5. Kapitola BoZ

5. Kapitola

---

Zvonivý zvuk zvonku ho vytrhnul od práce na seminárce, kterou měl zítra odevzdávat, lámal si hlavu s jejím obsahem, protože se na ní totálně vypadnul a jeho knihovna zase nebyla tak obsáhlá, aby si poradil. První věc, která ho napadla, že zlíbá nohy tomu, kdo ho vysvobodil od té úmorné práce, načež mu došlo, kdo je ten vetřelec.

Povzdech přejde přes vysušené rty. Je to tady, tak se seber. Ruka ve vlasech se snaží kočírovat rozcuch, který si způsobil, když nervózně svíral vlasy a okusoval tužku nad úpěnlivým přemýšlením.

S rukou na klice od dveří se několikrát hluboce nadechne, aby uklidnil splašené srdce. S hlubokým výdechem otevře.

"Ahoj." Kazimír s mírným úsměvem na tváři ve dveřích. Ve dveřích JEHO bytu!

Slova se mu zadrhnou v krku, zmůže se na pouhé kývnutí. Kočíruje vražedný pohled, který mu vyvstal na mysli při spatření přátelského úsměvu. Otevře dveře, aby mohl Kazimír kolem něj projít. Ucítí závan osobitého parfému, zavře oči. Nádech, výdech.

"Ukážu ti, kde budeš mít pokoj. Můžeš si sem dovézt co jen chceš, ale nestrpím tady ty tvé kamarádíčky. Budeš respektovat můj režim, Kazimíre! Jsi u mě doma a nejsi tady vítaný." Odměřeným, i když trochu rozechvělým hlasem ho navede ke dveřím, kde dřív rodiče měli ložnici. Nyní je to jen prázdná místnost vymalovaná na světlounce meruňkovou, ve které stojí prostorná postel s ještě zabalenou matrací, psací stůl a dvě skříně. "Tady je tvůj pokoj. Z knihovny v obýváku si můžeš půjčovat knihy pod podmínkou, že je vrátíš na místo, odkud si je vzal. Jídlo a tak… Pokud nenajdeš to, co ti šmakuje, tak si to kup. Pokud bude něco chybět prostě se domluvíme, kdo půjde na nákup. A taky by bylo asi dobré domluvit se, kdo a kdy bude nakupovat pečivo, abychom v deset večer nemuseli běhat po večerkách, víš jak… Úklid… pokud na nás nebude špína padat tak je to asi na náladě, nevyžaduju nějaký režim na způsob, že každý čtvrtek si prostě uklidíš. Tvůj pokoj je tvůj, tak jako můj. Nádobí si po sobě ukliď do myčky a až bude plná, tak se zapne… Prostě klasické věci. Zbytek bytu si prohlídni sám. Když budeš mít nějaké otázky… prostě si je napiš, ať to nezapomeneš. Zítra to můžeme projít, ale teď se vážně nemohu zdržovat s banalitami. Budu teď u sebe v pokoji. Mám ještě dost práce do školy." Se zavrzáním kliky zaleze do svého království, nechaje zaskočeného Kazimíra na chodbě.

Svalí se do pohodlné postele, ve které tak rád tráví svůj čas. V hlavě má zmatek. Obklopen polštáři se zachumlá do deky. Jak bude tohle společné bydlení probíhat? Vždyť oni dva se nesnáší! Budou snad kolem sebe chodit jako by se nikdy nic nestalo? Nebudou se spolu bavit? Budou mít tichou domácnost? Vztekle bouchne pěstí do polštáře, zaskučení utlumí polštář. Proč?

