8. Kapitola BoZ

Já... Nevím co píšu...

Věnuji yellow.

8. Kapitola

---

Z polospánku ho vytrhlo zadunění lidského těla o podlahu a následné ticho. Co to? Opatrně v tichosti vyšel na chodbu. Vítek nebyl nikde v dohledu. Zaťuká na dveře pokoje. Uvědomuje si, že je momentálně na něj Vítek pěkně dopálený a tentokrát by tu ránu pěstí mohl schytat do obličeje, ale byl ochoten to riziko podstoupit jen aby se ujistil, že se mu nic nestalo, protože ta rána nebyla nijak příjemná.

"Vítku? Jsi v pohodě?" žádná odezva. Vezme za kliku, nádech výdech, než vstoupí, přimhouří oči, aby spatřil Vítkovo tělo bezvládně ležet na zemi. Jakékoliv obavy jdou stranou. Přiklekne k němu, dvěma mířenými fackami dopadnou v pravidelnosti na bledé tváře, propleskne obličej. "Hej, no tak! Prober se!"

Účinek se dostaví ihned, zmatené oči se rozevřou, mozek pomalu zpracovává momenty, které mu unikly. "Co se…"

"Omdlel jsi. Stalo se ti něco? Nebouchl ses?" Vítek se pokusí posadit, což se mu nepodaří, protože zapření o zraněnou ruku se ozvěnou náhlé vlny bolesti. Kazimír si jeho grimasy všimne, ihned začne pátrat po příčině. Zastaví se na inkriminovaném zápěstí. Srdce na okamžik vyhodí o pár zabušení méně z rytmu, aby se v okamžiku změnilo na zrychlené bušení, které mu vhrne krev do mozku zpracovávajícího tu informaci. Začne jednat.

Nejdřív vyskočí ze země jak postřelený králík. Udělá dva kroky tam a zpět než si utřídí myšlenky. Co jen nám to říkali kdysi ve škole na té přednášce? Co mám dělat?

Vítek ho opatrně ze země pozoruje, jeho tělo je v šoku. "Já…"

Kazimír ho zarazí. "Počkej, pomohu ti na postel. Lehni si. Tak přesně. Nohy si pokrč a buď takhle. Tu ruku… Vydrž prosím tě. Jen lež ano? Hned budu zpátky."

Doběhne si do pokoje pro telefon. Komu? Záchranku? Vytočí sto padesát pětku.

"Zdravotnická záchranná služba, co pro vás mohu udělat?" ženský, sebejistý hlas na druhé straně telefonní linky ho trochu uvolní.

"Já… Dobrý den, můj spolubydlící on… Omdlel. Už se probral, ale zjistil jsem, že má zlomenou ruku. Ta k-kost mu trčí…"

"Počkejte prosím, zastavte, vezmeme to popořádku ano? Řekněte mi vaše jméno, telefonní číslo, ze kterého voláte a adresu prosím."

S koktáním ze sebe vyžbleptá požadované informace načež se ho začne dispečerka vyptávat na další podrobnosti. Záchranka je na výjezdu, ale zastaví se u nich lékař, který se vrací z nějaké akce, aby zkontrolovat a zhodnotil situaci.

Nechá si mobil přiložený k uchu a s instrukcemi dispečerky do ucha se snaží Vítkovi zaledovat ruku, jak mu radí plus další úkony, aby znovu neomdlel. Podaří se mu led z třesoucích se rukou vysypat v chodbě na zem. Se zakletím se dá do sbírání, ještě, že je dispečerka tak imunní proti takovýmto věcem, protože kdekdo už by s ním ztratil trpělivost. Zvonek ho vytrhne ze zamyšlení, než se s ním dispečerka rozloučí a on vpustí do bytu zkušeného lékaře. Zvědavé sousedky vykukují z bytů, co že se to vlastně děje. Hodí na ně zlý pohled.

Nakonec si lékař Vítka vezme sebou, že prý ho odveze rovnou na chirurgii a Kazimír má kontaktovat rodiče, aby si pro něj přijeli, není v dobré psychickém stavu, jak upadl a tak by ho měl někdo hlídat. Až teprve, když se za nimi zavřou dveře, se Kazimír zhroutí po hladkém dřevě k zemi. Malátně vstane, aby si v koupelně chrstnul do obličeje ledovou vodu, která ho probere. Opřený o umyvadlo, dívá se na sebe do zrcadla. Jeho šokovaný výraz se mu zarývá do kůže. Tohle přece nemůže být on.

*

Již několik hodin sedí ztuhle v kuchyni. Pohled mu občas sjede k jediné cestě, která vede k tomuto domu. Vyčkává vozidlo Vítkových rodičů. Neuvědomuje si bolest, která mu proudí pozadím, které již nechce sedět a svaly by se rády protáhly. Možná, že o té bolesti ví, jen ji zahrabal hluboko do vědomí, aby se mysli dotýkala co nejméně. Na stole před ním stál zelený hrneček s barevnými puntíky, byl v něm čaj, který si uvařil, ale již dávno se z něj nekouřilo. Zcela vychladlý, neoslazený, zapomenutý.

Rozbušilo se mu srdce, když spatřil TO auto. Rozběhl se o předsíně, ale pak si uvědomil jak je naivní. Vrátil se do kuchyně. Klíče v zámku zarachotili, šum a kroky se přiblížili k němu.

"Kazimíre? Ah, tady jsi." Vítkova matka k němu přešla. Přiložila ruku k čelu. "Vypadáš, jako bys měl horečku, jsi v pořádku?" Kývnutí, protože není schopen slova, pořád čeká, že se za ní objeví Vítek.

"Nechal si ho v nemocnici, musejí mu tu ruku sdrátovat, tak kost byla až moc vytlačená než aby to opravili sádrou. Děkuji ti." Poplácla ho na dlani a dala se do vykládání nákupu. "Nakoupili jsme ti nějaké potraviny, když jsme tady byli autem. Vítek bude doma pozítří, pokud nebudou komplikace a neměly by být. Bude potřebovat pomoc, takže se sem asi na nějaký čas nastěhuji, abych vám něco navařila. Vím, že bys to zvládnul, ale máš školu a nemůžeš toho dělat tolik."

"Jak myslíte, paní Krátká. Je to pořád váš byt a já vám do jeho chodu nemohu zasahovat. Jsem naopak rád, že jste mne tady nechali bydlet."

"Ale to víš, copak by ten náš kousek tady dělal sám. Vítek je už takový. I když se asi moc nebavíte… on je rád, že tady jsi. Nemá rád takovou samotu, jen to nedává najevo." Usměje se na něj jemně, ve dveřích se objeví její manžel.

"Všechno jsem už zabalil a balíky vody jsou v chodbě."

"Výborně, potom tedy můžeme jet. Uvař si, na co jen budeš mít chuť, Kazimíre." S úsměvem a pozdravem ho zanechají samotného.

Trochu se mu ulevilo. Vítek ho vyděsil. To mu nesmí dělat. Nemusel by to vydýchat pokaždé. I když… Vítkovi to asi v tu chvíli bylo jedno.