Vzplanutí {19}

19. Kapitola

---

Zikmund spokojený a ukojený zaparkuje do garáže. Cigaretu v ústech má už od té doby, co vyjel od Mirka. Zapálí si až venku, aby mohl v klidu pokouřit. Avšak, není mu dopřáno takové spokojenosti. Sotva zamkne garáž, objeví se vedle něj Lukáš. Spatří i Lídu, která dochází k domu.

"Ahoj."

"Ahoj Luky, máš se?"

"Já? Ujde to. Nebyls na balkóně, měl jsem strach…"

"Ah, promiň, měl jsem trochu rušnou moc a nebyl jsem doma."

"Aha… Budu muset jít, měj se." Zikmund si zapálí cigaretu, sleduje u toho Lukáše, kterak líbá Lídu na rty. Ušklíbne se. Proč čekat v celibátu na Lukyho, když může zažívat tak skvělý sex s Mirkem? Mirek je dobrý společník. Nevyptává se a je na něj milý. Uměl si sebe živě představit s Lukášem, to ano, ale kde měl vzít jistotu, že u něj Lukáš zůstane?

"Pane Vodička? Jste v pořádku? Mluvím na vás." Zikmund zmateně stočí pohled na ženu, která se právě dotkla jeho ruky.

"Ah, promiňte, paní Novotná. Zamyslel jsem se."

"Stačila jsem si všimnout. Měla bych na vás velkou prosbu, pane Vodička."

"Jedině, když mi budete říkat Zikmunde, pane Vodička mi říkají akorát mí zaměstnanci. O co jde?"

"Jistě, Zikmunde, potřebovala bych pohnout se skříní a víte, už jsem stará, neutáhnu tu obrovskou almaru. Naposled s ní hýbal můj manžel, ještě než umřel…"

"Ale jistě, není problém, chcete to hned?"

"Pokud byste byl tak hodný… Lukášek utekl za tou svojí cácorkou a já spatřila vás… Nezlobte se, že vás obtěžuji."

"Nic se neděje, rád vám pomohu." Následuje starší dámu do jejího bytu. Je zařízený opravdu spoře. Jen pár kousků nejdůležitějšího nábytku. Ona inkriminovaná almara se nachází v ložnici. Věci z ní jsou vyndány na velké manželské posteli.

"Kam to chcete šoupnout?"

"Tadyhle do rohu. Víte, mají mi přivést novou postel, zdravotnickou, tahle stará už neslouží a je proleželá a moje záda… To víte…"

"To plně chápu…" Vyhrne si rukávy a postrčí skříň tam, kam jí paní sousedka chce. "Stačí vám to takhle sem?"

"Božínku, vy jste s tím posunul, jako kdyby to nic nevážilo… Vždyť je to skříň ze starého dubového dřeva ještě ručně vyřezávaná…"

"Nezdálo se mi, že by byla nějak extra těžká." Pokrčí rameny. Zaslechne něco jako, "muži". Projde bytem, všimne si staré opelichané kočky, která se vyvaluje ve svém pelíšku. Žena mu nabídne koláč, který upekla.

"Děkuji." Vezme nejmenší kousek. Sladkého měl už dnes hodně a ještě pořád byl plný Mirkových palačinek. Aleje dobrý, to musí uznat. "Kdybyste ještě něco potřebovala.. třeba nakoupit nebo tak… klidně u mě zazvoňte nebo mi hoďte do schránky vzkaz. Nejsem doma v takové ty klasické hodiny… Ale rád vám pomohu."

"Jste moc laskavý, děkuji vám."

"Nemáte za co, rád jsem pomohl. Mějte se hezky a ať nová postel dobře slouží." Mrkne na ni, nazuje se do bot a vyběhne nahoru k sobě.

*

"Čau Radku, tady ti nesu ty klíče…" postrčí do překvapené ruky svazek klíčů.

"Eh, Ahoj, díky… ani jsme tě nehledali. Zvládnul jsi to domů?"

"No…" prohrábne si vlasy. "Léčil jsem si kocovinu u Mirka."

"Aha… takže jste se sblížili?"

"Dá se to tak nazvat." Zazubí se na něj Zikmund. "Hele, já budu muset jít. Čeká na mě. Půjdeme do kina, sice ani jeden z nás netuší, co dávají.. snad bude něco normálního. Nesnáším ty nic neříkající blbosti, které nazývají filmy."

