Vzplanutí {11}

Já žiju! To jste rádi, co?

Pár věcí mne naštvalo, pár zaměstnalo a tak jsem se blokla a dopsala těch pár slov až nyní. Tak se nezlobte...

Věnováno vám všem, kteří jste komentovali minulou kapitolu, jmenovat to snad nemusím ne? Však Vy-Víte. Moc vám děkuji, neuvědomujete si, co takový komentář pro mne znamená

11. Kapitola

---

Pohled do zrcadla ho trochu vyděsí, jedna ošetřená záděrka praskla a nyní mu po tváři stéká kapička krve, proplétaje se mezi utvářejícím se strupem. Vyplázne na sebe jazyk, napustí vanu. Pomalu se svléká, nějak mu tělo říká, že dnes moc rychlých pohybů dělat nebude moci.

Zapluje pod teplou hladinu, nechá se vodou obejmout až po krk. Unaveně opře hlavu o hranu vany. Dojde mu, že to je dávno zpátky, co si takhle naposledy užíval ve vaně. Naučil se rychlé sprchování. Asi vážně není tak zdravý, jak by měl být. Zavře oči.

*

Lukáš mezitím kmitá po kuchyni, aby se s ní seznámil a osvojil si, co kde najde. Našel mraženou zeleninu, pečivo pár dní staré, nějaké sýry, salámy, těstoviny a brambory. Rozhodl se pro částečnou zdravou stravu. Kus Junioru (salámu) mu bodnul v rozhodování, protože na velké vaření měl Zikmund bídné zásobovanou lednici i spíž. Obalí ho v těstíčku, oloupe brambory, dá je vařit, salám šoupne na pánvičku.

Když se brambory začnou vařit, nalije do hrnce vodu uvařenou z rychlovarné konvice, přisype zeleninu. Snad se nebude Zikmund zlobit, že mu takhle vyvařuje. Pořád ještě nevylezl z koupelny, ale bylo to v pořádku, musí odpočívat.

Vzpomene si na výlet, když slévá brambory, jídlo, které dostali v jedné z hospůdek, aby neměli takový vlčí hlad, nebylo moc chutné. Měl dát na starou dobrou hospodskou klasiku a neměl experimentovat. V břiše mu zakručí, proto vytáhne dva talíře. Sám se pozve k večeři.

Lehce zaťuká na dveře koupelny, rozhodl se, že ho raději zkontroluje. "Zigi?" žádná zpětná odezva. Prsty vezmou lehce za kliku, pootevřou. Do obličeje ho udeří horká pára linoucí se z napuštěné vany. Vůně sprchového gelu ho trochu omámí. Vyhledá Zikmundův pohled. Uvolněné rysy v obličeji poukazují na to, že dotyčný zde usnul. Usměje se. Takhle uvolněného ho dlouho neviděl.

Oči prozkoumají celou postavu. V určitých partiích se mu na moment zadrhne dech. Raději rychle dokončí neplacenou exkurzi na lidském těle. Prsty se dotknou ramene. "Zigi… jídlo už je hotové."

Rozespalý pohled, který ho propálí, donutí své tělo neotřást se. Je tak vláčný. Akurát k uzmutí do postele a pomuchlání v náruči.

"Nemohu taky zůstat? Nechci ven." Stulí se do klubíčka na bok. Dvě oddané rozespalé oči ho sledují.

A pak komu je tady třicet, že?

Zvedne se ze země, popadne ručník. "Pojď ven, jinak nastydneš a to bys asi nechtěl, že?" Zakroucení hlavou. Poslušně vyleze, nechá se zabalit do huňatého ručníku, potom vezme župan a navlékne si ho. "V kuchyni je hotové jídlo, pojď se najíst a potom můžeš jít zase spát."

"Hmm..."

Následuje ho jako poslušný pejsek svého páníčka. Usadí se za stůl a počká, dokud mu Lukáš nenabere příslušnou porci. Jídlo se odehrává v naprostém tichu rušeném jen cinkáním příboru a neslušným mlaskáním.

"Máš to výborné. Kéž bych tak uměl vařit tak jako ty… Jsem rád, že se vzmůžu na nejzákladnější věci…"

"Na tom není nic těžkého, jen ten salám obalíš a dáš ho upéct… Zelenina se uvaří stejně jako brambory, ve vodě." Lukáš pokrčí rameny, ale uvnitř ho ta chvála vyvádí z míry. Je šťastný, že tak obyčejné jídlo chutná.

"Budeš se zlobit, když si půjdu lehnout? Vím, že je brzo, ale jsem opravdu unavený…"

Lukáš na něj vyvalí oči. "To si myslíš, že by mi mělo vadit, že si konečně půjdeš odpočinout? Jsi spadl z Marsu ne?"

Zikmund zakroutí hlavou. "Z Jupiteru."

Lukáš se rozesměje. "Tak to potom chápu tu natvrdlost. Běž prosím tě. Naskládám to do myčky a vypadnu domů, mamka už si bude určitě říkat kde jsem… Musím jí povyprávět, jaký byl výlet… Zabouchnu za sebou, neboj se. Nenechám tě vykrást, zatímco ty budeš spát." Uculí se.