Kazimír se přesune i se svými taškami do pokoje, který je vyhraněný pro něj. Zkontroluje, jaký má výhled. Svalí se do postele, igelit na matraci pod ním zašustí. Povzdych a následné vybalování se. Učebnice a knihy naskládá do jakési knihovničky, kterou má postavenou u stolu, nějaké sešity a různé kabely plus CD dá do šuplíků. Když stáhne igelit z matrace a zasadí ji do správné polohy, uvědomí si, že nemá povlečení. Zuby skousnou rty. Kroky ho zavedou ke dveřím Vítkova pokoje, ale nemá ho přece rušit! Otočí se na podpatku, když se dveře náhle otevřou a v nich - rozespalý Vítek. Zaostří na něj ještě spánkem zamlžený pohled.

"Co tady chceš?" zamračí se. Oči protře rukou.

"Promiň, já… Nemáš povlečení? Nenapadlo mě si ho vzít. To byla snad jediná věc, která mne nenapadla." Zatváří se jako kocour ze Shreka, což oblomí i Vítka.

"Jasně, počkej, matka mi tady nějaké nechala." Vrátí se zpátky do pokoje, aby se natáhl do skříně. Kazimír se zvědavě nahne do dveří, aby si mohl prohlédnout Vítkův pokoj. Slušně zařízený, trochu chaos, zaujme ho velká postel zabarikádovaná polštáři z nichž se jich pár válí po zemi. Víc nestihne prozkoumat, Vítek mu zahraní výhled svým tělem. "Tady to máš." Vrazí mu do rukou povlečení i prostěradlo.

"Díky moc, jak budu moci, tak si přivezu své vlastní…"

"To je v pohodě. Je moje, nemusíš si dělat starosti, mě chybět nebude." Zabouchne za sebou dveře a vydá se do koupelny, aby vykonal potřebu, která ho vytáhla z vyhřáté postele. Se zívnutím si uvědomí, že jaksi nedodělat tu práci.

Se zamručením zamáčkne budík, hlavu schová pod polštář. Celý zbytek noci nemohl usnout. Přemýšlel, jak se dostat z této bezvýchodné situace, protože si moc dobře uvědomoval, že rodiče budou neoblomní. Oni když si něco zamanou… A teď momentálně si umanuli, že jejich syn musí mít spolubydlícího. Kdyby to byl jen tušil, tak o dvou prázdných pokojích ani nemukne. V klidu by si z jednoho udělal knihovnu, jak plánuje a z druhého nějaký sklad, kdyby šlo jen o to. Harampádí se dá sehnat vždycky dost. Navíc, chce si zařídit posilovnu! V hlavě mu svitne. Jsem to ale kus vola! Zanadává si. Takže knihovna v samostatné místnosti se nekoná. Bude tam muset nastěhovat několik mučících strojů, ale Kazimírovi o tom neřekne. Takový sobec bude. Ještě by se mu vysmíval. O to nestojí. Ne víc, než je vysmívaný nyní.

Vyleze z pokoje, rozhlédne se. V koupelně je prázdno a u Kazimíra se asi ještě spí, protože nesvítí. Bodne ho výčitka, možná se k němu měl včera chovat trochu jinak… Jako vždy provede všechny svoje ranní záležitosti. Rádio puštěné v kuchyni ho překvapí. Vstoupí, aby se přesvědčil. Kazimír stojící u kuchyňské linky a mazající si chleba se šunkou a nakrájeným rajčetem se k němu otočí.

"Dobré ráno. Chceš taky snídani?" Nabídne mu posunkem, že mu taky udělá, když už je v tom. Zkoumavě si ho prohlédne, což Vítkovi neujde.

"Ne díky, nesnídám." Se zabručením se vydá do svého pokoje.

Kazimír stojící v kuchyni si zase povzdychne, jak se k němu má chovat? Když je na něj hnusný, tak se ho bojí, a když je milý, tak ho posílá do tmavých oblastí. Zakroutí hlavou. V hlavě se mu na seznamu objeví další úkol: poznat Vítka tak, aby se mohli normálně bavit. Zaleze do koupelny, aby se mohl umýt. Snídani nechá na stole.