Vzplanutí {1}

Vzplanutí {1}

---

"Berete si zde přítomnou, Simonu Krátkou, za svou právoplatnou manželku?"

Usmál se, byl si tak jistý, i když to nebyla jeho volba… "Ano. Beru."

"Tímto prohlašuji váš sňatek za uzavřený. Prosím, vyměňte si prstýnky." Následuje předávání prstýnků, kdy fotoaparáty stíhají jeden snímek za druhým. "Můžete se políbit…"

Nocí ztemnělým městem se plížila trhaná mlha. Oblaky vlhka se dovádivě honily v ulicích mezi domy a přikrývaly chladnou jinovatkou vše, co jim stálo v cestě. V jednom z oken oprýskaného paneláku se i přes pokročilou noční hodinu, svítilo.

Muž ve věku asi třiceti let se právě vysvlékal po náročném dni v práci, potřeboval si dát horkou sprchu, kterou by mohl pomoci namoženým svalům od bolesti. Pohled mu sjel na uzavřenou obálku, která ležela na konferenčním stolku. Automaticky se rozhlédl kolem sebe. Ale vždyť Simona spala v ložnici, nebo ne? Nějaké úřední lejstro. Advokátní kancelář?

Prsty prohnětou kořen nosu otlačený od brýlí. Roztřesené prsty uchopí obálku, je mu jasné, o co jde. Simona dokonala svoje dílo. Rozvod.

Cítí se o dvacet let starší než je, ztěžka dosedne na normálně pohodlnou pohovku. Nechce to číst. Vlastně, bylo jen otázkou času, kdy Simona podá žádost o rozvod. Sex jim nešel vlastně už od svatby, aby taky šel, když jejich sňatek byl unáhlený čin jejich rodičů. Jako ze špatného snu.

Dlouho společně přemýšleli, kde se stala chyba, proč jim to neklape. Odpověď přišla brzy. Potkal někoho, kdo mu byl v srdci blíž než překrásná Simona. Nebyl zase tak bisexuální, jak si myslel. Ten obyčejný mladík, kterého srazil v knihovně na zem, když pospíchal pro knihu a zase zpět, do práce. Jeho hnědo modré oči se na něj dívaly překvapeně, když mu pomáhal na nohy. S omluvou ho pozval na kávu, ale on s díky odmítl, propletl se kolem něj a byl tentam. Překvapeně se za ním díval. A od té doby měl o čem přemýšlet. Měl přeci vztahy i se ženami, když byl v pubertě… Líbily se mu. Sexuální nemohoucnost se Simonou přisuzovali jeho vytíženosti v práci a stresu, který zažíval. Ušklíbl se, když na to nyní vzpomínal. Pravda to nebyla. Jen si prostě nechtěl uvnitř sebe přiznat skutečnost, která pro něj byla nevyhnutelná.

Uvědomil si, že se mu nechce vůbec spát. Vyměnil koženou bundu za drahý kabát do práce a zabouchl za sebou dveře od toho proklatého bytu.

***

Stěhovací vůz zastaví před novostavbou čtyřbytového domu stojícího na okraji města mezi rodinnými domky. Spokojeně si ten dům prohlédne. Nemusel ani hledat dlouho, stačilo jen kontaktovat agenturu se správným požadavkem. Za dva dny měl nový byt zajištěný. Další tři týdny trvaly přestavby.

V aktovce, kterou si nesl, měl další obálku od soudce, který vede jejich rozvodové řízení. Zítra se má zúčastnit sezení, kde se probere rozdělení jejich majetku i svazku. Byl ochotný nechat jí vše. Nepotřeboval vzpomínky, když skoro žádné neměli. A peněz měl dost. Mohl si vše pořídit nové.

Vychovaně pozdraví jednu ze zvědavých sousedek, která se opravdu nenápadně opírá o dřevěný plot. Nakukuje do vozidla, ze kterého nyní stěhováci vynášejí krabice s jeho osobními věcmi. Tašku s nejdůležitějšími pomůckami a oblečením si nese sám, stejně tak brašnu od notebooku, aby nemusel hledat, dokud si nevybalí. Babka si ho zálibně prohlíží, zálibně… spíš jako lacinou děvu. Škoda jen, že je v naškrobeném obleku, jak jede přímo z práce.

