Vzplanutí {24}

Co byl zač Zikmundův přítel a proč zůstal Zikmund neposkvrněn?

P.S. moc to nepitvejte :D ještě se k tomuto tématu vrátíme...

24. Kapitola

---

Celou cestu jdou vedle sebe tiše, beze slov. Zikmund třímá v ruce tašku, kde má tři svíčky a zapalovač, ten u sebe nosí pořád. Poočku zkontroluje Radka, tváří se přemýšlivě. Zahloubán do svých myšlenek, jen sleduje cestu.

Zikmund vyruší ticho. "Zlobíš se, že tě sebou táhnu?"

"Ne, vůbec ne, jen jsem trochu morous, když mě někdo budí…"

"Fajn."

Dojdou k tichému hřbitovu. Je skoro poledne a i přesto je zde pár lidí, kteří se starají o hrob svých zesnulých. Mlčky jde na známé místo. Radek ho tiše, s odstupem, následuje. Z dálky vidí mramorovou desku se dvěma hrdličkami. Fotografie jeho bývalého přítele je již vybledlá, ale pořád stejně rozeznatelná.

Tiše poklekne. "Ahoj lásko… vrátil jsem se, vidíš? Slíbil jsem, že se zase vrátím..." Prsty se dotknou zarámované fotografie, usmívající mladík, ale zůstává pořád stejný. S třesoucíma rukama zapálí všechny tři svíčky, které donesl. Vymění je za ty staré. Zamrzí ho, že si nevzpomněl, že mohl babičku požádat o nějaké květiny ze zahrádky, ale co už. Ještě se tady zastaví, než odjede. Postaví se, ještě jednou prohlédne hrob. Třesoucí ruce zarazí do kapes u kalhot.

"V pohodě?" Do teď mlčící Radek k Zikmundovi raději přistoupí. Všiml si jemného třesu, který zachvátil jeho ruce a pokoušel se i o jeho tělo. Lehce se dotkne Zikmundova ramene. Nebyl hloupý a uměl si přečíst, že mladík zemřel v nedožitých devatenácti letech. Nyní by mu bylo jako jim, o pár měsíců mladší. Zikmund kývne. Rozejde se zpátky, směrem, kterým přišli.

Radka pálí na jazyku otázka.

"Tak se zeptej…" Zamumlá Zikmund, když si všimne jeho vnitřního boje, jestli se zeptat nebo ne.

"Je mi to trapný…"

"Je to už deset let, Radku. Klidně se zeptej."

"Tvůj přítel?"

"Ano, můj úplně první přítel…"

"Co se mu stalo?" neotřelá otázka, ale už ji vyslovil.

"Zdrogoval se k smrti… Měl doma dost problémů a… já dostal od rodičů tu zpropadenou obálku, ve které byla dohoda o uzavření sňatku… Tehdy jsme spolu moc nemohli být a já… myslím, že už to prostě neunesl a tak si dal dávku větší, než bylo schopné jeho tělo unést…" Slza se vydá na cestu do neznáma, když vyklouzne z oka, v momentě je nešetrně setřena prsty.

"To mě mrzí…"

"Mě taky, ale už vlastně ne," Pohled mu ztvrdne, když před očima vyvstane pár vzpomínek. "Nevěděl jsem, že fetuje. Kdybych to věděl, tak to z něj vytluču nebo mu pomůžu, nevím… A nejironičtější bylo, že jsem se o jeho smrti dozvěděl až v den jeho pohřbu. A víš co? Pořád si stejně říkám, jak jsem ho mohl milovat, později vyšlo najevo dost věcí, který kdybych věděl, nechodil bych s ním… Měl jsem to na něm poznat už dávno, to, že fetoval. Uměl být agresivní a dost často třídal nálady, ale přisuzoval jsem to tomu, že má problémy a pak začaly i ty moje a když jsme to spolu řešili... nebylo to nejlepší. Mám to ale sakra smůlu, co?" Ironický úšklebek mu doslova znetvoří tvář.

"Zigi… takhle nemluv. Prostě se to všechno asi mělo stát…"

"Mám ho pořád rád i přes to, co udělal a jaký ve skutečnosti byl…"

"To je určitě normální, věř mi…" Poplácání po zádech, protože v ten moment neví, co přesně by měl udělat.

"Jo… v pohodě. Už jsem se přes to dostal dávno... Díky." Nejistý úsměv ho sice neutěší, ale trochu povolí napětí. "Pojď, půjdeme…"

"Jasně…"

*

Na druhý den vyprovází Radka k vlaku, kterým přijeli, ovšem tenhle jede na druhou stranu.

"Ještě jednou ti děkuju… nevím, jak ti tohle oplatím."

"Buď v pohodě a přestaň se zabývat tím, co bylo, jasné? Žij přítomností, Zigi. Na světě se musí stát hodně zlých věcí, abychom došli do věku tvé babičky. Bez překážek by to byla nuda…"

"Ale bylo by to snadnější…" odpoví pobaveně Zikmund.

"Jasně, to je pravda… Zůstaň už prosím, takhle. Takhle ti to sluší, Zigi," poplácá ho po rameni. "ještě se uvidíme."

*

Týden se přehoupne jako voda. Zikmund stojící na zápraží jako každé ráno, se rozhlíží kolem sebe. Oči zjišťují, jaké dnes bude počasí. Kupodivu je vzhůru dřív než babička. Možná, že je to tím, že dnešním dnem začínají jeho třicetiny.

Je tady už tři desetiletí a kolik toho stihl zažít… Smrt přítele, svatbu z donucení, rodinné vydědění, utopení se, a aby toho nebylo málo, skoro ho znásilnil kluk, do kterého se zakoukal. I když vlastně, když nad tím tak zpětně přemýšlel a díval se do hloubky. Byly to právě Lukášovo oči, které mu tak učarovaly. Byl z nich jako zfetovaný. Ale teď na tomhle zápraží stál nový muž. Všechny starosti a smutné myšlenky odsunul do nejzazšího koutu své mysli a zamkl je na deset západů.

Leknutím nadskočí, když se babička dotkne jeho ruky a vytrhne ho tak ze zamyšlení.

"Babi… lekl jsem se."

"Nemáš čisté svědomí, Zikmunde?"

Jmenovaný se zachmuří, však si teď utřídil myšlenky ne? "Už mám babi, vlastně… skoro. Zůstává pořád jedna nedořešená věc, kterou vyřeším, až přijedu do města."

"To je dobře, že sis tady vyčistil hlavu. Pozvala jsem na večer pár přátel, doufám, že ti to nevadí. Nechci, abys byl dnes sám. Máš třicetiny, jsi velkej kluk, ale pro mě budeš pořád ten šestiletej, kterému chyběly přední zuby." Zikmund se musí zasmát. Upíří vzhled, kterým si prošlo každé dítě. "Pojedu do vesnice nakoupit, budeš taky něco chtít koupit? Všimla jsem si, že jíš pořád to, co já uvařím, to nemáš žádné specifické přání?"

"Ne babi, ty vaříš skvěle. Svoje ostatní chutě mohu rozmazlovat, až tady nebudu, teď si užívám tvojí kuchyně." Vtiskne jí jemný polibek do vlasů, je skoro o dvě hlavy menší a tak se musí hodně sklánět, ale nevadí mu to. "A do toho města pojedu s tebou, pomohu ti."

"To budeš hodný, ale budeš si muset nafoukat dědovo kolo… Budeme doufat, že ho kočky nepropíchly…"