Vzplanutí {27}

Tak, je tady další kapitola. Zkouška dopadla tak, jak jsem očekávala.Co bych taky chtěla s kámošem Ferdou a panem Vodičkou, že Lucz? :D :D :D

Víc zvratů po mě dnes nechtějte, nějak mi to nejde o_O

Hezky se bavte. Asi předposlední kapitola.

27. kapitola

---

Přiblížila se pozdní hodina večerní, když se Zikmund vracel s Mirkem autem domů. Na klíně mu spokojeně seděl Bady. Jeho byt se blížil nezvratnou rychlostí a tak si pro sebe říkal, jestli tam chce ještě bydlet.

Periferním viděním zahlédl Mirkovu ruku, než se ho dotkl na stehně. "V pořádku?"

Automaticky přitaká. Počká, dokud Mirek nezastaví na štěrkovém podkladu parkoviště před jejich domem. Vtiskne polibek na rty. "Uvidíme se zítra?"

"Jistě, budu mít po práci čas." Zikmund spokojeně uchopí do náruče rozverné štěně, kterému se to uvěznění nelíbí a snaží se dostat ven, ale jistý stisk a uklidňující hlas jeho páníčka ho po chvilce uklidní.

Otočí se za odjíždějícím Mirkem, ten mu zamává z okýnka, rozesmátě mu to oplatí.

"Zigi?" Prudce se otočí za tolik povědomým hlasem.

"Lukáši?"

"Mohli bychom si promluvit?" pohled zabodnutý do země se Zikmundem už nic nedělá, možná ještě před měsícem by přistoupil na cokoliv, ale teď ne.

"Nevím, jestli s tebou chci mluvit. Za tebe mluvily činy."

"Zikmunde… mrzí mě to. Vyčítám si to celý měsíc, já…"

"Nezlob se na mě, ale udělal jsi to. Kdybys to nechtěl udělat, tak se zastavíš."

"Žárlil jsem…" Zikmund se na něj zaraženě podívá.

"Aha. V tom případě se měj hezky, Lukáši. To, co se stalo, nedokážu jen tak smazat a dělat jako že se nic nestalo. Nezlob se. Mám teď někoho, kdo o mě stojí i přes to, jaký jsem a nepokusil se mě znásilnit."

Nechá překvapeně zamlklého Lukáše stát na místě, kde ho zastavil. Pohodí si s taškou v ruce a Badyho si přitiskne k hrudníku. Nenechá sebou manipulovat. Může si taky dopřát chvilku štěstí. Kdyby se něco pokazilo… asi už by to byla poslední kapka do poháru spáchání sebevraždy.

*

Seděl u stolu, hlavu opřenou o ruku, druhou se proklikával stránkami s realitami. Bady kolem něj poskakoval, v tlamičce držel pískací kuře, které zapištělo, kdykoliv trochu povolil stisk. V ten moment vždy Zikmund zalitoval chvíle, kdy to kuře vyrobené z měkkého plastu koupil. Netušil, že z něj bude ten malý tak nadšený.

Hledal nový byt, pohledem hlídal štěně, aby se nedostalo do nějaké nepříjemné situace a přemýšlel, co by se jim asi tak hodilo. Chtělo by to domeček se zahrádkou. Našel jich několik, ale žádný nebyl v lokalitě, která by mu vyhovovala. Ve výběru realit byl dost náročný.

"Bady, co myslíš? Tenhle by se ti líbil?" Podotkl se smíchem, když štěně udělalo několik kotrmelců po plovoucí podlaze. Odpovědí mu bylo štěknutí. Jak příhodné. To štěně přeci jen asi nebude tak hloupé. Ten domeček se mu zamlouval. Bylo to sice jen tři plus jedna a s velkým podkrovím, jak okoukal z fotek, ale měl velkou zahradu. To se mu líbilo. Ihned si zapsal příslušné údaje, bylo deset večer. Nehodilo by se, kdyby tam volal ještě dnes. I tak ale zvedl telefon k uchu vytáčeje Mirka.

