Vzplanutí {25}

Do středy asi přeruším svoji aktivitu zde na blogu, protože se potřebuji připravit na zkoušku, která mi dělá dost velké starosti... Teoreticky se dnes dozvíte, jak tato povídka dojde ke svému cíli, ale je tady ještě jedna nedořešená věc - Lukáš. Objeví se, s tím počítejte. Ne všechno bude nakonec tak růžové, jak se po dnešku může zdát.

Proto, čtení zdar,

a z Voldyho je lazar!

(psychický)

25. Kapitola

---

Večer se přiblíží velmi rychle, celé odpoledne se oháněl, jak babička pískala. Doslova. Chystali chlebíčky, jednohubky, ovocné mísy… Bylo toho, jako by měl přijet regiment vojáků na odpolední pauzu.

"Babi… Jsi si jistá, že to všechno se sní?" podívá se podezřívavě na velký, prostřený stůl, který vytáhli zpod kůlny a postavili ho pod plachtu, kterou natáhli od stromu ke stromu. Osvětlení babička doladila moderními lampičkami na solární energii, nad čímž Zikmund kroutil hlavou.

Nakonec byl Zikmund poslán do svého pokoje s tím, že nesmí vylézt, dokud pro něj osobně nepřijde, protože jinak mu prý nebude moci připravit překvapení, které si pro něj nachystala.

*

"Zikmunde? Jsi tady?" Babiččina hlava nakoukne do dveří, Zikmund, oblečený do sportovní košile se zvedne.

"Ano?"

"Pojď sem, pojď. Musím ti zavázat oči, abys to neprokouknul." Ováže mu kolem hlavy dlouhý šál, vyvede z pokoje. "Tak pojď. Pozor na schody, ano?"

Nahmatá zápěstí, nechápe, jak na to mohl přistoupit. Je mu přece třicet!

"Babi, je tohle nutné?"

"To víš, že je. Potom by to nebylo překvapení, ne?"

Povzdychne si docela nahlas, což u babičky vyvolá smích.

"Až ti řeknu, tak si ten šátek sundej." Nechá sebou aranžovat v trávě, dokud ho babička nepoplácá po zádech a neodstoupí. "Tak můžeš."

Trochu opatrně, jako by se bál, že na něj vyskočí z krabice strašidelný šašek, sundá si z hlavy šál. O moment později otevře oči, aby strnul překvapením. Před ním stojí celá parta lidí, kterou potkal v baru, do kterého šel s Radkem, kromě Michaly, jak si všimne. Očima zůstane viset na Mirkovi, který stál vedle Kláry, která se držela za ruku s Radkem.

"Tak všechno nejlepší!" Vykřikl najednou Ondřej, vypustil do trapného ticha něco konfet a přiřítil se k němu, aby mu pogratuloval. Všichni ostatní si z něj následovně vzali příklad. Mirek přišel na řadu jako poslední. S krabičkou ovázanou stříbrnou stuhou se nesměle usmál, popřál mu krásné narozeniny a tiše ho požádal, zda by si nemohli někde v klidu promluvit, sami.

Jako v transu Zikmund musel souhlasit, opravdu si potřebují promluvit. A nyní, když už má myšlenky utříděné a rozmyšleno, co chce Mirkovi říct, jim v tom už nic nebrání.

"Babi, my se půjdeme na chvíli projít jo?"

"Jistě, Zikmunde, jen si promluvte. Já se budu zatím věnovat tvým hostům," podotkne a s úsměvem je nechá o samotě.

"Pojď, půjdeme k lesu… Jestli ti to nevadí?"

"Ne, vůbec ne." Vedle sebe se vydají na vyšlapanou cestu vedoucí přes louku.

Zikmund pořád v prstech třímá dárek, který od Mirka dostal, chvíli jdou v tichosti, než se psychicky připraví na ten rozhovor…

"Chtěl jsem…"

"Omlouvám se…"

Vyhrknou najednou do ticha oba zároveň, rozesmějí se.

"Mluv," pokyne mu Mirek galantně rukou.

