Vzplanutí {8}

8. Kapitola

---

"Já… promiň, nechtěl jsem slídit… Jen mě zaujaly ty desky." Lukáš se snaží koktavě vymyslet nějakou smysluplnou odpověď, je si vědom toho, že je tohle dost rapidní zásah do soukromí, do kterého bez Zikmundova svolení neměl co lézt.

"Jestli si to chceš prohlédnout až do konce, prosím, pak vypadni." Zaleze do kuchyně, kde za sebou třískne dveřmi. Sesune se na židli. Tak takhle vypadá konec čeho? Přátelství? Kéž by to pro něj bylo přátelství…

Ozve se nesmělé zaklepání na dveře. Potom se pootevřou na škvírku, chvíli vyčká, a když zjistí, že nebudou lítat žádné kusy nádobí, tak se odhodlá vejít za Zikmundem. Najde ho sedícího zhrouceně na židli.

"Zigi, já… Nevadí mi, že máš přítele. Vždyť je to normální… Alespoň pro některé lidi… Já to tak beru… No tak…" přiklekne si k němu, aby mu alespoň trochu viděl do tváře. "Netvař se takhle." Dlaní zachytí tu jeho, palcem přejede přes její hřbet. "Nezlob se, nechtěl jsem ti šmejdit, ale asi sám dobře víš, že zakázané ovoce vždy chutná nejlépe." Zikmundovo rty se lehce zkroutí do úsměvu. "No vidíš, přestaň se mračit, nic se nestalo."

"Dáš si něco k jídlu? Udělám asi špagety, budou rychle…"

"Ne, to ne, nechci otravovat, máma určitě navařila, ale stejně budu muset dovařovat já…" ušklíbne se, když mu vzpomínky zaletí k němu domů.

"Neremcej a radši mi pomoz, je to přece tvoje řemeslo ne." Zikmund ho popíchne, předešlá neshoda je zahnána do kouta a zamčena na dva zámky. "Jak jsi mi to řekl?"

"Cože?" Lukáš se na něj překvapeně podívá.

"Zigi?"

"Jo aha." Nervózně si projede vlasy rukou. "Holky se mne u vody ptaly, odkud se známe a jak se jmenuješ a pak začaly tvoje jméno skloňovat v různých pádech a tohle mě zaujalo."

"Takže tomu jste se celou dobu chechotali? Mému jménu?" Lukáš jako na povel zrudne. Pohled propálí podlahu.

"Promiň, my…"

"Bože, dělám si legraci, vím, že mé jméno je neobvyklé. Mí rodičové mají zvláštní smysl pro humor, ale pár výhod to má… Například nikdo tvé jméno nezapomene snadno, protože je tak neobvyklé, tady u nás, že znají většinou jen jednoho - mě." S úsměvem se dá do připravování pokrmu. Lukáš zaujatě sleduje ruce, které zpracovávají suroviny. Prsty se mazlí s krájenou zeleninou. Jaký by byl asi dotyk Zikmundových prstů na jeho pokožce? Zamrazí ho v zátylku. Nepřirozeně zbledne.

Na co to myslí?

Viděl pár fotek se dvěma muži, kteří se k sobě měli více než přátelé a už je z něj gay? To snad není ani možné ne?

Přejede přes Zikmundovu postavu pohledem. Široká, mužná ramena zužující se v úzký pas, ještě vyzdvihnutý košilí, která je zřejmě šitá na míru a nebude z nejlevnějších. Nohy vystupující z toho sexy zadečku, který jen vybízí k polaskání rukou. Polkne. Tohle není normální. Nemůže přece takhle smýšlet o svém sousedovi. Nemůže o něm říkat, že je sexy.

Vystrašeného pohledu si všimne i Zikmund, který se k němu zrovna stočí. "Lukáši? Jsi v pohodě?" zkoumavý pohled přejede přes jeho tvář, dva kroky k němu jsou zmařeny náhlým Lukášovo zacouváním.

