Vzplanutí {2}

Vzplanutí {2}

---

Po dalším náročném dni se vrací z práce, cigaretu v prstech drží stále nezapálenou, jak přemýšlí nad mnoha jinými věcmi. Dnes vyrazil pěšky, venku je nádherné počasí a z téhle čtvrti to nemá daleko. Vychovaně zdraví všechny lidi, které potká. Nechce se dopustit nějakého společenského přestupku. Taky nepotřebuje, aby se o něm roznášely nějaké řeči. Nedotknutou cigaretu zrovna strká zpátky do krabičky, když vedle něj zastaví mladík na skateboardu. Na sobě džíny a upnuté tílko. Když ho spatří, málem, že mu neukápne slina.

"Dobrý den." Zdvořile ho pozdraví, jakýmsi chvatem, který málem nestihne postřehnout si "vyhodí" skateboard do ruky a už je pryč. A Zikmund je z toho doslova v tmavém místě.

"Dobrý den, pane Vodička. To máme dneska ale hezký den, že? Už jste se zabydlel?" Vedle něj se objeví jako duch stará paní, která bydlí pod ní. Sotva chodí, ale všimnul si, že není den, aby neseděla venku na lavičce.

"Paní Novotná." Kývne hlavou. "Ano, zabydluji se den ode dne rychleji, děkuji. Jdete ze sluníčka?"

"Ale to víte, už nejsem nejmladší a taky už mi to nedělá dobře. Ale má mi přijet vnučka, tak musím upéct něco dobrého, jako správná babička."

"To máte pravdu, paní Novotná." Slušně jí podrží dveře i jí pomůže do schodů. Je jich pár, ale je mu jasné, že pro ni toto musí být jako výšlap na Sněžku.

S úsměvem odmítne pozvání na kávu. Konečně se mu po dlouhé době podařilo odejít z práce dřív než obvykle a tak by ho chtěl strávit smysluplněji než tlacháním se starou paní nad hrnečkem kafe.

Zapadne do svého bytu. Kravata letí někam směrem ke gauči. Sako a kalhoty svléká taktéž za pochodu, s nimi si ale dá záležet při věšení na ramínko. Ozve se zvonek. Zarazí se. Kdo to? Že by stará paní? Té by ale asi trvalo vystoupat schody až k němu do druhého patra.

Jen tak, v ponožkách, trenýrkách a košili otevře dveře. Zůstane zírat na ty okouzlující modro hnědé oči.

"Ehm - já…" zakoktá se mladík, když si uvědomí, že před ním muž stojí jen tak. "Matka vám posílá tohle." Vrazí mu do překvapených rukou ještě teplý koláč a raději zapadne do dveří naproti. Zikmund si uvědomí, že si není jistý, zda je zmatený víc on nebo ten chlapec. Nestihl pod tím pohledem ani zrudnout, natož pozdravit nebo ze sebe vydolovat něco kloudnějšího. Podívá se na koláč, který má v rukách. Voní nádherně. Z meruněk se ještě kouří. Miluje tyhle drobenkové koláče. Sám se o něj kdysi pokoušel, ale pečení mu nejde. S jemným úsměvem na rtech si v kuchyni zakrojí, horké nehorké, nacpe první sousto do úst, aby ochutnal. Chuťové pohárky prožívají hotový orgasmus, když vnímá tu sladkost ve svých ústech. Kdyby mohl, tak se asi rozplyne, jak dlouho neměl takovou dobrotu? Asi od té doby, co byl doma. A to je hodně dlouho. Matka se nemohla smířit s tím, že si Simona našla jiného chlapa. V podstatě ho vydědila, ale otec, ten zájem měl. Vždy měl pro Zikmunda určitou slabost. Posílal mu tajně finance na různé projekty. Komunikovali spolu přes Skype a soukromý e-mail, kdyby matka slídila.

Bude muset za takovou dobrotu poděkvat, protože to si snad ani nezasloužil. Vlastně, za co že to dostal? Na přivítanou? Ten hoch se mu chtěl tak rychle vyhnout z dohledu, že mu to zapomněl i říci. Co se dá dělat. Až půjde vrátit talíř, bude muset té paní poděkovat.