"Chtěl bych se ti omluvit za svoje předešlé chování… Neměl jsem tě vyhazovat…"

"Za to se nemůžeš omlouvat, já neměl odcházet. Měl jsem se vrátit a podržet tě, Zikmunde. Jenže jsem v ten moment nevěděl, co mám dělat…"

"Já vím Mirku, já taky ne… proto se ti chci omluvit… Neměl jsem tě tahat do svého života."

Mirek ho chvatně uchopí za ruku, otočí obličejem k sobě, "Takhle nemluv, nemohl jsi přeci vědět, že… no, že ti udělá tamto."

"Víš, možná, že kdyby na to nešel tak, jak šel, že by to bylo jiné… Ale to už si mohu jen domýšlet. Odjel někam pryč už na začátku prázdnin, vlastně asi den po tom, co se to stalo… no a od té doby jsem ho neviděl. Což je asi dobře. Líbil ses mi, opravdu, jen jsem si nebyl jistý, jestli tě doopravdy chci na nějaký dlouhodobý vztah…" Zahanbeně sklopí pohled k trávě, ve které cvrčci pořádají koncerty.

"Zikmunde… Když zamnou přišel Radek s tím, že se bude pro tebe dělat narozeninová oslava, neváhal jsem mu na to přikývnout… líbíš se mi, hodně, i přes to, že jsem nevěděl a stále nevím, jestli jsou a v jaké míře, mé city opětované…"

"Přemýšlel jsem o tom dlouho… vlastně celou tu dobu, co jsme se neviděli a já… Míro, mám tě rád, nevěřil jsem tomu, že bych známost z baru mohl považovat za něco víc, ten první týden byl vážně úžasný a asi to bylo něco, co bych chtěl zažívat dál… přeci jen, je mi třicet a neměl jsem pořádný vztah. Jen bych chtěl, aby mezi námi bylo všechno dořešené."

"No… já… asi to vidím podobně jako ty. Takže kdybychom začali znovu? Od začátku?"

Zikmund se usměje. Vztáhne ruku. "Ahoj, jsem Zikmund, je mi čerstvých třicet. Měl jsem přítele, který se zdrogoval k smrti, byl jsem ženatý se ženou a znásilnil mě kluk, který se mi líbil. Potkal jsem, ale v baru muže, který se mi zalíbil víc. Jsem tichý, výstředný a umím být pěkně egoistický."

Mirek se usměje, tohle nečekal, ale přistoupí na Zikmundovu hru.

"Jmenuju se Miroslav, je mi dvacet pět a letos končím univerzitu. Baví mě práce s fotoaparátem, počítačem a rád kreslím. Praktikoval jsem z nudy sex se ženou. Měl jsem hodně známostí na několik nocí a do té poslední jsem se asi zamiloval. Velikost mých bot je čtyřicet tři a půl. Nesnáším houby a miluju pizzu." Zazubí se na skoro vyplašeného Zikmunda. Vezme jeho prsty do svých. "Je mi jedno, Zigi, jakou jsi měl minulost. Já a ty jsme teď a líbíš se mi. Už tam v baru… nedovedeš si představit, co jsi semnou dělal. A potom jsi semnou strávil týden v posteli, dal jsi mi něco úžasnýho a ještě sis dovolil tvrdit, že jsi panic. Mimochodem... pořád ti to nevěřím." Přejde k němu blíž, pohladí na tváři. "Pokud bys o mě přece jen stál… jsem tady."

"A ty bys o mě ještě stál? Po tom všem?" zamumlá Zikmund tiše, obličejem se jemně dotýkaje Mirkovo hebké pokožky.

Tiché přitakání, navzájem se hypnotizující pohledy, rty spojené v jedny jako stvrzení.

Když se od sebe o chvilku později oddělí, vzpomene si Zikmund na dárek, který pořád třímá v jedné ruce.

"Nechceš ho rozbalit?" ozve se pobaveně, když na něj trochu podezíravě hledí.

Ozve se šustění stuhy, když ji rozmotává. Z krabičky vyndá úhledně složený papír, na kterém je napsáno: hledej v košíku. Zmateně se podívá na pobaveného Mirka. "Co to..?"

Mirek mu vtiskne polibek na svraštělé čelo, "Pojď, podíváme se po tom koši." Vtáhne si Zikmunda do náruče, i když je o pár centimetrů menší a nasměruje zpátky k domku stojícímu na kraji vsi.