Vzplanutí {14}

Lehce krátké, snad vás to neurazí.

Už jsem se zmínila, jak se mi některé věci píšou těžce?

14. kapitola

---

"Tak se měj a díky za svezení!" Mávne rukou na odcházejícího Radka, který se ještě dvakrát otočí a zamává. Zikmund v ruce svírá vizitku, kterou mu vtiskl do dlaně, než vystoupil. Hmm, není si jistý, zda ji někdy využije, ale založí ji do přihrádky. Možná někdy… Vyjede od firmy, kde Radek pracuje a vydá se k sobě domů. Má už docela hlad. Teplá káva ho moc nenasytila.

Zastaví před domem, nebude parkovat do garáže, kdyby chtěl ještě někam jet. Sousedi ho ujistili, že se zde s auty nic neděje. Navíc, vedle v baráku měl někdo bavoráka a stál s ním venku i v noci. Tak by jim měl věřit. Trošku ho zarazí pohled na líbající se dvojici.

Lukáš a Lída.

Těsné objetí. Zakroutí hlavou, osten žárlivosti se zavrtává více do měkké tkáně srdce. Uchopí tašky s nákupem, zamkne. Kolem dvojice, která si ho i přes bouchání s dveřmi, nevšimla, projde s nasupeným výrazem. Lukášův překvapený pohled nechá daleko za sebou.

Otřes dveří v pantech zaviní silná rána, když s nimi praští vší silou, kterou v sobě zrovna najde. Nákup letí do kouta. Nasupený výraz nedokáže setřít z tváře. Potřeboval by jakési pomyslné stěrače, které by mu vždy vyhladily výraz do neutrálního postavení. Ale vlastně… Teď je doma ne? Doma se může tvářit sebehůř chce.

Pomalu se došourá do kuchyně, aby automatickými pohyby roznosil jídlo a uložil ho na svá místa. O chvíli později se však přistihne, jak nečinně zírá do zdi.

Nakonec zase skončí na balkóně, počasí se již uklidnilo a sluníčko zase přebírá nadvládu. Nohy vyhodí na zábradlí, do klína si položí objemnou knihu, kterou se rozhodl nastudovat.

"Můžu?" Lukášův rozpačitý hlas se v jeho hlavě ozve spíš jako výstřel než něco příjemného, i když mu srdce zaplesá, že za ním prošel. To však do momentu, kdy si mozek uvědomí, co před nedávnou chvílí viděl.

"Nemyslím si." Aniž by odtrhnul pohled od knihy. Nevšímal si ho. Tohle je v Lukášovi a o Lukášovi. Ne o něm.

"Zigi, já…"

"Nemusíš mi nic vysvětlovat, Lukáši. Tohle je věc, kterou si musíš vyřešit ty. Ale řeknu ti jedno. Já nechci být někdo na druhém místě. Někdo, ke komu se budeš tisknout, když ona tady nebude. Rozhodni se prosím tak, aniž bys ublížil někomu z nás dvou. Nedej bože sobě." Odhodlaný a tvrdý pohled zaboří do těch dvoubarevných duhovek, které mu tak okouzlily při jejich prvním setkání.

"Já jen… Nevím jak."

"Nevíš jak, co?" Zaklapne knihu a zkoumavě se na něj zahledí. Tak rád by uměl číst v lidech. Zatím mu to, co potřeboval v práci stačilo na klienty i manažery bratrských firem, lidské vztahy jsou však spletité. A on se v nich nevyznal.

"Nechci jí ublížit. Ona za to nemůže…" rozhodí nervózně rukama.

"Aha."

Zikmund neví, co by na to řekl. Na to se snad nedá nic říct. Mohl by být sobecký, ano. Ale mezi nimi nic není a asi ani nebude. Lukáš je moc mladý. Někdy až moc dospělý a někdy… někdy moc dětinský.

"Zigi…" zkusil to znovu, ale Zikmundův nesmlouvavý výraz v obličeji ho zarazil.

"Mě nemusíš nic vysvětlovat, Lukáši. Říkám ti to znovu. Rozhodni se, co vlastně chceš. Já jsem taky jen člověk. Poslední dobou o sobě pomalu ani nevím. Jsem jako nemocnej. Je to od té doby, co bydlím tady a je to… je to kvůli tobě! A raději budu sám do konce života než být něčí konkubína. Nechci takovej vztah. A taky tě nemohu nutit do ničeho jiného než je přátelství, protože i když jsi v jednu chvíli rozhodný, že ti to tak moc věřím… v druhou chvíli mi vrážíš kudlu do zad a točíš s ní dokola, jak se ti zachce. Na tohle já nemám, Luky. Opravdu ne."

Zahledí se do praskliny v balkónové dlažbě, která se táhne celou dlaždičkou. Všimnul si jí až nyní. Zvláštní.

Nerozhodné přešlápnutí nohou. Ozve se zabouchnutí balkonových dveří. Po tváři mu sjede zbloudilá slza, která si najde cestu ven.

Ruka nerozhodně projede vlasy. Z vedlejšího pokoje se ozve jakýsi zoufalý výkřik. Sevře oční víčka víc k sobě, ruce obejmou kolena přitažená k tělu.

A opět cítil tu ostrou čepel otáčející se mi v hrudním koši.

Za co?

Jak se má zbavit depresí? Má snad odjet někam, kde by byl sám? Kde by jeho srdce nebylo vystavováno takovému mučení? Ale co by to mělo být za místo? K rodičům? K rodičům, kteří ho zaprodali? Těžko.

Nakonec pouze zapadne zpátky do svého bytu. Cítí se uvězněn vlastními stěnami. Jako šílenec uvězněný v bílé svěrací kazajce. Jeho zrazuje vlastní tělo. Kůže ho zraňuje, když nechce vypustit na svět jeho duši, jeho zlomené všechno. Jako ochranný kryt ho obklopuje a konejší.

*

Říká se, že ráno je moudřejší večera. I on si to myslel. A možná to tak bylo. Vyběhl z domu po přilehlé cyklistické stezce, která vedla za město. Potřeboval si nějak vyčistit hlavu a když mu ráno spadlo na hlavu jeho staré běhací tričko, řekl si, proč ne. Pozdraví pár sousedů, které v tak časnou hodinu ranní potká. Nakonec je z běhu procházka. Prodírá se houštím keřů a nízko skloněných stromů, jen aby se zabavil. Nemá rád dovolenou. Raději sedí v kanceláři a pracuje. A když nepracuje, alespoň se pohupuje na židli a přemýšlí nad nesmrtelností brouka. Ano, byl workoholik, ale když se člověk nemá k čemu nebo k někomu upnout… upnul se tedy k práci. Možná by to byla dobrá milenka, ale do postele by si ji nikdy nebral. Postel byla posvátná věc a tam práce nepatřila. Rozesměje se nad svojí naivitou a dětinskou fantazií, kdyby alespoň za něco stál… Nemusel by takhle magořin mezi stromy a a pobíhat tady jako potrefený králík.

Vyběhne schody k bytu, když si vzpomene na vizitku, kterou mu strčil Radek do ruky, vrátí se k autu. Bělostná kartička s prestižně natištěnými písmeny a čísly se mu zaleskne v ruce. Ano, zavolá mu.