Vzplanutí {7}

7. Kapitola

---

Zikmund se nepříjemně ošije, ještě nikdy se nikomu takhle nezpovídal. Čím má začít? Co když se to bude Lukášovi zdát jako hloupost? Co když se mu bude smát? Nervozita, zmatek i strach se mu honí nejen v hlavě, ale ovládne ho zimnice. Lukáš si toho očividně všimne hned, protože vstane a přede k němu, lehce mu položí ruku kolem ramen, tak, jako by se nic nedělo. Tiché: "Chceš si lehnout?"

Dvě osobnosti se uvnitř něj mlátí, ta jedna mu chce všechno vykecat, ta druhá si chce lehnout a zachumlat se do teplého objetí, tak dlouho s nikým nespal v jedné posteli. Ne v objetí.

Nakonec vyhraje ta půlka, která si chce lehnout, pomalu přikývne. Lukáš ho pozoruje, jak se ukládá, posune se v posteli tak, aby utvořil místo i pro něj, gestem ruky mu Zikmund naznačí, aby se také položil. Položí hlavu na druhý polštář, který v posteli najde, dekou Zikmunda zachumlá do tepla. "Je to lepší?" mrknutí víček mu je dostatečnou odpovědí, usměje se, je to jako se starat o malé dítě, které se bojí. Instinkt mu velí přitáhnout si ho do náruče a dřív než mozek stihne zanalyzovat situaci, tiskne si ho na hruď, hlavu i s brýlemi má zabořenou někde u krku. Obroučky brýlí nepůsobí zle, je to příjemná bolest, taková, která dokazuje, že člověk není sám.

Tiché, "Bojím se…" protne ticho, které v pokoji zavládlo, rušené jen oddechováním dvou těl, tisknoucích se k sobě v posteli.

"Čeho?"

"Vody, tmy, samoty… Od té doby, co jsem doma, jsem pořádně nespal, protože se vždy zbudím ze stejné noční můry… pořád se mi opakuje a já už pak nemůžu dál spát, tisknu se k mokré peřině a modlím se, aby noc už skočila a já mohl jít do práce…" Vynechá všechno, co by mohlo naznačit jeho orientaci, rozpovídá se dokonce i o své ženě, se kterou se rozvádí, o tom, jaká byla, jak si jí vzít musel, ale nevadilo mu to. O svých děsech, ale i radostech.

Lukáš jen zaraženě naslouchá Zikmundovu zpověď, analyzuje si vše, co mu říká. Čekal cokoli, ale tohle rozhodně ne. Rukou nepřítomně hladí záda, která jsou na jeho vkus trochu kostěná.

Později té noci pořád leží vedle sebe, tak, jak si lehli na začátku, tak, jak si Zikmunda přitisknul do náruče. Nepřítomně hledí před sebe a přemýšlí, zatímco Zikmund v jeho náruči usnul. Je až s podivem, že se ještě nezhroutil, nemoct spát tak dlouho… Pomalu, tak aby ho neprobudil, se vykulí, upraví peřinu, přitiskne mu do náruče polštář místo něj. Usměje se ještě, než za sebou zavře balkónové dveře a přeleze zpátky k sobě do pokoje. Lída spí ve stejné poloze, jako ji zanechal. Zachumlá se do své peřiny, nyní studené a uvelebí se na druhé straně postele. Tohle je na něj trochu moc.

*

Probudí se z krásného snu, když zaklapnou balkónové dveře. Místo vedle něj je prázdné, v rukou svírá polštář. Náhlé zklamání vystřídá šťastní úsměv, když si uvědomí vůni vycházející z polštáře, ke kterému se tiskne. Takže to nebyl sen? Pohledem sjede na budík. Je půl šesté ráno a sluníčko začíná pomalu vystrkovat růžky zpoza mraků.

Protáhne se, musí uznat, že se docela vyspal, cítí se dobře. Ozve se hladový žaludek, tak náhle, až ho to překvapí. Zavzpomíná, kdy naposledy jedl. No, bude to dlouhá doba. Se zívnutím a protažením na hrazdě, kterou má upevněnou na futrech dveří, se skloní do lednice, jeden plesnivý sýr, který letí do koše, jogurt, který je těsně před záruční lhůtou… Vajíčka a starý chleba. Tak si udělá omeletu a osmaží ten chleba, snad ho trochu přivede k chuti.