"Prosím?"

"Ahoj, tady Zikmund. Co děláš dnes večer?"

Místo odpovědi se ozve smích. "Co dělám? Sedím u televize a přepínám kanály. Je deset večer a já zítra musím do práce od rána."

"Ah… škoda, myslel jsem, jestli se nechceš u mě zastavit. Mám tu nějaký ten pytlík nezdravých brambůrků, našla by se i kola a teče u mě i pivo. Kdybys chtěl. Ale pokud musíš do práce…"

"Neblázni!" Mirek skoro vykřikne nadšením. Neviděli se dva dny, protože se jim křížily plány. "Za jak dlouho mám přijet?"

"Co nejrychleji, můj princi! Drží mě tady sedmihlavá saň a chce mě sežrat."

"Tak to si pospíším, aby na mě něco zbylo…" se smíchem položí a Zikmundovi se ve sluchátku ozve tút-tút-tút. Skloní se k psíkovi. "Tak pojď ty štěně. Dáme si vanu." Veselé haf ho doprovází celou koupel. Mirek ho najde v trenýrkách, jak ještě mokrý, vytírá dlažbu.

"Tak jsem myslel, že jdu za zábavou ne za prací," podotkne pobaveně, když si ho přitáhne za pas k sobě a věnuje mu jeden delší polibek. "Ale neříkám, že se mi takové uvítání nelíbí."

O několik desítek minut později v Zikmundově posteli… bez prádla…

"Chtěl jsi mi něco říct? Skočil jsem ti do řeči, když ses vymlouval na to, že dnes není tak hezké počasí, aby všechno stálo rovně, že prý ti ho vítr klátí…" pobaveně pošťouchne Zikmunda ležícího na zádech.

"Možná bych se měl urazit…"

"Možná bys mohl, znamenalo by to totiž usmiřovací kolo." Poťouchlý úsměv se nedá přehlédnout ani v šeru, které kolem nich panuje. Smích je přerušen zataháním za peřinu, na které je Zikmund doslova vyvalený. Malý Bady se snaží dostat k nim nahoru.

"Kdepak Bady, do postele nesmíš. To přece víš." Ukáže na něj Zikmund rázně, pejsek stáhne smutně ocásek a usadí se k boku postele hledíc na svého přísného pána, který má tolik pravidel, jako boží umučení.

"Ale no tak, Zigi… vždyť se koukni jak se tváří…" Mirek poblouzněný roztomilým výrazem by si tu kuličku přitáhnul k sobě a pomazlil, ale je mu jasné, že tady je pánem Zikmund.

"Jednou mu to dovolím a už se ho nezbavím. Dost, že může na gauč…"

"Já tomu rozumím… cos mi chtěl tedy říct?"

Zikmund raději s tichým, zůstaň ležet, donese z obývacího pokoje notebook, kde ještě pořád svítí web realitní kanceláře. Ukáže ho Mirkovi. "Co na to říkáš?"

"Moc hezké. Pro koho to je?" zkoumavě si prohlédne Zikmunda sedícího na kraji postele, když drbe Badyho za oušky. "Budeš se stěhovat?" překvapeně.

*

Realitní makléřka vypadala, jako by se toho domu zbavovala dost ráda. Provedla čím dál víc spokojeného Zikmunda prázdnými pokoji, ukázala mu opečovávanou zahradu i garáž, kterou si bývalý majitel postavil. Bady seděl na předním sedadle nablýskaného vozu a zvědavě pozoroval svého pána, jak obhlíží tu velkou boudu s trávou kolem, na které by mohl běhat. Štěkne, čímž upoutá Zikmundovu pozornost, zavrtění ocáskem a přeběhnutí sem a tam.

Budou se stěhovat k tomu krásnému trávníku. Vidí to pánovi na očích.