Vzplanutí {21}

21. Kapitola

---

Zikmund ležící v posteli není schopný plakat. Ruku má pořád uvězněnou a spoutanou s postelí. Jeho tělo se třese. Rozhlédne se kolem sebe. Mobil. Natáhne po ně ruku. Naštěstí není daleko. Roztřesené prsty projedou seznam. Komu?

Míra nepřipadá v úvahu.

Někomu z práce? Vždyť ho tam nikdo nemá rád.

Radek. Opatrně, jako by se bál, že ho telefon kousne, ho vytočí.

Dlouho se nic neděje. Rozespalé. "Probůh, víš, kolik je hodin?"

"Radku… já…"

"Zigi? Co se děje?"

Stáhne se mu žaludek, mozek, jako by nechtěl vykonávat svojí obvyklou práci. Musí několikrát polknout. "Mohl bys… mohl bys prosím tebe přijet? Ke mně?"

"K tobě? Já nevím, kde bydlíš. A proč proboha v tuhle hodinu?"

"Potřebuju pomoct. Najdeš to, jen… nevím, jak ti otevřu."

"Co se stalo?"

"Nechci o tom mluvit… Můžeš prosím tebe přijet i s nějakým páčidlem a třeba mi vyrvat dveře…"

"Počkej, počkej. Co se sakra děje? A nemá náhradní klíče domovník?"

Zoufale se rozhlédne kolem sebe. Spatří kalhoty, přece si do nich klíče strkal. Otevřené balkónové dveře a větřík hrající si se záclonou je jako výsměch, že vítr je volný a on je tak bezmocný. "Klíče budou ležet pod balkónem. Najdeš je, je tam chodník. Prosím, přijeď co nejdřív, jinak se zblázním." Vzlyk si najde cestu ven.

"Fajn fajn, už jedu, řekni mi adresu."

Těch několik minut je pro Zikmunda naprostým utrpením. Leží na břiše, pokusil se otočit, ale vytočil by si ruku. Sedat si nechce. Třese s ním zimnice. Trhne sebou, když v zámku zarachotí klíč. Spěšné kroky. "Zigi?"

"Tady…"

Radek se zastaví ve dveřích. Protře si oči. Nezdá se mu to. Zikmund ležící na posteli do půl těla nahý, připoutaný k pelesti. "Do prdele." Přiskočí k němu, raději si nevšímá spouště, kterou na sobě Zikmund má, dobrým znamením je, že nevidí krev. Oddychne si. Přikryje ho dekou. "Máš nějaký nůžky na dráty? Půjde to..."

"Někde v chodbě…" zamumlá si Zikmund poníženě do rukávu.

Spěšně zavře balkónové dveře a zatáhne závěsy, není si jistý, jestli sem není vidět. A Zikmund by si nepřál, aby tohle někdo viděl.

"Kdo ti to proboha udělal?"

Trhané. "Nechci o tom mluvit." Konečně se mu podaří ty zpropadená pouta sundat ze Zikmundova zápěstí, neobešlo se to bez pár škrábanců, ale ty za pár dní zmizí. Propuštěný Zikmund se schoulí do klubíčka, aby vzápětí vyskočil a doběhl na záchod. Obejme mísu oběma rukama. Žaludek se v zoufalství obrací jak horská dráha. Slzy ponížení tečou po tvářích. Na zádech ho hladí pevná mužská ruka, když se trochu uklidní, zvedne ho ze země a pomůže mu do vany. Radek na chvíli zmizí, aby se vrátil s hrnkem horkého čaje v ruce.

"Napij se, třeseš se jak osika." Vnutí Zikmundovi do krku alespoň jeden hlt. "A teď mi řekni, co se stalo. Tohle není jen tak a klidně zavolám policajty jestli mi to neřekneš."

"Já..." Zikmundovo oči, se zalijí slzami.

"Klid jo?" Radek vypne horkou vodu a posadí se vedle vany.

"Kluk, o kterým jsem si myslel, že by mohl být fajn partner…"

"Mirek? Sakra já ho zabiju!" Radek vylítne jak čertík z krabičky. Zikmund ho zarazí pevným stiskem ruky na zápěstí.

"On ne… Je tak sladký." Zikmund se na okamžik vrátí v myšlenkách ke společnému týdnu, který spolu strávili. "Viděl nás spolu a asi… Já myslel, že není gay, netvářil se jako gay, pochyboval o tom, to ano, ale… Měl holku. Nechtěl jsem na něj čekat. Nechtěl jsem mu dělat zkušební kurvu, aby si ověřil, že je opravdu na kluky…" Odmlčí se. Radkovi šrotuje v hlavě.

"Ty ses do něj zamiloval viď?"

Trhnutí hlavou je mu jasnou odpovědí. "Má tak krásné oči…"

"Kurva, ser na jeho oči! Podívej se, co ti udělal!" Zikmund sebou trhne. "Promiň, nechtěl jsem... Pojď, pomůžu ti ven nebo nastydneš. Dneska tady s tebou zůstanu. Klárce jsem řekl, že jedu k tobě, že se ti něco stalo. Nebude mít strach."

"Nemusíš…"

"Nemusím, ale chci, tak mlč." Vtiskne mu do ruky velkou osušku, ale když vidí, že se k ničemu nemá, přehodí mu ji přes záda a druhou osuší nohy. Vybaví si, jak se stará takhle o svoji dcerku. Bože, nedovol, aby se jí stalo něco podobného.

