Vzplanutí {22}

Máme tady nic neříkající pokračování a tak vám přihodím dneska ještě jeden díl. A zítra? To podle vašich komentářů *vtipkuje* :-P

22. kapitola

---

Potlouká se nočním městem, nohy ho zavedou k Mirkovo domu. V posledním patře se svítí i přes pozdní noční hodinu. Ruka se automaticky zvedne. Zmáčkne zvonek.

Ze sluchátka se ozve Mirkův hlas, ale neodváží se nic říct. Mirkovo zmatené, "kdo tam?" se ozývá ztichlým sídlištěm. Potom sluchátko oněmí. Čeká ukryt pod stříškou. Z tak vysokého patra sem Mirek nedohlédne ani kdyby chtěl. Po pár minutách přeci jen vyrazí stejnou cestou ke svému domu. Neohlídne se. Kdyby ano, spatřil by Mirkovu siluetu za oknem, jak vyčkává.

*

Dny se pomalu sčítají, ale nikdo je nepočítá. Letní prázdniny načínají druhou polovinu a sluneční dny ukrajují své paprsky. Vrchol je tady.

Zikmund sedící zachumlaný v teplé mikině i přesto, že venku teplota dosahuje přes třicet stupňů. Cigareta zapálená již před časem už v popelníku nedoutná. Zahasila se sama, když došla na konec.

Zikmundovy myšlenky jsou vytrženy nepříjemným zvukem, jak se někdo opřel do zvonku. Je mu jasné, kdo to je. Radek ho od té doby navštěvuje denně. Dnes zrovna nebyl v práci a tak ho jde zkontrolovat takhle brzy. Pomalu přejde ke dveřím. Nikam nechvátá a Radek asi taky ne, protože je pořád do zvonku opřený. Zmáčkne tlačítko pro automatický bzučák. Dole klapnou dveře a tak své nechá pootevřené. Naučené nedomluvené pravidlo, které se stalo jakýmsi pravidelným rituálem.

"To je dost…" Radek se vřítí do jeho bytu, dveře zaklapne nohou. V rukách nese igelitky s jídlem. "Zigi, tobě je pořád zima?"

Jmenovaný se ošije, "Nemůžu se zahřát." Zachumlá se do svojí mikiny, pohled nepřítomně upře do vzoru koberce.

Radek si povzdychne. "Pojď do kuchyně. Něco sníš a pak si můžeš zase hloubat v té své mysli. Jak bylo vůbec včera v práci? Nemohl jsem přijít… to víš, že, volal jsem ti." Vytáhne Zikmunda na nohy, usadí ke stolu, na kterém stojí stejný hrneček jako předevčírem. "Zigi, podívej se na mě. Nejsem tvoje chůva, abych ti chodil vařit, uklízel ti a ještě na tebe dohlížel. Koukej se vzchopit, chlape! Bude ti třicet za týden a ty jsi jak kdyby ti bylo pět a byl jsi rozmazlené dítě. Chápu, že se ti stalo něco, s čím se blbě vyrovnává. Nevím, co se ti honí v hlavě, ale nemyslím si, že by to mělo být něco, co by tě až takhle dostalo. Vždycky jsi uměl být silný. Na toho kluka se vyser. Kolem tebe jich chodí spousta jinejch, kteří by chtěli tebe…" Podívá se na tu hromádku neštěstí před sebou. "Včera jsem potkal Mirka…" Neujde mu trhnutí, které projede Zikmundovým tělem při vyslovení Mirkovo jména. Dvě zvědavé oči se na něj zahledí s nějakým očekáváním.

Ale on o něm mluvit nebude. Tohle je mezi Zigim a Mirkem. Je jasné, že se o tom s Mirkem baví dost často, ale Zigi je ten, kdo se musí vzchopit. I kdyby Mirek udělal první krok, musí si být Zikmund opravdu jistý, že je vyrovnaný. Postaví před něj talíř s ohřátým jídlem, které vařila jeho Klára. Zikmund byl tak ochotný, že jim přispívá penězi, i když o ně nikdo nežádal, ale asi cítí výčitky, že se o něj Radek tak starostlivě stará… A tak Klára vaří i pro něj.

"Nenuť mě, abych ti to rval do krku násilím. Nemám na to dneska opravdu náladu," dojde mu s ním už trpělivost. Měsíc sem chodí denně jak šašek a snaží se z téhle trosky udělat chlapa. V hlavě pomalu střádá plán, co by mohlo Zikmunda oprostit od toho kluka. Něco ho napadlo, ale netuší, zda se mu podaří Zikmunda na dva týdny dostat pryč. Přeci jen je to šéf a dovolenou měl prý nedávno. Však to je poslední, co jim stojí v cestě. Nyní ale sleduje Zikmundův prázdný výraz. Bledý je až hanba. Pořád chodí zahalený v hadrech jako nějaká mumie. Navíc ty propadlé oči… Je čas na změnu.

"Až se najíš. Napíšeš si dva týdny dovolené a ne!" zarazí ho přísným pohledem. "nechci slyšet žádné výmluvy. Uděláš to! Potom si sbalíš saky paky a pojedeš semnou."

"Kam?"

"Nech se překvapit." Jakýsi škodolibý úsměv zkroutí Radkovu tvář, spokojeně sleduje, jak do sebe Zikmund láduje výborné jídlo jeho manželky, dostane taky hlad.

*

Zikmund sleduje ubíhající krajinu. Vlakem nejel už pěkně dlouho, ale Radek trval na tom, že vlakem prostě pojedou. A tak v něm nyní sedí. Klasické - t-d - t-d - t-d, je doprovází. Vyloudilo mu to na tváři úsměv, když mu to připomnělo, jak jako malý jezdil k babičce. A pak si vzpomněl na svého úplně prvního přítele, se kterým nic nestihl.

Radek ho celou dobu ostražitě sleduje. Sleduje každou jeho grimasu, každou emoci, která se mihne v jeho obličeji. V kupé s nimi sedí ještě postarší pár a mladá dívka, která si je zkoumavě prohlíží. Cosi ťuká do počítače, ale oči jí každou chvíli sjedou z monitoru na ně.

Zikmund i přes svůj nynější vzhled hromádky čehosi, působí pořád dost majestátně v kombinaci s jeho charismatem. Možná, že to je právě to, co lidi přitahuje.

"Nemáš hlad? Sbalil jsem nějaké jídlo." Pokrčení rameny, pohled zapečený do nějakého stromu za oknem. Strčí mu do dlaně celozrnnou bagetu namazanou nějakým sýrem, do druhé mu vloží jablko. "Tak dobrou chuť."

"Ty Radku… Kam to vlastně jedeme?" ožije znenadání, když mu to místo přijde povědomé.

"Říkal jsem ti, aby ses nechal překvapit," uculí se nevinně a zakousne do vlastního jablka.

Zikmundovi se rozšíří oči překvapením, když uzří název malé vesničky, kterou vlak pouze projíždí. Zadívá se na Radka. "Jak..?"

Ten pokrčí rameny. "Normálně, pár známostí, slovo dalo slovo a bylo to na světě. Pojď. Sněz si to jídlo, za deset minut budeme vystupovat."

A opravdu. O pár minut později už vystupují se dvěma taškami naplněnými Zikmundovými věcmi na malém nádraží. Oba pozdraví výpravčí, která si je zkoumavým pohledem prohlíží. Ani jednoho nedokáže zařadit do nějaké kategorie. Asi turisti.