9. Kapitola BoZ

yellow: neboj, krvelačná nebudu, jen jsem si přichystala jiné trápení *lepí si ústa izolepou*, ale nebojte se, už to bude jen lepší ;)

Věnuji Ilay.

9. Kapitola

---

Zručně otevře dveře vedoucí do Vítkova pokoje. V ruce drží talíř s polévkou, příbor má i s ubrouskem zasunutý v kapse od kalhot.

"Můžu?" Tiše vstoupí, aniž by čekal na odezvu. Vítek sedí na posteli a nečinně zírá do prázdna zdi. "Tady máš polévku, co vařila tvá mamka tak se nemusíš bát, že bych tě chtěl otrávit, ale víš, že jed na krysy se ve vodě rozpouští?" Utrousí do napjaté atmosféry. Nevyvolá to sice záchvat smíchu, ale nepatrné zvednutí koutků tam bylo.

"Do kuchyně dojít umím."

"To vím taky, ale ty bys nepřišel, vím to. Pokud sis nevšiml, včera jsi nevylezl celý den. Nevím, co zamýšlíš, ale tohle rozhodně není dobré."

"Hraješ si na mého psychologa?" úšklebek zničí Kaziho dobrou náladu.

"Ne. Mysli si co chceš, Vítku. Dělám to kvůli tvé mamce, protože je tak ochotná a hodná a ty by sis toho měl vážit."

"Kdyby byla tak se o mě nestaráš ty. Byla by tady."

"Kdybys nebyl tak sebestředný hajzl, nebyl bych tady ani já. Ale řeknu ti jedno. Mě tohle docela baví. Nevadí mi, ti pomáhat, protože by to udělal každý tvůj opravdový přítel."

"Takže teď jsme přátelé až za hrob?" další úšklebek a zvednutí z postele. Vítek uchopí talíř s polévkou a obrátí ho do květináče. Kazimír zalapá po dechu. "Už jsem dojedl, můžeš to odnést. Sluho."

Celou tu dobu ze sebe ve škole dělal chudáka, neuměl se bránit a přitom je takový… Ach bože. Kazimír si vjede prsty do vlasů, které si nestačil učesat, protože byl víkend a on o víkendech stával pozdě, a měl Vítkovi nabrat jídlo a postarat se o něj.

Vítkovi bohužel neujde bolest, který se na okamžik objeví v Kazimírovo očích. Překvapení je na místě, když za sebou Kazimír bouchne dveřmi, až skleněná tabule ve dveřích zarachotí. V ten moment se probere. To jsem ale kus vola.

Druhý den je ve znamení ignorace. Kazimír se najedl a rovnou opláchl použité nádobí. Nemělo cenu ho schovávat do myčky, když jedl jen on. Ten jeden talíř a dva příbory…

Usedne ve svém pokoji za stůl, čeká ho práce na učení se na přibližující se závěrečné zkoušky a je toho na něj nějak moc. Nesmělé zaklepání, o pár hodin později, na dveře ho vytrhne ze zamyšlení.

"Ano?"

Ve dveřích se objeví bledý Vítek. "Kazi… mohl bys mi prosím ohřát jídlo? Jeden talíř už jsem rozbil."

"Ale… Najednou? A jsem Kazi?" překvapení nedá znát. Rozhodně nečekal, že za ním Vítek přijde, sám a dobrovolně. Vítkův pohled zabořený do země, mírně zčervenalé tvářičky ho dostanou. Tak rád by ho vtáhl do náruče a pomazlil se s ním, ale o tom nemá Vítek ani páru.

"Omlouvám se, jen… Ta sádra je strašně nepohodlná, překáží mi při běžných činnostech a…"

"V pohodě." Projde kolem něj, na tváři neutrální výraz. Vítkovi se viditelně uleví, napjatý výraz obličeje povolí. Hlad už byl opravdu nesnesitelný. Tři dny nic nejedl a šly na něj mdloby. Věděl, že by měl něco pozřít, ale když přišel do kuchyně zjistil, že pečivo žádné není, protože je neděle večer a oni nakupovali zásadně pečivo tak, aby s ním vycházeli akorát a v lednici jsou jen jogurty, které nemá moc v oblibě, protože ho nenasytí. V kastrůlkách bylo navařené jídlo.

Kazimír první co spatří je jídlo, které skončilo na podlaze ve změti rozbitého talíře. Nemohl upřít tu snahu, že se Vítek alespoň pokusil zamést to na jednu hromadu. Sáhl po novém talíři, nabral novou porci a dal jí do mikrovlnky, dávaje si pozor, aby nešlápl do střepů. Nedivil se, že ten talíř rozbil, vždyť mikrovlnku měli danou docela vysoko a s jednou rukou to šlo špatně.

Za dobu, než mikrovlnka cinkla, se Vítek přesunul ke stolu. Mlčeli oba. Pak před něj postavil horký talíř, přiložil příbor a sklenici s vodou. "Dobrou chuť." Zmizel za dveřmi svého pokoje.

Vítek se dal do konzumace jídla. Bylo výborné. Jeho mamka uměla dobře vařit. Horší bylo, že mu nějak nechutnalo jíst. Stažený žaludek třídenní dobrovolnou dietou sice protestoval nad hladem, ale v momentě náhlého přijmu potravy, se stáhnul a odmítal pozřít víc, než jen pár malých soust. Donutil se dojíst to. Talíř i poslední sousta již byla studená, když je dojídal a hodiny ukazovaly skoro další uběhlou hodinu, než když jíst začal. Cítil se plný. A spokojený. Spořádaně složil vidličku, protože, i když mu Kazimír dal nůž, on ho nebyl schopný použít. Čtyři prsty měl sdrátované a zasádrované k sobě tak, aby s nimi nemohl hýbat.

"Chceš ještě?" Kazimír se objevil ve dveřích kuchyně s prázdnou sklenicí v ruce. Schválně počkal, dokud nedojí. Sice mu to trvalo, ale chápal to.

Vítek zakroutil hlavou v nesouhlasu. "Děkuju. A ještě jednou se omlouvám, já…"

"Nech to být, ano? Já jsem tady ten vetřelec, co narušuje tvoje soukromí a budu to respektovat. Mě nenaštveš tím, že na mě zvýšíš hlas, ale uvědom si, že já jsem taky jen člověk a mám taky city."

"Rozumím… Můžu pro tebe něco udělat?"

"Mohl bys, ale věř, že to udělat nechceš." S nečitelným výrazem se raději odvrátil a nechal Vítka samotného. Napije se a uklidí nádobí později.

Tma.

Nekonečná tma, v níž hledá světlo.

Štiplavé slzy stékají po tváři. Hlasivky si dělají, co chtějí, když bezhlavě křičí.

Utíká, co mu síly stačí. Uvědomění, že nemůže zastavit, ho deprimuje. A pak sráz.

A pád dolů…

"Kazi… No tak, Kazi… prober se, je to jen sen."

S trhnutím se probere ze zlého snu. Nesnáší tenhle sen. Vrací se mu poslední dobou často. Uvědomí si, že není sám. Rukou rychle setře mokré cestičky po slzách, které se vytvořily během nekontrolovaného pláče smíseného s křikem.