"Jo jasně… Na něco jsem si vzpomněl. Musím jít. Čau."

Než se Zikmund vzpamatuje, bouchnou za ním dveře. Hrnec s těstovinami zůstane ležet zapomenutý na kuchyňské lince.

První kroky vedou na balkón, kde už na něj čeká nová krabička cigaret i zapalovač společně s popelníkem. Zvyk, který se těžko odnaučuje. Naštěstí ho nikdy nelákalo kouřit doma. Nesnášel ten zápach, když nekouřil, ale vše okolo něj zapáchalo. Byl tak trochu zvláštním kuřákem. I přes rozporuplné pocity se musí zasmát. Blbec je to. Vždy si udělá nějakou naději a nakonec to dopadne fiaskem.

Proč vlastně Lukáš tak utekl? Vždyť nic špatného neřekl ne? Jen chtěl, aby se k němu připojil s přípravou večeře, která mohla být fajn. Bylo snad na tom něco zlého?

Možná jen zapomněl na nějakou schůzku nebo úkol. Ale všiml si, že byl nějaký bledý. Možná ještě rozdýchával počáteční šok ze zjištění jeho orientace. Možná to všechno nebylo tak v pohodě, jak mu tvrdil. Zamáčkne nedopalek do popelníku a vydá se do pokoje rovnou k notebooku. Dnes by měl ještě trochu pracovat, než půjde spát, aby toho měl zítra méně.

*

Lukáš leží natažený v posteli jen v trenýrkách, přikryt lehkou peřinou. Dnes je sám, protože Lída si vyšla někam s kamarádkami, ale bylo mu to jedno. Kupodivu ho moc nezajímalo kam jeho přítelkyně chodí, obzvlášť s kým a co tam dělá. Byla to moc fajn holka a on si jí vážil, ale až nyní si pokládal otázku toho, zda je dívka to, co by chtěl mít. V mysli se mu opakovaně objevuje společná fotografie Zikmunda s tím sympaticky vypadajícím mladíkem. I ty další, na kterých jsou zachyceni v intimnějších pozicích jako je polibek či objetí přímo se západem slunce. To byli někde u moře. Po Zikmundově proslovu, kdy se ho měl asi začít bát, se mu ještě podařilo knihu prolistovat rychlým sledem. Možná, že ho měl poslechnout a prohlédnout si ji celou. Možná by nyní nebyl tak napjatý z toho, co si má myslet.

Neschopnost usnout ho donutí vyjít na balkón. Zklamaný pohled těžko strhává z výrazu obličeje. Dnes zde Zikmund není. Asi už spí. Nakloní se trošku víc přes zábradlí, aby lépe viděl. Očividně malá lampička nočního stolku ještě svítí. Rolety jsou ale zatažené, takže nevidí nic kromě prosvítajícího světla skrz malé škvírky.

Přeleze přes něj tak, jako posledně a docapká bosými chodily ke dveřím. Vztáhne ruku. Smí? Může si to vůbec dovolit? Otravovat nevinného člověka a ještě souseda, takhle pozdě v noci, vždyť je něco kolem půl druhé ráno. Jemné zaťukání zní v tom tichu, kdy slyší jen bušení svého srdce, jako kroupy dopadající na skleněnou tabulku.

Odezva ten večer není žádná.

*

Vedle v pokoji leží na posteli, schoulený do klubíčka, dospělý muž. Rozsvícená lampička, její světlo odhaluje na tvářích zaschlé cestičky od slz zoufalství, které si našly cestu ven. Starý vytahaný svetr, který má svá nejlepší léta za sebou, na něm visí jako pytel na strašákovi v zelí. Vyhublá postava ostře kontrastuje s mohutně stavěnou a rozložitou postelí. Zaklepání na balkónové dveře ho lehce vytrhne z nekliného spánku. Je jen otázkou času, než se vzbudí, ale v tento moment to nebude.