelo je nepřirozeně studené mírně orosené.

"Dany…" jemně s ním zatřese, mladík vedle něj se okamžitě probere.

"Co je? Co se děje?" zmateně se na Adriána podívá, poté se rozhlédne kolem sebe, součástky v hlavě dopadnou na svá místa, v hlavě se mu vybaví celá dnešní situace. "Ježiš promiň, usnul jsem."

"V pořádku, pojď, jsi doma." Vystoupí z vozu, vyndá kolo, opře ho o sloupek. "Dany? Jsi v pohodě?" Otočí se k zelenému Danielovi. Ten se mezitím, co Adrián dával kolo dohromady potýkal s vnitřním rozporem, žaludek se neopatrně zhoupnul, trávicí šťávy se mu nahrnou do úst, rychle k nim přiloží dlaň, ale dávicí reflex je rychlejší než on a v momentě kdy k němu Adrián přiskočí, se sveze na kolena a….

…pozvrací mu boty.

Zmateně zalapá po dechu, zrudne ponížením. Dlaň přitisknutá na oči ho nezachrání před tím, co se mu právě stalo. Přál by si mít neviditelný plášť a zmizet jako by se nic nestalo. Sice to byly jen staré roztrhané křusky, ale…

"Promiň…" zamumlá, nechce nahoru, nechce čelit tomu, co nastane. Nadechne se ještě jednou, cítí, že se žaludek pomalu uklidňuje.

Adrián ho překvapí, opatrně ho vezme pod rukou a vyzvedne do stoje. "V pohodě? Budeš ještě zvracet?" Starostlivě si ho prohlíží, v kapse nahmatá papírové kapesníčky a jeden mu podá.

"Nevynadáš mi?"

"Za co, prosím tebe?"

"Pozvracel jsem ti boty…"

"Jo tak.. to tě trápí. Neboj se, já si to zase někdy vyberu. Podívej," stočí se ke kufru, odkud vytáhne pár černých číňanek. "Já jsem vybavený na vše, neboj se. Musím být připraven na jakoukoliv situaci." Vezme pozvracené boty a hodí je rovnou do koše. "Stejně byly staré a já už mám doma nové. Netrap se tím, ano?"

Daniel při tom pohledu zrudne, nechápe, jak to může brát jen tak… s úsměvem.

"Pojď, prosím tebe. Dáš si sprchu a lehneš si, máš luxusní úžeh, když zvracíš. Jak dlouho jsi tam byl? To by mne tedy zajímalo." Nezajímá ho, že mu není odpovězeno, hlavně, že je Daniel OK. "Máš klíče?" Ruku protáhne pod tou jeho a obejme ho kolem pasu, aby si ho mohl přitisknout na sebe a podepřít ho.

Daniel beze slov vyloví v kapse klíče, podá mu je. Nechá se doprovodit až do bytu, kde ho Adrián posadí na vanu. "Zůstaň tady, prosím. Skočím jen pro kolo, aby ti ho někdo venku neukradl." Seběhne schodiště rychleji, než předpokládal, že by mohl zvládnout. Zpátky je během minutky. Daniela najde napůl svlečeného na vaně. Otočí kohoutkem napouštěje studenou vodu.

"Studenou?" Daniel vyvalí oči.

"Jistě, máš úžeh, což znamená otok mozkových obalů, musíš ochladit tělo, udělá se ti lépe, uvidíš. Svlékneš se nebo ti mám pomoct?" Soudě podle toho co vidí, bude mu muset pomoct. Klekne si, aby mu stáhl cyklistické kraťasy, odhalí tak penis, který nečinně leží v mírném ochlupení. Možná by mu to za jiných okolností přišlo vzrušující, ale teď jde o to, aby se Daniel cítil dobře. Ponožky odhodí někam ke zbytku oblečení, postaví se. "Tak pojď, bude to trochu studit, ale není to ledové, takže to vydržíš." Nechá ho nejdřív okusit rukou teplotu vody, ale stejně je tak trochu mimo, takže moc ani nevnímá co se s ním děje. Úžeh je mrcha. Vezme do ruky baterii a našteluje o něco vlažnější vodu, než co je napuštěná, pomalu ji přiloží k hlavě a nechá po ní vodu stékat.

"Je to lepší?" optá se po chvíli, když se vana začne plnit. Daniel přikývne.

"Děkuji, už je mi líp."

"Ty jsi taky trumpeta, když si uženeš úžeh při tlačení kola…" uculí se. Vypne vodu a podá mu nejbližší ručník. "Pojď ven, donesu ti sklenici s vodou, můžu se tady pohybovat?"

Daniel se ušklíbne. "Před chvílí ses neptal…"

"To byla trochu jiná situace, byl jsi mimo…"

"To máš jedno… jako doma." Neuvědomuje si, že je Adrián vlastně cizí člověk a mohl by mu cokoliv odcizit, snad jeho vzezření působí tak dobře, že ho ta myšlenka ani nenapadla. Vyleze z vany a otře se do huňatého ručníku, sice se mu udělalo lépe, ale rozbolela ho hlava. Natáhne si boxerky, které zde má vždy na hromádce. Kartáček na zuby se mu skoro okamžitě dostane do ruky, nanese pastu a už čistí, pořád cítí pachuť žaludečních šťáv v krku.

Na chodbě se střetne s Adriánem, uvědomí si, že se venku nějak zatáhlo. Oblohu protne blesk.

"Asi bude pršet." Podotkne, načež vejde do ložnice, Adriána za zády. Svalí se do postele.

"Tady máš vodu, ještě se napij, dehydratace není dobrá, taky si dej obklad. Jo a… otevřu ti okno, pokud bude pršet, bude ti lépe, už je to potřeba a vzduch se ochladí." Udělá vše, co řekne, ještě nezapomene narovnat neviditelný záhyb na peřině, kterou se Daniel přikryl. "Musím jít, musím být za bouřky doma."

"Přítel?" Daniel otevře jedno oko, zkoumavě se na něj zadívá. Adrián se rozesměje.

"Ne, pejsek. Nevadí mu, ale není při nich rád sám. A už spi. Měj se hezky a prosím… příště by naše setkání mohlo probíhat jinak… nemyslíš?"