Bratři

Věnování patří vám všem, kteří čtete mé úchylárny.

Upozorňuji, že příběh bratrů Fourcadů bude pokračovat, jen nevím, kdy přesně.

Prozatimně se nachází u mě v hlavě a nevím, co mi na něj řeknete :D

Nyní se v textu nachází nic neříkající systém slov :D jde spíše o jakousi společnou "galerii"

Upozornění platí pro všechny, kteří nesnášejí incest či podobné zvrhlosti.

Jedná se o RPS Simon Fourcade / Martin Fourcade (Incest)

Postavy použité v textu jsou pouze vypůjčené. Nikoho tímto nechci morálně urazit, znechutit či znevažovat jeho osobu. Příběh je čistě smyšlený a nenavazuje na skutečnosti.

---

Jako kapky deště stékaly slzy po mužské tváři až na krk, kde se vsakovaly do tkaniny trička, která je ochotně přijímala. Prsty zapletené v krátkých vlasech, když se je snažily vyrvat z kůže. Už zase!

*

Start.

Pokyn, který uposlechnou všichni. Jako jeden muž se všichni odrazí a následují všechny své momentální soupeře. Dva páry očí se hledají v davu. Jemné kývnutí. Taktika je předem jasná.

Zbraň na zádech dělá neviditelnou oporu, zátěž. Cítí se jistěji jako ještě nikdy, dnes by to mohlo vyjít. Jen si musí pohlídat, aby někde v momentálním davu nezlomil hůlku, nespadl nebo nedej bože neztratil vedoucí skupinu.

Pod dohledem má několik lidí. Nikdy sice nemůže vědět dopředu, kdo má dnes síly odjet celý závod v pohodě, ale některé si prostě musí hlídat vždycky.

Koutkem oka zahlédne pár členů z týmu, kteří ještě vyčkávají na okrajích trasy, aby je později mohli informovat o průběhu závodu.

První střelba.

Nádech - výstřel. Takto to zopakuje pětkrát, uvědomí si, že trefil všechny, výborně Simone. Bratra uvidí na trestném kolečku, takže zase chyboval? Zakroutí si pro sebe hlavou, nikdy se nenaučí střílet přesně, on byl ve střelbě lepší, jenže k čemu mu to bylo, když ho všichni stejně dohnali, obzvlášť bratr, jeho dlouhé a silné nohy ho hnaly dopředu silou jemu neznámou, nestačil mu, vždy mu došla šťáva a do cíle dojížděl setrvačností, z každého úspěchu blíže k bedně se radoval, ale nikdy nebyl šťastný, protože bratr před ním stál na prvních místech a škodolibě se usmíval na ty pod sebou.

Nenáviděl ho za to a zároveň ho miloval. Jaká ironie osudu.

Sotva se stihl vzpamatovat, projel kolem něj Martin. Bez povšimnutí ho předjel a hnal se dál.

Druhá střelba dopadla stejně jako první. U třetí chyboval. Propadl se na sedmou pozici, ale vedoucí skupinku měl daleko před sebou. Čtvrtou střelbu chtěl odfláknout, stejně z toho zase medaile nebude, ale všiml si, že skupinka, která mu odjela je pořád na střelnici, krom Martina a Emila, ti už odjeli, to byla jeho šance.

Nádech - zamířit - výstřel. A znovu bez chyby. Srdce mu zaplesá v naději, že by mohl konečně… Rus ho předjede o desetinu vteřiny, naštve ho to. Tuhle šanci nedá zadarmo, chtěl by, aby se na něj Martin nedíval spatra, chtěl by jeho obdiv. Takové sny!

Cílová rovinka, pořád je v závěsu, vzpomněl si, co mu pořád vtloukají do hlavy, nech se vyvézt. Teď. Teď přišla jeho šance, Rus drobně klopýtl, vezme za to, jak nejvíc může. Adrenalin se vypustí do krve a jemu připadá, jakoby ho někdo ze zadu tlačil. Dav začne jásat. Cíl! Jsem třetí? Všimne si bratra ležícího na zemi, ale je mu to jedno, hledá tabuli, která hlásá jeho jméno. Stihl to!

Zdvihne ruce nad hlavu a zařve.

Rus vedle něj se hroutí k zemi, očividně mu dal zabrat. Něčí ruce ho poplácají po rameni, to mu Nor gratuluje k úspěchu. Teprve teď mu dojde, že jméno, které je první není bratrovo, ale Svendsena. Překvapeně se ohlédne za sebe, kde se Martin sbírá ze země, přejde k němu, obejme ho. Objetí je mu vráceno, ale jak?! Jakoby snad ani nebyli bratři. Kde je to jejich věčné pošťuchování? Zklamaně se odtáhne. Nechá ho být, vezme svou zbraň a podá ji mechanikovi.

