Vzplanutí {4}

Vzplanutí 4.

---

Dva kluci, kteří drží dospělého muže na boku, ten bezvládně oddychuje do ručníku, kterým mu podložili hlavu na radu dispečerky. Dívky, které se křečovitě držely zbylých dvou chlapců, jenž je sledovaly z mírné vzdálenosti. To byl první pohled, který uzřeli záchranáři přijíždějící na pláž vytvořenou těžbou písku ve starých lomech. Chlapec, který na ně čekal u brány starého lomu, se zadýchaně opřel o kolena a hluboce oddychoval.

Jeden ze záchranářů okamžitě vyskoč z místa předního sedadla, aby jim pomohl. Potřebují je tady jako sůl, ale jsou dobří, že se jim podařilo toho muže rozdýchat. Asi ještě neměl odejít na druhou stranu. Jeden z kluků vstane a uvolní mu místo, aby mohl přikleknout místo něj, trochu roztřeseně mu odpovídá na otázky, které samozřejmě má, aby mu mohl poskytnout nejlepší péči. Jeli zrovna z výjezdu, bylo to opravdu štěstí, že byli tak blízko a že měli prázdnou sanitu, protože paní, u které zasahovali, se udělalo jen nevolno z horka, které venku panovalo. Když dostali hlášení, že se jedná o topícího se muže a jsou u něj skoro děti, trochu je zamrazilo, jak tohle dopadne. Ještě, že Alex jezdí tak dobře rychle. Vytáhne fonendoskop, aby si poslechl plíce, je jasné, že dýchání bude špatné vzhledem k vdechnuté vodě. Mezitím se k němu přiřítí Alex s nosítky i Roman s dalším vakem.

Lukáš pořád ještě v šoku klečí vedle něj a sleduje, jak se hbité ruce záchranářovo zkušeně starají. Měli štěstí, že byla sanita blízko, netrvalo to ani pět minut, když ho vytáhli z vody.

"Jste v pořádku?" teplé ruce muže asi v Zikmundově věku ho zvednou ze země, zkušené oči si ho prohlédnou. "To vy jste ho vylovil?"

Přikývne.

Dostane se mu poplácání po rameni. "Měl štěstí, že jste ho viděl. Pár minut déle a bylo by pozdě." Lukáš, který si to uvědomí, se najednou předkloní, když mu střeva udělají kličku, jak se sevřou, vyzvrací se. Ruka na zádech pořád zůstává, klesne do kolen, rozpláče se jako malé děcko.

"Alexi?" Uslyší, jak někdo volá, záchranář vedle něj se otočí. "Vezme ho sebou, je v šoku, o ty ostatní ať se postará policejní psycholog." Houkne na jednoho ze svých kolegů. Otočí se na Lukáše.

"Jak se jmenuješ? Kromě toho, že mne to zajímá, musíme dát vědět i tvým rodičům, máš tady někde doklady?"

"L-lukáš. Doklady mám v tašce."

"Výborně, já jsem Alex. Můžeš vstát nebo se ti chce ještě zvracet?"

Chvíle mlčenlivosti než se ujistí, že už se žaludek nebouří, asi mu to trochu pomohlo od toho napětí, které pociťoval. "Bude to dobrý."

"To jsem rád, tak pojď." Jistě, ale opatrně ho vyzvedne do stoje. Nahodí úsměv, na ramena mu hodí svojí bundu, začal se trochu klepat. Nediví se, po tom co musel vidět. Někteří lidé nesou tyto věci trochu hůř. "Bude v pořádku, neboj se. Zachránil jsi mu život. To by neudělal každý."

"Já… sledoval jsem ho. Líbí se mi. Plaval si ve vodě a najednou se ponořil, máchnul asi dvakrát rukama, ale nic nevolal. A pak se ponořil a už nevyplaval. Houknul jsem na Radka a už jsem byl ve vodě. Dělalo se mi špatně, když mi v hlavě běhaly všechny věci, které se mohly stát."

"Znáte se?" Alex se pousměje. Takže další gay mezi nimi? Nebo se mýlí?

