Vzplanutí {10}

10. Kapitola

---

Ťuk, ťuk.

Oči se zmateně otevřou, hlava se zvedne. Pomalu zaostří přes rozbité brýle na policistu stojícího za oknem vozidla. Když policista zahlédne, že je při vědomí, zabere za kliku dveří, povolí skoro sama, protože Zikmund po ní sáhne ve stejnou chvíli.

"Dobrý den, pane. Víte, že stojíte na zákazu stání?"

"J-já… Promiňte…" hlas se mu zadrhne v hrdle. "Udělalo se mi špatně. Najednou mě začalo píchat na hrudi a potom se mi zatmělo před očima." Policistův výraz se změní. Alkohol z toho muže necítí. Vypadá spíš, že jel do práce.

"Můžete si vystoupit, prosím?" Zikmund kývne, ale není si jistý, jestli to zvládne. Nohy má jako z rosolu a nechtějí ho poslouchat. Co má dělat? Ruce se roztřesou neovladatelným třesem, rty mu ztuhnou. Policista sleduje, jak muž před ním bledne. Pokud není zdrogovaný asi mu vážně není dobře. "Zůstaňte sedět, zavoláme vám doktora." Zikmund ho matně sleduje ve zpětném zrcátku, jak se vybavuje se svým kolegou, bolest ustoupí, ale zatmí se mu před očima.

Pád k zemi je nevyhnutelný. Otevřené dveře u řidiče dopomáhají k pádu na tvrdý asfalt. Potom už vnímá jen hlasy, jak na něj něco volají.

*

Probere se v nemocnici. V ruce má napíchnutou kanylu.

"Už jste vzhůru, počkejte, zavolám doktora. Jen klidně ležte."

Dveře se zavřou, aby se v momentě zase otevřely. "Tedy pane Vodička, myslel jsem, že už vás u nás dlouho neuvidíme. Copak jste to vyváděl?" Lékař k němu v mírným úsměvem přijde. "Pány policajty jste vyděsil hodně dobře, povedlo se vám to, ale neměl byste to dělat. Je to škodlivé." Vezme jeho ruku do svých, zkontroluje pulz. "Tak co mi povíte?"

"Co mi je?"

"Ah, to je první co vás zajímá, nedivím se. Policisté hlásili příznaky infarktu, ale žádné známky jsme nenašli. Jste přepracovaný. Řekněte mi, kdy jste naposledy spal?" vědoucným pohledem ho sjede.

Zikmund se zamyslí. "Naposledy před tou nehodou ve vodě…"

Lékař si ho prohlédne, snad hledá důkaz, že si z něj utahuje. "A to říkáte jen tak?"

"Mám noční můry… Vždy usnu, ale probudí mne to třeba ve tři v noci a potom už spát nemohu."

"Co a kdy jste naposledy jedl? Váš organismus trpí vyčerpáním. Nejen z únavy, ale i z hladu. Když vás sem přivezli tehdy, vypadal jste mnohem lépe." Podotkne. "Až vám dokape ta kapačka, tak semnou zajdete na jeden pokec a potom vás pustíme domů. Vyšetření jsou v pořádku, byl to kolaps organismu a nemusíte se bát, že byste měl infarkt. I když…" pozastaví se. "S tím, jak to vedete, bych se tomu asi ani moc nedivil."

*

Posezení s psychologem zvládl dobře, dokonce se mu udělalo i lépe. Měl starost o své auto, ale je prý u policejní stanice a v pořádku. Měl štěstí, že neomdlel dřív, než začala ta bolest. Mohl to taky někam dost nepříjemně napálit a taky ho mohli rovnou seškrábnout do pytle.

Nyní i s milionem pokynů, které má naštěstí na papíře, jde pomalu oživlým parkem k domu. Do práce se samozřejmě nedostal. Dokonce dostal na týden volno. Doktor mu to vyřídil dřív, než stihl do práce zavolat.

Chtěl by se zdržet, ale nemůže, jeho brýle se rozbily, když omdlel na volant. Jsou tak ohnuté, že kdyby zapáčil proti, zlomily by se. Doma má náhradní, ale když by je potřeboval, tak nejsou. Sice vidí hodně špatně, ale pořád je schopný vnímat obrazy lidí, i když ne ostře, alespoň do ničeho nenaráží.