"To znám… Hele, kdybyste chtěli, klidně se zastavte, budeme grilovat. Je sice neděle, ale na to se u nás nehraje…"

"Uvidíme, kde skončíme..." ušklíbne se Zikmund a poplácá Radka po zádech. "tak se měj, pozdravuj Kláru."

"Díky, pěkně se bavte…" To už ale Zikmund startuje své autíčko a vyjíždí směr Mirkův dům. Zazvoní, z reproduktoru se ozve: "Vydrž moment." Pobaveně se opře o své auto, rozhlédne se po okolí. Je tady hřiště, na kterém jsou malé děti, maminky si ho zvědavě prohlížejí. Možná je zaujalo jeho auto. Zapálí si cigaretu, Mirkova slova nebere vážně, zněl nějak zadýchaně, proto neočekává, že už by byl u dveří a obouval se.

"Sluší ti to." Hnědé čokolády a polibek na přivítanou. Ovane ho známá vůně.

"Ahoj, už jsi hotov?"

"Ano. Jen nejel výtah, musel jsem po schodech a ještě se vydýchat, abych k tobě nepřišel zpocený jako pes." Vyjme mu cigaretu z ruky, potáhne si a vrátí mu ji. "Vyrazíme?"

"Jasně." Zahodí nedokouřenou cigaretu do koše. Neotřelý pocit, že se na něj někdo dívá, ho donutí zvednout pohled na přihlížející. Ach, ten polibek… Všechny maminky z parku se na ně dívají, prohlížejí si je a něco špitají. "Miri, dneska budeme na talíři." Pobaveně nasedne do auta.

"Co prosím?"

"Dal jsi mi před chvílí polibek na rty? Podívej se, co jsi způsobil." Ukáže rukou přes svoje okýnko na bandu zvědavek. Mirek se rozesměje.

"Pojeď prosím tebe nebo nás na ten talíř opravdu donesou, podívej se, jak hladově na nás zírají." Zikmund vyprskne.

"Nejsem moc chutný."

"Neřekl bych…" ruka na stehně a oplzlý pohled.

"Ty úchyle!" Auto se otřese smíchem, raději vyjedou.

V kině zjišťují, že dávají film Tima Burtona a shodnou se na tom, že by to mohl být jediný z filmů, u kterého by se mohli bavit. Zikmund koupí lístky a Míra vystojí frontu na občerstvení. Velký popkorn a dvě velké koly. Zikmund zasténá, to zas bude přecukrovanej.

"Něco se ti nezdá?" Mirek si ho zkoumavě prohlíží.

"Ne, jen… cukr vidím jednou za uherský rok a poslední dobou jím jen sladké."

"Už bylo na čase, potřebuješ vykrmit a neboj se, ta kola je lehká." Smích, pár kukuřičných pukanců spadne na zem, čapne Zikmunda držícího kolu za rukáv. "Pojď, než nám dají koště."

"Začínám si říkat, co sis šlehnul?"

"Já? Jen jsem měl úžasnej sex, nic víc." Kdyby Zikmund mohl, plácnul by ho po zadku, takhle mu nezbývá než ho jen probodnout pohledem typu: ještě slovo a narvu ti ho tam. Což vyvolá další příval smíchu. Pokořeně se nechá dovést do sálu a usadit na své sedadlo.

Uprostřed filmu mu na dlaň přistane opatrně ta Mirkovo. Stočí k němu pohled, ale on dělá, že se dívá na film. Usměje se, stiskne dlaň do té své.

"Děkuju, bylo to fakt dobrý." Mirek mu vtiskne děkovný polibek na rty ještě v sále, přitiskne se na jeho tělo.

"Miri, počkej, za prvé, tady ne a za druhé, mám močák jako fotbalový míč, jednou mi sáhneš na břicho a budu mít i mokré kalhoty."

"Mě se bez kalhot, ale líbíš." Uculí se nevinně.

"Já vím, já vím, ty mě taky, ale počůrat se mi ještě nepodařilo. A obzvlášť mezi lidmi." Se smíchem ho odežene. "A jdu tam sám!" plácne ho po zadku a zmizí rychlým krokem ze sálu, rovnou na pány.

"Jsem tady." Postaví se vedle Míry dívajícího se do výlohy s módním oblečením.

"Výborně, můžeme jet?"

"Jistě, kampak budeme mít namířeno?" zeptá se zvědavě.

"Ke mně?" zase ten nevinný pohled.

"Mile rád."