Vzplanutí {23}

Vidíte, jak se snažím?

Ale zběsilé tempo nás blíží do konce...

Nebojte se, na prázdniny máme povídku už navrhnutou (první dvě kapitoly jsou napsané) a do prázdnin snad dopíši BoZ, alespoň do půlky :)

23. Kapitola

---

Zikmund je okouzlen malebnou krajinou, na které se od jeho dětských let nic nezměnilo. Najednou se mu podařilo odsunout všechny strasti, které do teď zažíval. Zírá na tu nepopsatelnou zeleň. Zelená se zdá být zelenější. Pronikavá vůně jehličí z nedalekého lesa ho omamovala jako levná droga.

"Zigi? Jsi v pohodě?" Radkův starostlivý hlas protnul jeho soustředěnost na zpěv ptáků a šelestu stromů, jak se pohybovaly do jemného větru.

"Hmm," Zamumlal nejistě, zavřel oči. "Jsi blázen, když jsi mě sem dovezl."

"Nejsem, jen jsem ti chtěl trochu ulevit a došlo mi, že tady by se ti mohlo líbit… O babičce jsi vždy mluvil v hezkém."

"Díky…" Společně procházeli mezi domky s velkými zahradami. Slepice kvokaly na dvorcích. Sem tam na ně štěkl pes. U známých dřevěných vrátek se Zikmund zarazil. Za brankou prostrkoval mezi příčkami starý hnědý vlčák svůj čumák a kňučel. Poznal ho.

Zikmund se na něj vrhnul, přijal do své náruče. "Ahoj ty starý brachu." Drbal ho v jemné srsti a tiskl k sobě. Nevadilo mu, že klečí na zemi v drahých kalhotách.

"Rexi? Kdo to je?" Stará paní se objevila zpoza rohu, na sobě ušmudlanou zástěru. "Zikmunde? Chlapečku můj, jsi to ty?" Opatrně, jako by si myslela, že se jí to zdá, přejde k tomu vysokému muži, který se před ní tyčí. Kam se ztratil její malý vnuk?

"Babičko…" Přitiskne obličej do šedivých, ale pořád stejně kudrnatých vlasů. Najednou si připadá jako malý chlapec, který se vrátil k babičce na prázdniny. Ona je to skoro pravda.

"Bože můj, tolik jsem se tě načekala… Tví rodiče sem jezdí pořád, ale spíš se jen podívat, zda jsem ještě živá… Když se mi ozval tadyhle Radeček… Byla jsem štěstím bez sebe, že zamnou přivede mého vnuka. Pojďte dovnitř. Oba. Máme si toho tolik co vyprávět." Vezme Zikmunda za ruku, pevně ji stiskne jako by se bála, že jí zmizí.

*

Seděli společně pod rostlou jabloní v zahradě před domem a povídali. Užívali si té chvíle, jako by měla být poslední. Ale co kdyby byla? Radek seděl s nimi, tiše naslouchal a uždiboval při tom domácí buchty, které byly tak výborné. Musel přeci babičce nahlásit, že Zikmunda dotáhne. Kdyby dostala infarkt z překvapení tak by ho zavřeli, pokud by ho třeba Zikmund dřív nezabil a nešel sedět za něj.

Zikmundova ruka spočívala na hlavě starého vlčáka, který si ji opíral o jeho stehno.

*

Večer se mezi ně proplížil jako tichý vetřelec, uvědomili si to až v momentě, kdy je do své náruče přijal noční chlad.

Babička šla již dávno spát, protože ve svém věku si zaslouží pořádný odpočinek. Zikmund jí musel několikrát ujistit, že se opravdu nechystá v noci zdrhnout. A tak teď seděli s Radkem na plastových židlích pod jabloní, na které uzrávaly letošní plody. Kdesi u lesa zahoukala sova, která vytrhla Zikmunda z jeho myšlenek.

"Díky, že jsi mě sem vzal, Radku."