Sedí u jídelního stolu, dojídá poslední sousta, televize jde naprosto naprázdno, jen aby vyrušovala ticho, Zikmundův pohled je upřený do neznáma, přihlouplý úsměv lemuje rty. Cítí se jako patnáctiletý kluk zamilovaný do Pamely Anderson za její velké vnady. Zachechtá se svojí blbosti. Nádobí sklidí do myčky a zapadne raději do koupelny, aby se připravil do práce…

*

Lukáš zůstane zírat s otevřenými ústy, když spatří rozesmátého Zikmunda, jak zamyká garáž, kde právě zaparkoval své auto. Absolutně nevnímá Lídu, která do něj něco hustí, je schopný vnímat jen jeho. Tu energii, která z něj najednou tak čpí. Zřejmě si všimne jeho pohledu, protože mu s úsměvem zamává. Nepřítomně mu to oplatí. Něco mu snad uniklo?

Sleduje, jak v ruce nese igelitky plné nějakých věcí, převážně tedy asi jídla. Není ten chlap nemocný? Včera myslel, že ho bude objednávat na psychiatrii a dneska září jako sluníčko. Ale je to děsně nakažlivé. Uculí se.

Zikmund dobrou náladou jen hýří, vždy, když na něj šli chmury tak si představil, jak je s Lukášem v posteli ve vzájemném objetí, tak jako v noci. Možná že to byl ten moment, který mu navodil takhle dobrou náladu. Dokonce se v krámu rozšoupnul a nakoupil si spoustu věcí i do zásoby, aby vybavil spíž. Asi poprvé se mu nakupovalo dobře, bez nějakých mrzutostí nad tím, jak vždy vše musel přehrabovat, než našel nepoškozené kusy.

Zapne si televizi, aby zaplnit tichost bytu a dá se do vybalování nákupu. Všemožné potraviny zaplňují nejen lednici, ale i spíž a přilehlé kuchyňské skříňky. Až s překvapením zjišťuje, kolik věcí mu doma chybělo pro běžné vaření.

Asi bude muset pořádat podobná sezení s Lukášem častěji, aby zase tak dobře nakoupil. Ušklíbne se, to kdyby Lukáš věděl, tak ho pošle rovnou přímou cestou do háje.

Zvonek u dveří se rozdrnčí nedočkavostí. Zvědavě doputuje ke dveřím ještě pořád oblečený v pracovním, tak jak přišel domů. Překvapeně zůstane koukat na Lukáše, který se ležérně opírá o rám jeho dveří a vyčkává, než přijde otevřít.

"Ahoj, můžu dovnitř?" Zvědavě mu nakoukne přes rameno. Zikmund odstoupí tak, aby mohl projít.

"Jistě, ty vždycky. Posaď se do obýváku, já se jen převléknu, abych taky neseděl v kvádru jak šašek."

"Klidně si ho nech, sluší ti." Podotkne jakoby nic až Zikmunda zamrazí. Lukáš zrudne. "Promiň, nemyslel jsem to tak, jen že ti opravdu sluší, říkala to Lída."

"Ach, tvoje přítelkyně?" Lukáš přikývne a zdejchne se do obýváku. Usadí se na pohovku, když jeho pohled upoutá jakési album, kterého si, když tady byl, nevšiml. Sáhne po něm. Modro červené desky lemované zlatou stužkou vypadají jako ruční práce. Obdivně to dílo přejede prsty. Zvědavě otočí první stránku a zůstane zírat.

Mému miláčkovi za nejnádhernější prožité chvíle.

Pod zlatou tužnou napsaným nápisem se tkví společná fotka. Pozná v ní tak o deset let mladšího Zikmunda a jakéhosi chlapce, který je určitě od Zikmunda o pár let mladší.

V hlavě mu běhají nesmyslné otázky typu: cože? Jak? A proč?

"Takže už jsi to zjistil…" Zikmund s kamenným pohledem se objeví mezi dveřmi obývací místnosti. Prohlíží si Lukášův výraz a hledá známky odporu, aby ho mohl co nejurychleněji vyhodit od sebe z bytu.