Vrhne se na vybalování posledních krabic, které zbývají, jsou to knihy do knihovny. Většinou se jedná o knihy, které se týkají jeho práce. Musí je mít vždy po ruce, ale do dnes je nepotřeboval. Rukou vyzkouší stabilitu nové knihovny, která je připojená k celé obývací stěně, kde už má pár drobností vybaleno. Televizor si zapojil ihned po nastěhování, aby mu dělal zvukovou kulisu.

***

Oddechne si, volný víkend. Je léto a mají o něco méně případů, takže nemusí dřepět v práci tak dlouho do noci. Dokonce mu to vyšlo i tak, že vše stihl dodělat ještě dnes a může si udělat volno. Venku bylo takové horko, že se rozhodl tak, že si cestou z práce koupil plavky a vyrazil k vodě. Na pláži, která byla podél rybníka, již nebylo mnoho lidí. Byl podvečer. Komáři začínali štípat, ale jemu to nevadilo. Alespoň se nemusí mačkat s tolika lidmi. Zahlédl hlouček dorostenců, jak vyvádí v příjemně ochlazující vodě. Zahlédl mezi nimi i pár děvčat.

Rozložil si rovnou ručník tak, aby se na něj mohl později rovnou usadit. Stáhne šortky, které si doma navlékl a obnaží tak přihlížejícím nahý zadek v momentě je však zakryt tmavou látkou kraťasových plavek.

Cítí v zádech takový pálivý pocit, jako by se na něj někdo díval. Otočí se, aby spatřil pohled jeho souseda, který mu v úterý donesl ten výborný koláč a on jim ještě nevrátil talíř. Mávne na něj a odpovědí mu je nepatrné kývnutí. Zrudne, když si ho začnou chlapci dobírat, ale Zikmund nemůže slyšet, co si o něm povídají, protože je od nich až příliš daleko. Odloží brýle na ručník a skoro poslepu se vydá k vodě. Nejdříve se lehce opláchne, aby si nepřivodil šok a pak zahučí pod hladinu ladnou šipkou skočenou z mělčiny.

Dá si pětkrát tam a zpátky než se cítí unaven a osvěžen natolik, že si je jistý, že mu to pro dnešek bude stačit. Během plavání úplně zapomněl na přihlížející lidi, pohled mu tak sjede k místu, kde prve spatřil hlouček lidí a v něm ty nádherné oči. Zklamaně se ponoří do vody, když si uvědomí, že již všichni odešli ani si ho nemohl pořádně prohlédnout.

Vyhoupne se z vody, oklepe jako pejsek, voda ve vlasech mu nevadí, není zase tak útlocitný.

***

Zaťuká na dřevěné dveře. Chvíli se nic neděje, než se za nimi ozve šramot. Vykoukne na jeho vkus až moc hubená, v obličeji stresem a prací strhaná žena.

"Dobrý večer, omlouvám se, že vyrušuji, ale nesu vám ten talíř. Koláč byl moc výborný."

Žena na něj s úsměvem pohlédne. "Dobrý večer, to jsem ráda, že vám chutnal, on náš Lukášek je moc šikovný na pečení." Vykulí na ní oči.

"To pekl váš syn?" překvapeně.

"Ach ano, učí se na kuchaře, víte. Mohu ho zavolat, už je doma, byl s kamarády u vody, venku je strašné horko."

"Ne, to je dobré, děkuji. Vyřiďte mu prosím, že byl výborný. A nezlobte se,že vás otravuji v takhle pozdní hodinu."

"Ale vůbec neotravujete. Jsem ráda, že vám chutnalo. Chtěla jsem poznat jakého máme souseda, to víte, jsem pořád v práci…"

"Ach, to nejste sama. Omlouvám se, jsem nezdvořilý," natáhne pravačku. "Zikmund Vodička."

Ženě se na tváři rozlije příjemný úsměv, dokonce vyhladí i pár vrásek. "Anna Černá. Ráda vás poznávám." Zikmund si všimne, že se jí za zády mihne chlapecký stín. Usměje se.

"Nezlobte se, už půjdu, abych vás nerušil víc než je nutné, takhle v pátek večer…"

"To je v pořádku. Děkuji, že jste se zastavil. Hezký večer."

"Nashledanou." S úsměvem zaleze do svého bytu.