"Napadlo mě, že by ti to mohlo trochu prospět… Rozhodně, ale nemáš za co děkovat. Půjdu spát, tak dobrou noc…" Poplácá ho po rameni a odejde do útrob ztichlého domu, kde se uloží na prostornou postel v Zikmundově pokoji, kterou pro tuto noc budou sdílet spolu.

Zikmund zůstává sedět na stejném místě ještě dlouho do noci. Vlhkost letní noci mu již dávno prolezla oblečením až na tělo, ale je mu to jedno. Najednou se cítí být od všeho osvobozen. Volný a šťastný. Je rád, že mohl babičku zase vidět. Slíbí se, že sem bude jezdit častěji. Ale od té doby co se ho rodiče zřekli se bál sem přijet, aby je nepotkal. A taky se bál, co by mu na to babička řekla. Ale babička se nakonec ukázala být lepší než jeho rodičové. Vše přijala, tak, jak mu napsala v dlouhém dopise, který měl ještě někde schovaný. Babičce věřil. Miloval ji. Ta žena neměla být stvořena pro tento svět. Byla pro něj andělem.

*

Ráno je oba zastihne nepřipravené na nový den. Oba unaveni z dlouhé cesty, kterou předešlý den absolvovali, chtěli by se válet celý den. Ovšem babička je příliš čilá na to, aby ty dva mladé nechala zahanbovat. Vytáhne oba ven s úderem desáté. Na plotně chladne borůvková bublanina, kterou upekla již před pár hodinami, aby měli kluci teplou snídani, ale je ani ta vůně nepřilákala.

Zikmund s potlačeným zívnutím vyleze. Venku svítí sluníčko a vypadá to, že dnes bude opravdu krásný den. Šťouchne do Radka, který se rozvaluje na své půlce s polštářem na hlavě. "Vstávej, lenochu. Je krásný den." Zašvitoří a vyskočí. Najednou plný sil. Asi to bude tím venkovským vzduchem.

S chutí se zakousne do sladkosti, kterou před něj babička s přáním dobré chuti postaví. Cítí se přesně jako ten malý kluk co kolem babičky pořád lítal a chtěl jí snést modré z nebe. Už dávno nebyl tak naivní, že by si myslel, že to jde, ale zkoušet se prý má všechno.

"Půjdete se dnes projít po okolí?" zvědavost babička nezapře.

"Neví, co má Radek v plánu, ale asi se zmínil, že zítra pojede domů? Mohl bych mu to tady ukázat."

"To určitě ano. A přijedou ti nějací kamarádi na narozeniny? Jak dlouho tady vlastně zůstaneš?"

Zikmund polkne, fialové zuby obarvené od borůvek vyzubí při úsměvu, trocha fantazie a je z něj zombie. "Pochybuji, že by někdo přijel babi, ale zůstanu tady s tebou do konce dovolené. Pokud tě to nebude obtěžovat?"

"Ale co tě nemá, chlapče! Na stará kolena jsem se tě dočkala. To já se jen ptám, aby ses tady se starou bábou nenudil." Položí mu vrásčitou dlaň na jeho.

"S tebou babi? Nudit se? Kdepak." Vtiskne na tvář fialový polibek. "Jdu si umýt zuby."

O pár minut později vykopne spícího Radka z postele. "Hej! Kam se poděl ten zapšklý přízrak, kterého jsem musel včera tahat z kobky?"

"Přízrak odešel. Koukej vstávat, babička nám upekla snídani a až se najíš, vyrazíme ven. Chci se někam kouknout…"

"A nemůžeš beze mne?"

"Radku nepruď… Protáhneš si nohy z práce. Je víkend. Užij si volna, zítra jedeš domů, že?"

"Jo, musím, mám ženu, víš?" Pozvednuté obočí ignoruje. "A taky půjdu do práce." Zabručí si pod nos.

Zikmund na sebe natáhne černé kalhoty a tričko ve stejné barvě s krátkým rukávem. Radek se na něj podívá zamračeně. "A to jdeme kam? Na pohřeb?" Zarazí ho Zikmundův pohled při jeho otázce.

"Těsně vedle. Na hřbitov."