4. Kapitola BoZ

4. Kapitola

---

"Kazimírku, nemyslíš, že se na svůj věk chováte dost dětinsky?" Ušklíbne se, ale pořád má pocit, že mu prasknou půlky. Proč se jich tak bojí? Vždyť nejsou o nic lepší než on. Kazimír před ním zrudne. Ví moc dobře, že tohle oslovení nesnáší a taky si moc dobře uvědomuje, že kdyby Kazimír chtěl, tak mu jí tady pěkně natáhne za jeho drzost, ale nějak si stačil všimnout jeho nenadálé změny. Již dlouho nepřišel domů s modřinami, vždy to byl jen pomačkaný límec. Něco se děje. A něco mu říká, že v tom bude on.

Podle očekávání se jeho tričko objeví ve svěráku pevné, z posilovny vypracované paže. "Co jsem ti říkal o tom Kazimírkovi?" Zamručí trochu jako naštvaný býk. Roztřesenou rukou se pokusí setřást to hříšné tělo ze sebe. Kdyby tak věděl. Nedali by mu pokoj, dokud by ho nedonutili svým smíchem skočit z mostu rovnou pod kola aut. Kazi se rozejde směrem k partě svých "přátel". Jak se jich má zbavit? Takhle Vítkovi nikdy nevysvětlí tu šikanu, co do dnešní doby zažíval kvůli nim. Zoufalý povzdech opustí jeho rty.

*

Vítek, pořád ještě zmatený, zabouchne za sebou dveře. Hlavou se opře o chladné dřevo. Bože, dej mi sílu.

"Synu?" ve dveřích obýváku se objeví otec. Co ten tady chce v takhle brzkou hodinu? "Jsi v pořádku?" Najednou se staráš, co?!

"Jo jasně. Jsem v pohodě. Děje se něco?"

"To je vděku, že konečně vidíš svého otce." Muž, jemu tolik podobný, se usměje.

"Neříkám, že tě nevidím rád, jen jsem překvapený, že jsi doma. Nepotkávám tě takhle často, pokud sis nevšiml." Podotkne ironicky.

"Já vím.. ale dnes to má své opodstatnění."

"A to?"

"Chceme se s maminkou přestěhovat. Koupili jsme malý domek, dělaný akurát pro nás dva. Řekli jsme si, že už je na čase, aby začal žít sám a tak ti necháme tenhle byt."

"Tati? Nemáš horečku? Co budu dělat se dvěma volnýma ložnicema?"

Otec se rozchechtá. "Člověk by řekl, že první tvá slova budou, co si tady bez maminky vyvařování počnu? Ale mohl jsem to čekat. Opravdu jsi už dospěl v pořádného chlapa." Poplácá ho po rameni. "Pojď, převlékni se doraž k večeři, všechno ti tam objasníme."

Přikývne na souhlas. V pokoji odhodí batoh ke stolu, hmátne po volných kraťasech a černém, domácím tričku.

"Jsem tady." Strčí hlavu do kuchyně, kde se zrovna servíruje jídlo na stůl.

"Pojď se posadit, zrovna se to dovařilo." Prohlédne si oba rodiče. Děje se tady něco divného. Doslova tady něco, obrazně řečeno - smrdí. Usadí se na své obvyklé místo, nabere si brambory, na řízek počká dokud si nevezme první otec.

"Tak co jste mi chtěli?"

Pozoruje, jak se jejich oči střetnou.

"Víš, mysleli jsme, že bychom pronajali někomu jeden pokoj, abys tady nebyl sám, to zaprvé a taky, že se ti nějaká koruna navíc bude hodit. Byt je náš, takže nájem ty platit nemusíš. Ten, kdo by tady bydlel s tebou by mohl přispívat nějakou tisícovku na bydlení a stravu. Zase tě tady nechceme nechat samotného. Jak jsi řekl, je to dost velký byt."

"No a nebylo by lepší najít nějaký malý podnájem? Mně by garsonka stačila. Tenhle byste mohli pronajímat někomu.. komukoliv nebo ho prodat."

"My se tohohle bytu vzdát nechceme, je to tvoje dědictví a tak tě o něj nechceme připravit. To snad chápeš ne?" otec si posune obroučky jemných brýlí na nose, upře na něj svůj pohled.

"Předpokládám, že už máte někoho, kdo tady semnou bude?" odpověď je mu jasná, protože rodiče nejdřív všechno zařídí, než něco udělají, aby nevyvolávali plané naděje.

"Jedná se o jednoho tvého spolužáka…" Zatrne v něm. Spolužáka? Polkne, není schopný říct hloupé, kdo? "Jmenuje se Kazimír. Zvláštní jméno."

Cítí, jak se mu krev pomalu odplaví z mozku, zbledne.

"Víťo? Jsi v pořádku?" Maminka k němu starostlivě přiběhne, položí ruku na jeho.

"Mami… To ne, Kazimíra ne."

"Ale vždyť je od tebe z oboru? Jste spolu ve třídě, na tom není nic špatného ne? Alespoň se lépe poznáte…"

"Vy to nechápete!" vykřikne, pěsti zaťaté, vyskočí od stolu večeře nevečeře. Dveře od pokoje za sebou s bouchnutím a klapnutím zámku zavře. Mohutné tělo se svalí na prostornou postel.

Slzy zoufalství se proderou ven.

*

Stěhování rodičů proběhne na jeho gusto až moc rychle. Najednou, ze dne na den se u nich objevili stěhováci a začali vynášet věci jeho rodičů. Další parta stěhováků dovážela nový nábytek, který si sám vybral. Pořád se s nimi moc nebavil, ale nábytek si vybrat chtěl, takže musel.

Otec ho dvakrát proplesknul se slovy, že mu nebude odmlouvat a prostě bude trpět svého spolužáka v jeho bytě, v podnájmu.

Nedodržoval ani dietní plán, který se mi podařilo sestavit s Matyášem. Měl jít za měsíc na jakousi kontrolu a poradu ohledně toho, ale on nebyl schopný něco pozřít. Zjistil, že během dvou týdnů kdy omezil jídlo na minimum, protože se mu z něj dělalo špatně, se mu uvolnil pas u kalhot a on si musel sehnat opasek. Věděl, že by mě něco málo sníst, ale jezte, když váš žaludek odmítá pozřít cokoli, co je tuhé konzistence. Ráno do sebe hodil hrnek čaje nebo kafe, podle toho, co bylo zrovna uvařeno, k obědu snědl maximálně jeden kousek ovoce a k večeři… někdy nic. Žaludek už mu ani nekručel, pokud cítil hlad, vypil sklenici studené vody.

Na Kazimíra se od té doby nemohl ani podívat, kdykoliv se s ním měl střetnout, raději si zašel o několik bloků více. Všiml si té změny, která se na něm udála. Už to chápal, proč mu najednou dali pokoj, proč se ho najednou snažil Kazimír bránit před těmi magory, kterým říkal přátelé. Chtěl si ho udobřit. Zatne pěsti, když si na to vzpomene. Dva roky šikany mu má náhle odpustit jo? S tím ať nepočítá. Bude respektovat jeho režim.

Jako že se Vítek Krátký jmenuje.