Slavnostní ceremoniál přejde jako ve snu. Celou tu dobu pokukuje po Martinovi. Hledá náznak radosti z toho, že i on má medaili. Nedočká se. Až při závěrečném focení, když už mají medaile na krku, se jejich ruce střetnou. Přitáhne to pohledy obou. Martinovo kývnutí je jako jedno otočení nožem v otevřené ráně.

*

Myslel, že dnešní večer stráví jinak. Zase leží na posteli a zírá do tmy. Martin leží vedle něj, na břiše notebook, na uších sluchátka a něco datluje. Určitě píše nějaké slečně. Dnešní medaile výsměšně visí na držáku. Ušklíbne se. Rychle setře slzu, která si našla cestu ven.

Přetočení na břicho upoutá Martinův zájem. Ale oči ihned odvrátí.

S povzdechem raději zaleze do sprchy. Jak nemá tenhle hotel rád.

Zahloubán do svých myšlenek, nevšimne si postavy stojící v pootevřených dveřích, která zvědavě okukuje jeho tělo. Martin oděný v upnutém sportovním tričku a kraťasech, protože na hotelu je přetopeno, opírá se o futra koupelny. Očima hltá nahé, sportem vypracované tělo.

*

Dřevěnými okenicemi zacloumá vítr, který o sobě dává znát. Rozfoukává již padající sníh a vytváří závěje. Opírá se o vše, co mu stojí v cestě. V podkroví malého hotelu se na posteli zavrtí jedno z dosavadně spících těl. Rozespalé oči zjišťují, co ho tak náhle vytrhlo ze spánku. Projede jím zima, když se skulinkou v peřině k jeho tělu připlíží chlad. Bratr na vedlejší posteli spokojeně odfukuje.

Zahryzne se do svého spodního rtu. Už dlouho se rozhoduje, zda by to měl udělat nebo by měl všechno nechat tak… jak je nyní. Nemohl si nevšimnout bratrových pohledů, které na něj co chvíli upíral. Sám si však nebyl jistý, jestli se jim podaří, po překročení té hranice mít pořád stejný vztah. Na jejich bratrství nebylo nic špatného. Delší objetí či nepatrný polibek se dal svést na francouzskou povahu, ale co kdyby to někdy došlo dál? Co kdyby to najednou neuhlídali?

Bosá chodidla se dotknou studené podlahy. Vezme svou deku. Zarazí se při pohledu na Simonův obličej. Je tak roztomilý. Není tak obezřetný a tvrdý jako ten jeho. Taky si ho dlouho vychovával. Usmívat a radovat se si dovolil jen při mimořádných situacích, jako byla případná výhra nebo momenty, kdy nebyli přítomní novináři.

I když je Simon starší… on je větší a úspěšnější. Je mu jasné, že to Simona musí žrát. Už se o tom několikrát bavili, ale Simon raději vždy vycouval. Nechtěl se s ním hádat a tak zůstával v jeho stínu.

A to vše, od té doby, co začal závodit.

Pomalu odsunul Simonovu peřinu, vtiskl své tělo pod ní. Hlavou mu probleskne stejná situace, když jim bylo asi pět. Ale tehdy bylo léto a za okny řádila bouřka. Rychlým pohybem přes ně přehodí i jeho peřinu, přitiskne se na hřejivé tělo. Ruka si ho přitáhne k tělu, potom strne. Martin zadrží dech. Vyhodí ho?

"Martine?" rozespalý Simonův hlas a upřený pohled. Dovolí si vydechnout. "Děje se něco?" Simon se vzepře na lokti, aby na Martina lépe viděl.

"Můžu u tebe dnes zůstat?" nepoznává se. Žadonil by takhle dneska ráno? Těžko.

"Ale jen, když mě nebudeš kopat." Simon si se smíchem lehne, přitáhne k sobě na hruď. Najednou je jeho mladší bráška jako pětileté děcko. Dnešní ignorace je zapomenuta ve vůni, která vychází z jeho těla. Ještě více se přitiskne, zavře oči. Kéž by takhle mohli ležet napořád.

A tak dál sedí v koutku a polyká své slzy. Pořád bude stát v jeho zádech. Bude tím starším stínem, který přišel na svět dřív a nikdy nesklidil takový obdiv jako on. Naštvaně bouchne pěstí do zdi vedle sebe. Měl by se vzchopit!