Pomalu dovede Zikmunda do ložnice, usadí do ušáku, prohledá skříně, protože ptát se ho, kde má čisté povlečení je zbytečné. Převlékne celou postel do tmavě modrého povlečení. Podaří se mu najít i pyžamo a tak do něj nahého Zikmunda navlékne. Uloží, utlumí světlo na minimum, děkuje v duchu tomu, kdo vymyslel tuhle vymoženost.

"Usneš?" zeptá se tiše. Zikmund zakroutí hlavou, pokrčí rameny. Hlas zadrhnutý v hrdle. "Zkus to, budu tady jo? Tak zavolej. Bude to dobrý, zraněný nejsi." Pohladí ho po rameni.

Zamumlané, "Radku?" jmenovaného otočí ve dveřích.

"Ano?"

"Neříkej nic Mirkovi, prosím."

"Neboj se."

Probudí ho další noční můra. Radek sedící v pohodlném ušáku ho tiše celou dobu pozoroval. Nyní se přesune k posteli.

"Klid… Je to v pořádku, jsi v bezpečí."

Plačtivé, "Proč to udělal?" vyzní do ticha.

Radek mu přiloží k vysušeným ústům hrnek s vlažným čajem. "Pij."

Ráno je už klidnější. Zikmund vstane, aby spatřil zkrouceného Radka ležet v jeho ušáku. Pozadí ho trochu pálí. Povzdychne si, což zbudí Radkův jemný spánek.

"Dobré ráno." Zívnutí.

"Dobré…" drobný úsměv. "Díky, že jsi přijel…"

"Neděkuj, udělal bych to pro tebe kdykoliv." Poplácání po zádech. "Dáš si kafe?"

"Jo jasně, díky. Zajdu si do koupelny."

V koupelně zkoumá jakoukoliv změnu na svém těle. Nic kromě pálejícího konečníku nenajde. Oddychne si. To přejde brzy. V hlavě mu pořád koluje otázka, proč to jen Lukáš udělal? To až tak moc žárlil? Ale vždyť to je blbost. I on má přeci nárok na nějaký intimní život. On ho taky nepeskoval za to, že mu tvrdil, že ho chce a přitom chodil s Lídou, která u nich dost často přespala.

Prohrábne si vlasy, opláchne obličej, vyleští zuby. Už vypadá líp. Cítí se hůř, ale snad ho to brzo přejde. Nemůže se z něj stát troska. Nesmí ukázat, že ho to dostalo a zranilo. Nesmí.

Bolest skryje za svojí obvyklou masku. Přejde to.

Pevně rozhodnutý vyjde z koupelny a oblékne se v ložnici do pracovního. Nenechá se pokořit nějakým heterosexuálem, který si myslí, že je gay. Přece by mu tohle neudělal. Homosexuálové se neznásilňují, když si potřebují něco dokázat.

*

Mobil na pracovním stole již po několikáté vyzváněl oblíbenou melodii, ale byl bez povšimnutí odstrčen z dosahu ruky, aby se nemusel dívat na to jméno. Mirek.

Nemohl se mu od toho incidentu podívat do obličeje.

Někde uvnitř něj ho hlodal jakýsi pomyslný červíček, který si říkal jeho svědomí. Nechtěl si připustit, že by k němu něco cítil. Bylo to jako výsměch. Nejdřív láska na první pohled a teď, když mu s někým bylo opravdu dobře, by to měla být taky láska?

Odhodí propisku, rozletí se na zemi na několik kousků. Unaveně sebou praští do křesla, jindy tak pohodlného. Za dveřmi své kanceláře jeho sluch zbystří nějaký hluk. Měl by asi zakročit. Vstane, když se dveře rozletí. V nich rozezlený Míra.

"Chci s tebou mluvit! A je mi jedno, že nemáš čas."

Zikmundovi nezbude nic jiného, než mávnout na sekretářku, že je vše v pohodě, aby je nerušila.

"Můžeš mi vysvětlit, o co jde? Už tři dny se ti snažím dovolat. Pokud už semnou nechceš nic mít, tak mi to řekni do očí a nedělej mrtvého brouka! Vím, že Radek něco ví, ale nechce mi říct, o co jde. Prý je to tvoje věc. Tak mi dej kloudný důvod a já odejdu." Hodí sebou do křesla, stojícího proti Zikmundovo.

Zigimu je jasné, že z toho už se jen tak nevyvlíkne. Zahledí se do země. "Stalo se mi něco, co potřebuju rozdejchat. Já… potřebuju na to být asi sám."

"Aha. Pořád mi to nepřijde jako důvod."

"Miri… já o tom nemůžu mluvit, bolí to…"

"Jde o toho kluka, že? O toho tvého souseda. Miluješ ho." Konstatování, které bolí, vráží kudlu ještě hlouběji. Kývne.

"Už ho nemiluju. Ten pocit se změnil na nenávist po tom… po tom co udělal." Schová obličej do dlaní.

Mirek se zakaboní. "Takže mám odejít? Bylo to s tebou fajn a myslel jsem, že by z toho mohlo bejt něco víc, ale asi ne… Díky, že jsi mi dal příležitost cítit se dobře." Zvedne se. U dveří ho zastaví tichá slova.

"Asi mě znásilnil."

Mirek zalape po dechu. Ruka na klice se roztřese. Vypadne z místnosti jako blesk. Až venku na ulici mu dojde, co mu Zikmund vlastně řekl.

Slzy zármutku si najdou cestu ven. Kdyby ho Zikmund viděl, poděkoval by mu za jeho zármutek, že dnes pláče za něj, protože on to nedokáže. Zbude z něj v kanceláři pouze hromádka neštěstí. Jak snadno se dá ztratit člověk, který pro vás do určitého momentu nic neznamenal..