Zběžně se ohlédne i na druhou zahradu, která obklopuje dům. Makléř mu říkal, že je zahrada společná pro celý dům, zahlédne kousek z altánu stojícího za domem pod rostlým stromem. Je mu to v celku jedno, skoro celý den není doma, ale podmínkou byl balkón. Když je dom, rád se dívá na okolí. Uvolní to jeho zmatené myšlenky a kolikrát mu již jeho rozjímání dopomohlo k dobrému nápadu.

Spokojeně si vyjde do patra, kde bude od nynějška sídlit. Byt je krásně prostorný, pro jednoho člověka až příliš, ale on má prostor rád, zvlášť když vezme v potaz to, že si ho nechal přestavět podle svých představ. Barva zasychající na zdech je ještě trochu cítit. Stěhováci, kteří mu již nanosili věci nahoru, se nyní soustředí na jejich usazování, jednoduchými pokyny řídí jejich počínání. Za pár minut mu mají ještě dovézt nový nábytek, který si objednal.

Zatroubení náklaďáku. Ušklíbne se. Někteří lidé se pořád ještě nezměnili. Ale co by se divil. Vlastně, bez nich by byla na světě nuda. Vykoukne z okna a houkne na muže vystupující z vozu, že je hned dole. Stihne si odložit sako, aby si ho neumazal. Košili a kalhoty vem čert. Sako je první, které si lidé prohlížejí. Rukávy od košile si vyhrne nad lokty.

"Dobrý den." Pozdraví muže, jenž se k němu postaví s notesem v ruce.

"Dobrej pane, chcete to složit před dům nebo vám to nanosíme do bytu?"

"Pokud by vás nezdržovalo do bytu… Samozřejmě si připlatím."

"To je v pořádku, máte to v ceně. Těch pár kousků co tam máte naše kluky ani neprotáhne." Robustní muž se podrbe v kníru. "Tady kdybyste mi hodil jeden podpis, že vám byl nábytek dovezen. Jakékoli problémy hlaste na telefonu, který jste dostal u nás na prodejně."

"Jistě, děkuji." Pokývá. Odmlčí se, aby mohli v tichosti sledovat muže, jak vyndávají krabice z vozidla. "Tak pojďte, ukážu vám, kam to máte skládat." Pobídne je, když si všimne, že již mají vyloženo a čekají na jeho pokyn.

….

Spokojeně zabouchne dveře za posledním z mužů, kteří mu pomáhali seskládat nábytek tak, aby se s ním nemusel tahat. Vlastně, ještě musí do schránky, poštovní adresu si změnil již před pár dny, aby již nic nechodilo na tu starou.

Reklamní letáky a v nich založené dvě složenky, které je nutné zaplatit. Náraz do měkkého těla ho vykolejí. Jeho pohled se střetne s přesně těma hnědo-modrýma očima, které již jednou svou chybou k zemi poslal. Tentokrát to mladík ustál. Nyní se na něj však díval překvapeně, až skoro vykuleně. Omluvu na rtech málem zapomene. Tak moc mu učarovali. Zbaběle vykoktá to, co měl na srdci a raději vydupe těch pár schodů k sobě, aby se mohl svalit do nového gauče. Zavře oči. Taková zatracená náhoda! Osud si z něj dělá prdel a užívá si to očividně plnými doušky. Zmateně prohrábne vlasy. Najednou pocítí chuť na cigaretu, kterou si tak dlouho odpíral. Ušklíbne se na nápis na krabičce, který mu sděluje, že kouření škodí zdraví. Jednou kuřák, navždy kuřák. Zkoušel přestat, ale byl vždy v takovém presu, že si nakonec po několika dnech abstinence zapálil. Simona to nesnášela. Ale pro ni neměl touhu přestávat. Ona mu nic nedávala, tak jako on nedával nic jí. Milence si našla a veřejně ho s ním shazovala. Divil se, že mu ten rozvodový papír neposlala dříve, ale asi chtěla aby si taky něco užil než od něj odejde. Pomsta, která šla hodně dalece kolem něj.

Ale ten kluk… Zmateně sám nad sebou se podiví. Cigareta zapálená v ruce. V duchu si zanadává. Není na takové vzplanutí takhle náhodou už docela starý?