"To jsi moc hodný. Děkuji za jídlo, dlouho jsem se tak dobře nenajedl…"

"Vzhledem k tomu, že jsi tady neměl nic pořádného ke zpracování a nechtěl jsem tě zatěžovat něčím moc kořeněným… Doufal jsem, že ti to bude stačit."

"Stačilo. Takovou péči si nezasloužím." Otočí se, když ho zastaví Lukášova dlaň na zápěstí. Jejich obličeje se přiblíží.

"Každý si zasloužíme nějakou tu péči navíc." Horký dech se otře o Zikmundovu tvář. Na okamžik si dovolí tu situaci vychutnat s přivřením očí. Vzduch je nabitý neznámou energií, která je špikuje podobně jako špejle maso na špíz. Přitahuje je k sobě. Zikmund polkne. Copak je to jen on, kdo to cítí? Kdo cítí to napětí? Odvrátí tvář, pomalu vydoluje svojí ruku ze sevření. Srdce neskutečně trpí, ale nemůže si dovolit nic jiného, než být tím, kdo ustoupí. Nedělalo by to dobrotu v sousedských vztazích, kdyby po Lukášovi vyjel. Tím si je jistý.

Beze slov se vydá do ložnice. Svalí se do postele a ještě než se hlava dotkne polštáře, proběhne mu hlavou Lukášův rozesmátý obraz, potom spokojeně usne hlubokým spánkem.

*

Lukáš nakoukne do pootevřených dveří ložnice. Tak jako ho do nosu v koupelně udeřila vůně sprchového gelu, nyní h´mu uštědří pořádnou facku vydýchaného vzduchu. Tady se snad měsíc nevětralo, zakroutí hlavou a přejde tichými krůčky k balkónovým dveřím, aby je pootevřel. Naštěstí nejsou jako ty jeho, že se při pootevření rozevřou dokořán, ale zůstanou tak, jak je otevře. Přejede Zikmunda pohledem, uchopí do prstů deku, aniž by nad něčím přemýšlel. Dělá to příliš automaticky. Přikryje ho až po ramena, aby nenastydnul. Jemně ho pohladí po tváři, rysy se na okamžik změní. Zasekne se v půlce pohybu. Snad ho nezbudil, ale Zikmund se jen více zachumlá do deky a dál spokojeně oddychuje.

Cukání v končetinách vzít ho ochranitelsky do náruče ignoruje. Vezme své věci a zaklapne za sebou dveře. Až teprve na chodbě si dovolí vydechnout.

*

Již něco přes hodinu leží v posteli a nečinně zírá do stropu, když ho z transu vytrhne škrtnutí zapalovače. Tak už vzhůru? Koukne na hodiny. Ale spal docela dlouho. Vstane, oblékne si tričko a vyleze ven.

"Už nespíš?" Pohodlně se opře o zábradlí, očividně Zikmunda překvapil, protože ten na něj zůstane koukat s cigaretou na půli cesty k ústům.

"Tělo si vyžádalo svojí pravidelnou dávku nikotinu. Proč nespíš ty?"

Lukáš pokrčí rameny. "Nějak to nejde. Asi je na mě už moc velké horko."

"Hmm… mohlo by zapršet, to je pravda. Déšť by smyl ten humus z ulic." Usadí se na plastovou židli, sleduje, jak se Lukáš pohodlně usazuje na jeho zábradlí a opírá se o přepážku, která odděluje jejich balkony.

Ticho, které se mezi nimi usadí, není tím nepříjemným, naopak, jakoby spolu vůbec nemuseli mluvit a přitom věděli, že ten druhý ví. Nakonec ho protne zvědavý Lukáš.

"Jak jsi vlastně zjistil, že jsi gay?"

Zikmund se na něj překvapeně otočí. Čekal cokoli, ale ne tuto otázku. Nakonec se rozhodně nic nezapírat. Ještě však nechá mezeru ticha, aby si pořádně promyslel slova, která řekne. "Vlastně… asi jsem si to měl začít uvědomovat už mnohem dřív, ale poprvé mne ta myšlenka přímo kopla do obličeje, když jsem začal žít se ženou. Do té doby jsem byl… řekněme, že čistý a nezajímal jsem se… Chtěl jsem vystudovat a na nějaké srandičky nezbýval čas. Můj otec byl vždy striktní a domluvený sňatek byl jako ze středověku. Až když nám to neklapalo v posteli… pak mi to došlo. Ať už ti to přijde jakkoliv uhozené, je to tak." Ušklíbne se sám sobě. Na Lukáše se raději nedívá. Proto se lekne, když se najednou objeví vedle něj.

"Víš… Přemýšlel jsem, protože… mám asi stejný problém."

Zikmund na něj zůstane zírat, dospělý nedospělý. "Děláš si srandu, že?"

"Bohužel." Lukáš zakroutí hlavou. Smutné oči utvrdí Zikmunda, že to opravdu jako srandu nemyslí.