Zatočí do poslední ulice na konci města. Nechá večerní vánek, aby mu pročísnul vlasy, stejně se nemá pro koho čančat.

"Zikmunde?" zadýchaný Lukáš ho dožene na konci ulice. Bohužel v otočení se za tím známým hlasem zakopne o obrubník chodníku, na který právě chtěl překročit. Naštěstí ho pohotová Lukášova reakce zachytí za ruku. "Dávej pozor. Jsi pěšky?" Zikmund se otřese při dotyku teplé ruky na své paži, tak příjemné.

Nezmůže se na odpověď. Pouze přikývne.

"Stalo se něco?"

"Zkolaboval jsem… za volantem…" Vyděšený pohled, kterým Lukáš nahradí ten usměvavý, starostlivý, nepřehlédne ani bez brýlí.

"Cože? Jsi v pořádku?" Pořádně si ho prohlédne. Až te´d si všimne odřeniny na obličeji, která jde až pod vlasy. Zikmund si všimne jeho pohledu, ale vyprávět mu, jak padal líbat asfalt, nebude.

"Jsem… Mysleli si, že to byl infarkt, ale naštěstí ne. Jen… přepracování, nevyspání, nedostatek stravy…" Vysype to ze sebe. Tak dlouho si s nikým normálně nepovídal a tak mu nedochází, že věci, které už jsou intimnějšího rázu, povídá i Lukášovi, kterého zná sotva pár dní.

"Děláš si srandu? Jakto? Ty nejíš? A kde máš vůbec brýle?"

"V kapse, jsou rozbité. Kdyby ti to nevadilo… rád bych šel domů a lehnul si."

"No to doufáma pěkně tě tam dopravím, osobně na tebe dohlédnu. A zítra žádná práce, Zigi."

"Nemusíš se starat, to už zařídil můj ošetřující lékař…" Nechá se vést za ruku, užívá si příjemné teplo, které z dlaně vychází.

"Fajn, alespoň někdo je inteligentní. Netušil jsem, že jsi na tom tak špatně.. Kdyby jo tak…"

"Tak co? Nejsi snad moje chůva ne?"

"Promiň, já…"

"To je dobrý, ale jsem vážně unavený a rád bych ještě dneska došel domů…"

"Jasně, pojď. Máš doma něco k jídlu? Můžu ti něco připravit…"

"To bych si zasloužil? Dílo samého mistra kuchaře?" pobavený úšklebek a rána pěstí do ramene.

"Hele jo, neutahuj si ze mne. Pořád ještě ti do kaše mohu přisypat jed na krysy."

"Tím jsi mi připomněl, že tě nemám pouštět do koupelny k jedovatým přípravkům." Dvojité zazubení.

"Máš klíče?"

"Jasně.. tady." Podá mu svazek klíčů a nechá ho, aby odemkl jeho vlastní byt. Lukášova maminka se objeví ve dveřích. "Lukášku?"

"Dobrý den." Zikmund slušně pozdraví. Slušnost si z hlavy nevymlátil.

"Mami, ahoj, už jsme zpátky, hned budu doma jo?" Podá jí batoh, vtiskne polibek na tvář a šťouchne Zikmunda do zad, aby zalezl do útulna bytu. "Doufám, že tu budeš mít něco poživatelného z čeho se bude dát vařit."

"Neboj se, na nákup ještě jezdím."

"Však já to zkontroluju. Ty si klidně dej sprchu nebo vezmi vanu, jak se cítíš… Já něco připravím a počkám na tebe."

"Mamka se o tebe bude bát. Přeci jen jsi s cizím sousedem uvnitř jeho bytu…"

"Došlo ti, Zigi, že já se tě nebojím?" Odhalené bílé zoubky dostanou Zikmunda do kolen. Úsměv se dotkne i těch dvoubarevných očí.

"Dám si tu sprchu…" Zapadne do koupelny, aby se na něj nemusel dívat, ne že by nechtěl, ale neručil by za svojí reakci… Sice si myslel, že dnes je tak unavený, no jeho přítel ukrytý pod látkou džínů, si myslel něco jiného. Raději se zadívá na svůj obraz v zrcadle.