10. Kapitola BoZ

Čtenáři a čtanářky,

máme tady další kapitolu BoZ, ale upozorňuji,

že je nechutně krátká a o ničem.

Potřebuji se znovu rozjet a nabrat síly.

Doufám, že to pochopíte a neukamenujete mne ;)

Rozhodně nechtějte vědět, co jsem koukala při tom psaní :D

10. Kapitola

---

Vítek sedící vedle něj na posteli spočívá rukou na jeho rameni, jako by si to uvědomil ve stejný okamžik, rychle ji dá pryč. "Promiň." Zahuhňá. "Křičel jsi.. Nevěděl jsem, co se děje. Už půjdu." Vstane z postele, malý krůček zaváhání.

"Nechoď, prosím." Zamumlá Kazimír do peřiny, snad poprvé v životě zrudne rozpaky. Takhle bezmyšlenkovitě ještě nikdy nejednal. Alespoň co si pamatuje. Vítek se zarazí s klikou na dveřích.

"Prosím?"

"Já-…" hlas se zadrhne. Promiň, nechtěl jsem tě obtěžovat." Stáhne se do klubíčka, zavře oči. Překvapením mu je paže, která se dotkne té jeho.

"Opravdu mám zůstat? Jsi si jistý?" Nervózní zavrtění.

"Promiň, jen to ze mě vylítlo, jen běž, budu v pohodě." Nejisté přikývnutí. Kroky zamíří tmou pryč. Klapnutí dveří spustí stavidla zoufalých slz. Jsem takovej kretén. Rukou dvakrát bouchne do polštáře.

Zhruba půl hodiny ještě leží, než se odhodlá vyjít ven z pokoje. Vítek už by mohl spát a nemusel by ho slyšet. Zamíří do koupelny, kde si opláchne obličej a pak do kuchyně, aby si nalil do sklenice trochu džusu. Zadívá se z okna na noční město.

"Nemůžeš spát?" nadskočí leknutím, když se Vítek objeví vedle něj. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."

"V pohodě…"

Chvíli tak stojí vedle sebe a dívají se společně na noční město. "Nechceš mi říct, co se ti zdálo?"

Cuknutí ruky mu neujde, ovšem ani ten tvrdý pohled. "Do toho ti nic není, Vítku."

"Vím, že ne, ale…"

"Ne. Nechci nic slyšet." Se zaduněním položí již prázdnou sklenici na linku. Zarazí se mezi dveřmi. "Dobrou."

*

Tiché příměří, které se mezi nimi vytvořilo, působí pouze na neutrálním území bytu, který sdílí. Válečná sekyra je hluboko zaseknutá do pomyslného kmenu a prozatím se ji nedaří vyjmout. Podobně jako Artušův meč.

Tak to šlo celý měsíc. Ve škole byli jako dva cizinci. Vítek si všiml, jak se Kazimír straní své bývalé party a jak je čím dál víc zahleděnější někam z okna. Vrtalo mu hlavou, co by mohlo mít za příčinu takové chování, ale nemohl na nic přijít. Byl zmatený. Doma se k sobě chovají slušně. Mluví spolu sice jen o věcech, které se zrovna musí udělat, ale i to je pokrok. Dřív by spolu o nákupu potravin ani nepromluvili.

*

Vítek zrovna sedí v kuchyni u stolu a snaží se vidličkou nabrat opižlaný knedlík namočený do omáčky. Se stříknutím, kam jinam než na tričko, spadne sousto zpět do talíře. Zakleje.

Kazimír sedí v obývacím pokoji a něco datluje do počítače. Viděl ho, když ho žádal o ohřátí jídla. O nakrájení knedlíku už si neřekl. Tak neschopný zase není. Byl překvapený, když se Kazimír přestal zavírat v pokoji. Více spolu trávili čas v jedné místnosti, i přes to, že ani jeden nemluvil. Také si všimnul, že Kazimír už se ve svém pokoji nezavírá. Často mohl od televize sledovat jeho záda skloněná nad psacím stolem, když něco vypracovával. Nejednou se Kazimír otočil a nachytal ho na švestkách.

"Potřebuješ pomoct?" leknutím nadskočí, čímž pobaví příchozího Kazimíra. Viděl celou tu scénu s padajícím knedlíkem a omáčkou na triku.

Zavrčí. "Není třeba, díky." Přetáhne naučeně tričko přes hlavu plynulým pohybem. Nedojde mu, že je to poprvé, co se před Kazimírem takto svléká. Polkne. Přitiskne si tričko na hruď, čímž částečně zakryje břicho. Do prdele! Nikdy v životě by se před ním nesvléknul a teď tady stojí a snaží se ukrýt vše, co přebývá. Tváře zrudnou studem. Jeho špeky mohl vidět tak akorát doktor a on. Nikdo jiný.

Kazimír si zřejmě uvědomí jeho rozpaky a vyklidí pole dřív, než dojde k něčemu nenávratnému, čeho by mohli oba třeba nakonec litovat. Netvrdí, že by nepodíval rád, ale nechce vyvolávat zbytečné spory, protože Vítek mu nevěří ani nos mezi očima.

Pohledem zkontroluje kolonku vyznačenou na kalendáři visícím na chodbě. Zítra Vítkovi sundají sádru a uvidí se, co s tou jeho rukou. Předpokládá, že bude chodit nějaký čas na rehabilitace. Takže nastává otázka… Kdo zajede novou posilovnu? V očích se mihnou jiskřičky.