"Je to můj soused… Pekl jsem mu koláč. Kdo ví, jestli ho vůbec snědl." Povzdychne si.

"Neboj se, určitě mu chutnal, jinak by neležel tak blízko vás." Usadí Lukáše na sedačku, připoutá, rozprostře deku, kterou zde mají pro tyto účely, ale ještě ho zabalí do alu fólie. "Tak, už ti bude teplo." Mohl by mu dát injekci, ale on se z toho dostane, nehysterčil, šokem si projde každý. A po tom zvracení už nevypadá tak bledě, dokonce reaguje lépe. "Zůstaň tady, ano? Pomohu klukům s naložením do sanity a hned pojedeme." Pohladí ho po ruce. Odpovědí mu je plachý úsměv. Nedbalý dotek a jak lidem pomáhá.

Lukáš z vozu sleduje, jak si ten záchranář bere od jeho přátel jeho osobní věci a také ty Zikmundovo. Policie právě přijela, jeden z nich prohodí se záchranářem pár slov a už Zikmunda nakládají, je zabalen, i přes horko, které venku stále panuje, tak jako on, do té podivné, zlaté fólie a přikryt dekou. Na těle má připojeny elektrody, které vedou k pípajícímu přístroji, v ruce má zavedenou kanylu, na ústech dýchací masku, ale má otevřené oči. A žije.

Jejich oči se střetnou, když Zikmunda s nosítky složí do sanity, nastoupí k nim i lékař i saniťák, ale unavený pohled se během momentu zavře.

*

Probere se v nemocnici. Nechápe, jak se mu to mohlo stát, vždy si myslel, že jemu se křeče vyhýbají, ale osud nebyl na jeho straně a zvolil si tu nejhorší možnou variantu.

"Ach, pane Vodička, už jste vzhůru, to je dobře. Víte co se vám stalo?"

"Ano." Zachraptí jako kdyby měl silnou chřipku.

"Nemusíte moc mluvit, museli jsme provést pár opatření, ale budete v pořádku, díky těm mládencům se vám nic vážného nestalo. Pokud bude dobrá rekonvalescence tak byste pozítří mohl jít domů."

"Já… kde jsou ty děti co tam byli?"

"Nemusíte se bát, policie se o ně postarala, ten mladík, kterého sanita přivezla s vámi, již čeká na chodbě, až se proberete. Všichni jsou v pořádku."

"Děkuji.. mohl bych s ním mluvit?"

"Ale jistě, jen klidně ležte." Zastaví ho lékař, když se chce posadit.

"Dobrý den." Lukáš vejde do pokoje se sklopenou hlavou. Zůstane stát u dveří.

"Mohl bys jít sem prosím?" Sleduje zmateného Lukáše, jak k němu nesměle přijde. Už má mnohem zdravější barvu, než když ho viděl v sanitě, ale tam byl trochu mimo, nasadili mu nějaké léky…

I přes zákaz se pokusí posadit, Lukáš přiskočí, aby mu pomohl, v momentě, kdy ho vezme za paži, se k němu natáhne i druhou rukou a vtáhne do náruče. Nasaje vůni jeho těla. "Děkuju." Zašeptá tak tiše, že kdyby nestál Lukáš tak těsně u něj, neslyšel by ho.

Když se o chvíli později odtáhl nemohl si nevšimnou vlhka, které se objevilo kolem Zikmundových očí. Palcem setřel zbloudilou slzu, která si našla cestu ven.

Lukášova maminka si pro něj přišla až nečekaně brzy, vlastně vyjela z domu ihned, jak jí zavolali, co se stalo. Zikmund podstrčil Lukášovi klíče od auta i od bytu, které mu dali i s doklady do šuplíku vedle postele, s prosbou, zda by nemohl jeho auto zaparkovat do garáže, aby nestálo na písáku. A taky, aby mu donesl mobil, potřeboval se omluvit v práci. Lukáš nemohl než nesouhlasit, byl spokojený. Takže se ještě uvidí. A dokonce se může podívat do jeho bytu. Až tak moc mu důvěřuje. Možná v tom bude nějaký zádrhel, ale Zikmund, stále ještě bledý, nevypadal, že by byl podezřívavý.