Vzplanutí {9}

Prosím ne, nezabíjejte mne.

9. Kapitola

---

Chladné, zamračené ráno ho zastihne schouleného v ušáku, který si pořídil do ložnice. Počasí si hraje s jeho city, když se projevuje na stejných vlnách jako je jeho nálada. Zasmušeně se zvedne. Hodiny na budíku ukazují půl šesté. Tak akurát čas, jít se připravit do práce.

Automaticky prochází bytem a chystá si věci, které bude potřebovat. Svačinu zasune do kapsy u notebooku, hrneček s kávou už čeká na botníku, aby si ho odnesl do auta.

Jaké je překvapení, když se při obouvání otevřou dveře vedlejšího bytu a v nich se objeví Lukáš. Oblečený ve sportovní košili a kraťasech, na zádech se mu houpe sportovní batoh nacpaný k prasknutí.

"Ahoj. Jak se máme?" nahodí konverzační téma jako by se nic nestalo. Jako by v noci nečekal dlouho na balkóně, než zahlédne nějaký pohyb, který by ho pustil dovnitř. Nakonec to vzdal. Balkónové dveře byly zavřené stejně jako okna. Boucháním by vzbudil celý dům a o to nestál. Ani jeho matka netušila, že se navštěvují na balkóně.

"Do školy?" Překvapí ho chrapot, který se ozve z krku místo normálního hlasu.

"Jo, jedem na výlet… Konec roku je fajn."

"Chceš svézt?"

"Jako autem?"

"Ne, připnu tě na kouli a potáhnu za sebou ve větru…" Chopí se hrnečku. Naučil se za léta v práci spoustu věcí ignorovat. Trápit se jimi bude až později. Stejně to nemá cenu. Nemá cenu něco rozpitvávat, když Lukáš o to stejně nestojí.

"Ne díky, to je v pohodě. Dojdu pěšky. Byl bych tam brzy."

Zikmund pokrčí rameny. "Mně by to nevadilo… Stejně jezdím kolem." Zamkne byt, klíče schová do kapsy u saka, hrneček kávy, jejíž vůně se line po celé chodbě, uchopí do ruky a sejde před Lukášem po schodech.

Lukáš ho celou tu dobu sleduje. Vypadá nějak moc v pohodě. Že by se dobře vyspal? Venku zahlédne, jak upevňuje hrneček do držáku, než vyjede. Zajímavé. Lidé si dávají kávu většinou doma u stolu nebo si ji vaří až v práci. Zastaví se na rohu u výjezdu. Zikmund si ho všimne, zastaví, stáhne okýnko. "Rozmyslel sis to?"

"Ano. Tak se tedy svezu. Pokud ti to opravdu nevadí."

"Kdyby mi to vadilo. Nenabízím ti to." Ušklíbne se před sebe. Vzpomene si, jak Lukáš řídil jeho autíčko a jak se mu líbilo. Úsměv zbrázdí tvář.

"Přijde ti něco vtipného?" Lukáš ho se zaujetím sleduje. Má krásný úsměv. Opět nastane zásek v mozku. Zase si ho prohlíží takhle? Najednou se cítí unavený jako by mu bylo o sto let více.

Do přítomnosti ho vytrhne až ruka položená na stehno. "Lukáši? Jsi v pohodě? Jsi nějaký bledý. Nemám ti zastavit?" Starostlivý hlas mu pomalu dochází ke zpracování. Zakroutí hlavou. Když si uvědomí ten dotyk, cukne nohou jako by ho Zikmund popálil. Zikmund zastaví zrovna před jeho školou. Zůstanou na sebe koukat. Pohledy se přeměřují v bojové náladě.

"Lukáši? Nechceš mi něco říct?"

Lukáš sebou přistiženě cukne. "Nemám co." Pohled uhne jiným směrem, než jsou Zikmundovy pátravé oči.

"Nepustím tě, dokud mi neřekneš, o co jde. Protože mě tohle vytáčí. Chceš slyšet pravdu? Tak fajn. Od té doby, co jsem tě potkal v té knihovně, jsem si přišel jako poblázněná puberťačka. Neznal jsem tě. Měl jsem tě jen v myšlenkách, ale představoval jsem si nás dva… spolu. A pak… Zjistil jsem, že jsi mým sousedem, dokonce tak blízkým, že spolu sdílíme balkón oddělený kusem plastu. Jo, přiznávám, líbilo se mi, když jsme se ráno potkávali a jen tak si popovídali. O ničem, ale přesto to byla slova. Ano, jsem gay a ano, líbíš se mi Luky, ale já nevím, co s tím mám dělat, protože ty o to očividně nestojíš. A asi nestojíš ani o naše přátelství, když takhle utíkáš. Řekni mi. Co jsem udělal?" Lukáš, kdyby stál, tak ho ten oddaný, na odpověď čekající pohled skolí k zemi, jak mu ho v tu chvíli bylo líto.

Dvakrát vydechne nosem jako býk, než se odhodlá k nějaké odpovědi. Popadne batoh do ruky, druhou zmáčkne kličku od dveří. "Já sám se v sobě nevyznám. Co jiného ti mám na to říct? Do teď jsem si myslel, že jsem heterosexuál a přitahují mne ženy, ale od té doby, co znám tebe mám v sobě zmatek. Začínám si uvědomovat věci, které jsem nikdy před tím neřešil, Zikmunde."

Zikmund se na něj překvapeně podívá. "Znamená to, že mám nějakou šanci?" Ta naděje v jeho očích donutí Lukáše beze slov vystoupit a prásknout dveřmi. Raději rychle přeběhne silnici a zmizí za plotem školy, kde se ukryje za sloupem, aby se mohl podívat Zikmundovým směrem. Auto po chvíli nejistého čekání odjede. Bílé zuby skousnou ret, takhle se prořeknout. Batoh mu nyní přijde o několik kil těžší. Vlastně, celý svět se nyní zdá být nějak těžší. Raději se rozejde k autobusu, který čeká na druhé straně školního pozemku. Pár spolužáků už se loudá jeho směrem. To bude zajímavý výlet.

*

Zikmund se překvapeně otočí za Lukášem, který utíká na školní pozemek, od něj. Hlavu položí na volant. Proč jen tohle všechno říkal? Měl Lukáše nechat na pokoji a prostě doufat, že mu bude přáno, alespoň to ranní sezení na balkóně, než se Lukáš vydá do školy a on do práce. Nejraději by si nakopal. V noci kvůli němu brečel a nyní by brečel kvůli sobě za to, jaký je idiot. A ještě to tou poslední větou pěkně podělal, protože Lukáš si teď o něm musí myslet bůhví co. Trošku taky pozapomněl na jejich desetiletý věkový rozdíl. Co kdyby se Lukášovi příčilo mít někoho o moc staršího? A ještě k tomu muže? Vždyť sám říkal, že se v sobě nevyzná. Čelo dopadne do měkkého polstrování volantu znovu. Raději vyjede. Lukáš už se stejně nevrátí. Nezbývá mu než doufat, že se všechno ujasní.

Moc nevnímá změnu bušení svého srdce. Připisuje to tomu tlaku, který na něj poslední dobou padá. Náhlá bodavá bolest na hrudi a zatmění před očima. Dupne na brzdu těsně před tím, než omdlí.